Peklo v mlýně nevyřešila ani střelba

ŠLOVICE. Mlynářský rod Čechů ze Šlovic je v našem regionu poměrně známý. Jaký osud však stíhal strýce dnešního majitele šlovické usedlosti Petra Čecha, ví asi málokdo. Zpráva z tisku: „V neděli 30. května 1926 pokusila se mlynářka Marie Čechová z Olešné u Radnic usmrtiti svého manžela. Její muž byl pouze raněn a Čechová zatčena. Z jakých důvodů chtěla spáchat vraždu, se neví. Čechová byla dopravena do soudní vazby v Plzni. Zatčení mlynářky vyvolalo pochopitelný zájem, neboť rodina Čechova je známa po celém kraji. Nával k porotě byl takový, že musela býti povolána silná policejní pohotovost, aby byl udržen pořádek.“ Případ mlynáře Karla Čecha a jeho ženy je v moha ohledech zvláštní a zajímavý. Pojďme se proto vydat za osudy protagonistů a zapeklitostmi jejich soužití.

Osudná neděle

Odpoledne 30. května 1926 byl mlynář Karel Čech se svou manželkou Marií doma, v mlýně „Pod Žíchovem“ v Olešné, sám. Nakrmil koně, usadil se do světnice ke stolu a byl obrácen zády ke kredenci, kde jeho manželka něco dělala. Po osmnácté hodině, když si psal na noviny poznámky, třeskla za ním rána a vyšlehl oheň. Pocítil úder do hlavy, jako ránu palicí. Vyskočil, ohlédl se a uviděl asi dva kroky za sebou manželku, jak drží v ruce revolver a míří na něho. Čechová vypálila druhou ránu, která ho však minula. Vyběhl ze světnice, a když byl ve dveřích, padla třetí rána, která jej rovněž nezasáhla. Konečně vyběhl ven, křičel o pomoc a utíkal přes nádvoří. Když přiběhl ke kůlně, viděl, že jeho manželka s revolverem v ruce běží za ním. Dostihla ho u Berounky, namířila a vypálila počtvrté. Čech, kterého ani tato rána nezasáhla, k ní skočil a chtěl jí revolver vytrhnout. Při potyčce se dostal ke spoušti a vypálil dvě zbývající rány do země. Při tahání o revolver se manželé dostali až ke břehu řeky.

Mlynáři se nakonec podařilo vyrvat jí zbraň z ruky a hodit ji do vody.

Střelba nezabrala, následovalo topení

Poté, co mlynářka zjistila, že se její první vražedná aktivita minula účinkem, strčila svého muže do řeky a slezla za ním. Sedla si mu na ramena a vší silou mu strkala hlavu pod vodu. To se jí podařilo asi třikrát. Čech se bránil, volal o pomoc a té se mu skutečně dostalo, když z druhé strany přijel rybář Jan Ježek s Karlovou sestrou Jiřinou a vyprostili jej z rukou vražednice. Karel Čech, silně krvácející z rány na hlavě, byl velice unavený. Odebral se převléknout do mlýna a odjel ke starostovi a na četnickou stanici, kde vše ohlásil. Protože se zjistilo, že mu v týlní kosti vězí projektil, byl dopraven do nemocnice v Plzni. Tam mu ho operativně odstranili a ránu odborně ošetřili, takže se za šestnáct dnů zacelila.

Výpověď Čechové

Před soudem pochopitelně Marie Čechová vražedný úmysl popřela. Udala, že dlela v černé kuchyni (místnost vedle světnice). Viděla, že vešel neznámý muž a slyšela výstřely, proto utekla ze stavení k řece, kam za ní běžel její muž a hodil ji do vody. Kdo střílel, neviděla a o žádný revolver se netahala. V řece prý nestrkala ona Čecha pod vodu, ale bylo tomu opačně. Nepravdivé údaje Karla Čecha označuje za akt msty, aby ji zničil v rozvodovém sporu. K nevěrohodnosti její výpovědi však přispěl fakt, že při výslechu v den činu udala, že byla s mužem v jedné místnosti. Stála u kamen a jedla buchty, když po ní Karel Čech několikrát vystřelil. O třetí osobě tehdy nemluvila. Nepravdivost pozdějších tvrzení doplňuje i dopis, který chtěla tajně odeslat z věznice. V tomto motáku píše převozníkovi Antonínu Petržílkovi, že bude vypovídat, že nestřílela, jen muž, když za ní přišel na louku, a že v bytě byl neznámý člověk a že ona do druhé kuchyně slyšela výstřely a pak utekla.

Pojistka, ne hřebík

Proti obviněné svědčilo i to, že se během prvního výslechu snažila tajně odhodit pojistku (vystrkovák) revolveru a tvrdila, že je to hřebík, který toho dne našla ve žlabu. Podle posudku znalců však šlo o vystrkovák patřící k revolveru nalezeném na místě zápasu v řece. Že se události ve mlýně odehrály tak, jak vylíčil poškozený, potvrdily i nálezy soudních lékařů a stopy po výstřelech na místě samém. U Karla Čecha bylo zjištěno, že má ve středu krajiny záhlavní ránu po výstřelu a že tato rána má černě zabarvené okolí, takže na něho skutečně bylo vystřeleno zezadu a z malé vzdálenosti. Podle posudku znalců zbraní byl revolver ráže 9 mm, z něhož obviněná střílela, ke střelbě způsobilý a lze s ním až na padesát kroků usmrtit člověka. Že v daném případě k usmrcení nedošlo, byla podle soudních znalců čirá náhoda.

Že obviněná byla tohoto činu schopna, vycházelo i ze zprávy o pověsti jmenované, kde je líčena jako žena tvrdého srdce.

Zvrat v líčení?

Ze souhlasné výpovědi čtyř svědků vyplývá pouze to, že slyšeli dva výstřely a spěchali proto k druhému břehu. Zde viděli, jak v řece, která je v těch místech až dva metry hluboká, spolu zápasí manželé Čechovi. Patrně zesláblý Karel se jen stěží bránil, volal o pomoc, zatímco Marie ve snáze dostat ho pod vodu uchopila starou láhev kolem plující a napřáhla jí k ráně na jeho hlavu. V tom však připluli na loďce svědci, láhev jí vytrhli a Karla vyprostili. Zvrat druhého dne soudního líčení přinesl až výslech syna převozníka Antonína Petržílka. Ten vypověděl, že viděl z nějakého vršíčku, kterak Čech běží za Čechovou k řece. Státní zástupce však po jeho výslechu podal návrh na vzetí do vazby. Nakonec se tento svědek dočkal stíhání za křivé svědectví, protože vypovídal před vyšetřujícím soudcem zcela jinak, než u soudu. Mimoto panovala domněnka, že na tohoto svědka bylo odněkud působeno (viz moták Čechové z vězení).

Chorobná lakota

Z mnoha výpovědí svědků je jasné, že příčinu nesvárů ve mlýně nutno přičíst chorobné lakotě obou manželů. Oba prý patřili k těm, kteří se domnívají, že jsou na světě jedině proto, aby bezohledně hrabali peníze. Bylo jim lhostejné, jak se obohacují. Přišla válka a s ní pro oba možnost ukájet nezřízenou touhu po majetku. Čechová byla pro lichvu odsouzena, Čech také obchodoval, a ne bez výtěžku. Jeho utajované jmění Čechová odhadla na 400 tisíc korun. Sto tisíc z toho objevila a prozradila bernímu úřadu, který tento peníz zabavil na částečnou úhradu nezaplacených daní. Oba se před druhým snažili peníze schovat, Čechová doznala, že si bez vědomí svého muže nahospodařila přes 200 tisíc. Měla však zlost, že její muž má více šancí získat něco pro sebe, proto byly u nich doma výstupy na denním pořádku. I Čech jí vyčítal, jakmile se dozvěděl, jaký obnos inkasovala, že mu tento příjem zatajila. Život ve mlýně byl hotovým peklem. Mlynář chodil na obědy do hostince, ženě nedal peníze, aby si mohla vařit. Společný majetek za těchto poměrů chátral. Postupně byl zastaven mlýn i elektrárna. Byl ustanoven správce společného jmění, když bylo vypovězeno spoluvlastnictví manželů. Čech rozprodal dobytek, prodal i úrodu na polích a nechal je ležet ladem. Svůj majetek, bez tajných vkladů, odhadli Čechovi na téměř půl miliónu korun.

Vražda jako východisko

Manželství Karla a Marie Čechových, kteří byli oddáni v Liblíně 26. února 1900, nebylo šťastné. Většina svědků přisuzovala vinu Čechové, která svou svárlivou, hašteřivou a nesnášenlivou povahou vyvolávala nepříjemnosti a rozepře. Když se jí v roce 1907 narodil syn, byl Karel Čech důvodně přesvědčen o tom, že není jeho a soulad mezi manželi byl nadobro zničen. Docházelo ke stále horším a horším výstupům, k soudním sporům, až konečně požádal Karel Čech v říjnu 1925 o rozvod manželství od stolu a lože z viny Marie Čechové i o zrušení spoluvlastnictví mlýnské usedlosti „Pod Žíchovem“ soudní dražbou. Dne 22. května 1926 byl pak v této rozepři učiněn a soudem připuštěn návrh, na slyšení bývalého mlynářského dělníka Josefa Dvořáčka, se kterým se Marie Čechová měla dopustit před léty cizoložství a jenž skutečně toto tvrzení dosvědčil. Z vylíčeného plyne, že situace obviněné byla koncem května 1926 velice nepříznivá. Musela počítat s tím, že dojde k dražbě mlýnské usedlosti, že bude usvědčena z cizoložství a podlehne tak i ve sporu o výživné a rozvod manželství bude z její viny. Z těchto úvah patrně vznikla myšlenka na zavraždění nenáviděného manžela.

Patnáct měsíců

Obžaloba byla po stránce subjektivní dostatečně odůvodněna a Marie Čechová (nar. 17. května 1883 v Olešné) byla podle znaleckého posudku shledána za své činy plně zodpovědná. Byla shledána vinou i v případě neoprávněného nošení zbraně, protože neprokázala, že ji potřebovala k odvrácení nebezpečí. Český deník zaznamenal vynesení rozsudku dne 2. prosince 1926 takto: „…byla přečtena odpověď poroty na jednotlivé otázky a na základě této byl vynesen rozsudek, jímž byla Čechová odsouzena pro těžké ublížení na těle do těžkého žaláře na patnáct měsíců, zostřeného čtvrtletně postem. Nával obecenstva byl vskutku velký. Prostranný porotní sál byl zaplněn do posledního místečka a stráž musela udržovati pořádek. Ještě ve večerních hodinách stály hloučky před soudní budovou.“

Manžel na inzerát

To, že případ vraždychtivé manželky vzbudil rozruch, dokládá i fakt, že se o ni noviny zajímaly i po jejím propuštění. Impuls k tomu poskytla ona sama svojí novou aktivitou, ale stále na stejné téma – zbavit se definitivně teď už bývalého manžela. Marie Čechová hledá nového manžela – zněl titulek. Článek pak v krátkosti připomněl celou anabázi a poodhalil i současnost. „…byla celkem mírně potrestána plzeňskou porotou, a když si v minulých týdnech odpykala poslední dny trestu, vrátila se do svobodného života se dvěma úkoly: prvním bylo definitivní odstranění prvního muže ze světa, jakýmkoliv způsobem, třeba s pomocí cizích osob. A druhým přestat být rozvedenou popřípadě ovdovělou ženou a stát se opět vdanou paní. Ten první úkol provedla tak, že se ocitla opět v kriminále pro sjednávání vraha a ten druhý cíl také asi těžko dosáhne, i když připravila k jeho dosažení vše podle předpisu. Dala si do Národní politiky inzerát, vychválila se v něm dostatečně a nezapomněla naznačit, že je zámožná. Nachytal se na něj muž ve středních letech, který byl ochoten stát se jí dobrým manželem. Nevěděl, chudák, že psaní poputuje za adresátkou do kriminálu…“

Pokoj Karla Čecha je dodnes k vidění ve šlovickém mlýně.

Z vězení do vězení

Co tento krátký článek znamená, vysvětluje další z deníků Nová doba dne 5. srpna 1927. Zhruba rok před tímto datem noviny ve svých sloupcích referovaly: „Marie Čechová spoluvlastnila mlýn, do kterého se on jako mlynářský pomocník přiženil. Snažila se, aby se její manžel zřekl poloviny mlýna a upsal ji jejímu synovi. On tak učinit nechtěl, proto se jej chtěla zbavit. Po odsouzení byl proveden rozvod i rozluka jejího manželství. Koncem června byla propuštěna z vězení, ubytovala se v Plzni u jisté rodiny na Roudné a osnovala plány o bezživotí bývalého manžela. Rozčilovalo ji, že mlýn, společné vlastnictví, je prodáván v dražbě. Dražba skutečně byla provedena a mlýn koupil kdosi za 400 tisíc. Čechová se v posledních chvílích pokoušela zabránit dražbě a pak chtěla mlýn koupit sama. To se jí však nepodařilo…“

Najmout řezníka

Na plzeňském dobytkářském trhu Marie oslovila řezníka Tomáše Šrachtu z Plánice a požádala ho, aby zabil mlynáře Čecha. O chystané vraždě hovořila i s jistým Duchoněm a jeho manželkou. Všichni tři se však po rozmluvě s ní vydali na policejní stanici, kde učinili závažné udání. Tak se policie dozvěděla, že Čechová je opět na scéně. Podle výpovědí řezníkovi vysvětlila, kde mlynář bydlí, popsala jeho podobu a vybízela k opatrnosti, neboť Čech prý nechodí sám. Slibovala odměnu ihned, jak se dočte v novinách, že byla vražda spáchána. Šrachta na oko souhlasil a slíbil, že její přání vyplní. Zamířil však na policii. Tamní komandant ho vyzval, aby šel k Čechové do bytu a jednal s ní. Podle návodu žádal Šrachta o zálohu 500 korun. V okamžiku, kdy mu ji chtěla bývalá mlynářka vyplatit, byla připravenými policejními agenty zatčena. Dlouho zapírala, ale nakonec doznala, že chtěla zničit život bývalého manžela. Během výslechů a vyšetřování zjistili policisté, že už dříve navštívila jednu rodinu v obci Skupá. Matce dvou synů řekla, že má jistý plán proti svému bývalému manželovi a žádala o sdělení, zdali je jeden z jejích synů silný, nebojácný a mlčenlivý. Poté, co se jich nedočkala, odešla, ale později poslala dopis. V něm žádala, aby jeden z nich jejího bývalého muže zavraždil. Tento dopis se dostal do rukou policie.

Překvapivé rozuzlení

Své doznání ke zločinu (dvojnásobný návod k vraždě) provázela Čechová sdělením motivů. Byla odkázána na peníze, které měla na hotovosti, a těch prý bylo zatraceně málo a velmi rychle ubývaly. Proto se již ve vězení rozhodla, že provede zločin, aby se zmocnila majetku bývalého manžela. Neuvědomovala si právní stav věci, myslela si, že když bude její muž zavražděn, připadne jí jeho polovina majetku – peníze, které stržil z dražby. Její výtěžek z dražby byl podle ní malý vzhledem k tomu, že se neustále obracela o pomoc k mnoha advokátům. Mnoho peněz ubylo Čechové i tím, že si stát zajistil zaplacení daní. Bývalá mlynářka nejprve vinu při vyšetřování doznala, ale později soustavně měnila své výpovědi a přidržela se nakonec i při porotním líčení tvrzení, že žádnou vinu nenese, že se o najímání vraha nikde nepokoušela a že se patrně stala obětí vydírání. Přestože svědci trvali na svých tvrzeních, rozhodli porotci sedmi hlasy proti pěti, že se Čechová činů jí kladených nedopustila. Následkem verdiktu poroty vynesl soud osvobozující rozsudek a Čechová byla propuštěna na svobodu. K propuštění přispěl i fakt, že postup policie v této záležitosti nepůsobil na přítomné příjemným dojmem. Předseda soudu ho uzavřel poznámkou, že žádný úřad na světě není povolán k tomu, aby nastražil pokračování v trestném činu a získal tak proti podezřelému důkaz.

Šťastný konec?

Možná tato další zkušenost už Marii Čechovou přesvědčila, aby přestala usilovat o život bývalého muže, nebo o tom již nejsou žádné důkazy. Pokud ale po této životní anabázi očekáváte happy end, budete zklamáni. Mlynář Karel Čech sice všechny vražedné útoky přežil, ale jen o několik let. Své poslední roky žil v poklidu ve šlovickém mlýně u svého bratra Václava. Ještě dnes je tam jeden pokoj zařízený tak, jak byl za jeho života. Jak se dozvídáme z parte, zesnul tiše po krátké těžké nemoci v neděli 29. října 1933 o třetí hodině ranní v okresní nemocnici na Kladně. To mu bylo šedesát pět let. Jeho poslední vůle nás však přesvědčuje o tom, že jeho manželka nebyla jediná, kdo mu usiloval o život.

Poslední vůle

„Poslední vůle, kteroužto já při dobrém a zdravém rozumu sám vlastnoručně sepisuji. Přeji si, aby po mě veškeré jmění a věci obdržel Václav Čech ve Šlovicích a jeho manželka Julie Čechová. Syna Miloslava Čecha úplně vyděďuji z mé pozůstalosti a přeji si, aby tento nehodný syn po mě ničeho neobdržel a to proto, že u mě byl a na životě mě ohrožoval. Jak ze soudních spisů o rozvod a zrušení majetku svědkové přísežně dokazují, řekl, že mi hlavu rozpoltí, běžel za mnou a nožem mě píchl do břicha. Jelikož jsem měl zimní oblek a nůž byl tupý, tak mě nepropíchl, ale rozšlapal mi kolo (velociped) a bil mě, což potvrdili očití svědkové. Že mi vyhrožoval zabitím, jsem udal a státní návladní mě i Jiřinu Čechovou vyslechl a následně to potvrdil i bratr František Čech. Druhý bratr Václav žádal četnické velitelství, aby dalo ke mně do mlýna jednoho četníka k mé ochraně, že jej on sám bude platit. Ale to se nestalo. Od září 1925 jsem byl synem neustále ohrožován na životě, naváděla ho jeho matka. Syn byl stejně jako jeho matka i tři měsíce ve vyšetřovací vazbě, ale byl-li trestán, nevím. Mám proto právo takovéhoto nezdárného syna z pozůstalosti vyděditi a také tak činím,“ uvedl ve své závěti Karel Čech.

Podle opisu soudního zápisu a novinových zpráv zpracovala Lenka Pelcová