Hřebec Persy je smíšený bělouš. Na webu Svazu chovatelů shetlandských pony se o něm dočtete například to, že je charakterním hřebcem, který dokazuje své kvality nejen na výstavách, ale i svou pevnou kostrou a silnou postavou.

„K chovu mě přivedl tchán, který byl spoluzakladatelem prvního chovu shetlandů v republice,“ říká Jaroslav Fišer

Čistečtí shetlandští poníci jdou od úspěchu k úspěchu

Kdysi dávno museli dřít do úmoru v anglických dolech a většinu svého života tak strávili ve tmě a prachu. Shetlandský pony původně pochází z Shetlandských ostrovů u Skotska, takže ho nepříznivé podmínky zocelily natolik, že je považován za jedno z nejodolnějších plemen. Je to dříč, který obstojí v tahu (využívá se ve spřeženích), ale i jako jezdecký kůň pro děti nebo cirkusová atrakce. U Jaroslava Fišera z Čisté si shetlandští poníci žijí pěkně v klidu a bez dřiny. Péči a lásku dostávají i bez toho, že by si ji museli odpracovat. Svému majiteli ji vracejí jinak. V posledních letech se z výstav vracejí ověnčeni cenami. Chov, k němuž Jaroslav Fišer přišel tak trochu jako slepý k houslím, slaví úspěchy. Však má také svůj prvopočátek u vůbec prvního chovu shetlandů v někdejším Československu.

Jak se stalo, že se z vás stal chovatel shetlandských poníků?

Původně jsem měl k chovatelství hodně daleko. Sice mám zemědělskou školu, ovšem mechanizační v Mladé Boleslavi, takže jsem strojař. Otec mé ženy Jiří Tvrdík shetlandy choval. Učil na Vysoké škole zemědělské v Suchdole a byl jedním z těch, kteří u nás s chovem začínali. U zrodu chovu byli spolu s ním i pánové Sádlo, Jakovljevič a Trojan. Tchán a oni byli opravdoví koňáci, jezdili i na Staromáku v Praze s kočárem. Někdy koncem šedesátých let, kdy se režim trochu uvolnil, dokonce díky pomoci tehdejšího ředitele ZOO ve Dvoře Králové inženýra Vágnera vyjeli do Anglie a pořídili tam čistokrevného koně do chovu. Potřebovali skutečného shetlanda, tu správnou krev. Vždycky potřebujete hřebce, který drží linii. Chov v Suchdole byl součástí výuky pod vysokou školou, až později ho vlastnil tchán. Když už na škole nepracoval, což bylo po 90. letech, měl poníky ustájené u Odoleny Vody, kde mu pronajali stodolu a výběhy. Pak však onemocněl, a tak se v rodině řešilo, co budeme dělat. A přišlo na to, jestli bych je nevzal k sobě do Čisté a já souhlasil.

V tu dobu jste s chovem koní neměl žádné zkušenosti?

Zkušenosti jsem měl. Už dříve, když tchán potřeboval pomoci, jsme tu vždycky na nějaký čas poníky měli. Začínali jsme s Primem a Danuškou. Bydleli jsme v okále, zahrada nebyla nijak velká, ale za námi byla louka, kde měl tehdy obecní úřad nějakou skládku. Požádal jsem, jestli by mi ji nepřenechali, že si ji vyčistím. Tak nám pozemek nechali, upravili jsme ho a přivezli na něj pojízdnou slepičárnu, kterou jsme předělali na stáj. Seno jsme měli uskladněné na půdě, to bylo u okálu dost nezvyklé (směje se). Když pak tchán zemřel, nespadli jsme do toho bez jakýchkoli zkušeností. Ale nikdy jsem si nepředstavoval, že budu chovat koně, to vůbec ne.

Je hodně symbolické, že se zdejší první shetland jmenoval Prim.

Prim byl dokonce zapsaný v plemenné knize. Narodil se v roce 1991, takže je mu třicet let. Pořád ho tu máme. Už je to dědula bez horních zubů, takže nemůže žvýkat seno, ale kupujeme mu granulované. Shetlandi, když jsou dobře živeni, se dožívají i 35 let.

V úplných začátcích to ale pro vás musela být hodně nová věc?

Úplně nová, naštěstí jsem měl tchána jako poradce. Pořád to byli jeho koně, takže když byl problém, radil mi, co mám dělat. Převedl je na mě, až předtím než zemřel. I moje žena s koňmi pomáhala. Je zootechnička, takže věděla, co krmit. Od svého táty toho hodně pochytila, ale není vyloženě koňař.

Jako již oficiální majitel jste začínal s jak velkým chovem?

Základní chov byl Prim a tři klisny – sestry Sany a Uri a nevlastní Tera. Pocházejí z linie A, kterou založil hřebec Artur, syn Goldana Kavaliera, což je onen hřebec přivezený z Anglie.

Jakou mají shetlandi povahu?

Jaroslav Fišer se svými úspěšnými hřebci Rikym a Perrym.

Jsou to chladnokrevníci, takže jsou ideální dříči na práci. Ve Skotsku se používali na tahání nebo nošení nákladů. Hlavně v dolech. Říká se, že shetlandské poníky zachránila pára, protože je v dolech nahradila. Strašně se tam trápili, nevyváděli je ven na světlo a vzduch, žrát dostávali v dole. Protože žili stále ve tmě, byli kolikrát i slepí. Jejich využití se postupně změnilo. Dneska se buď používají na tah, i když i v zemědělství je většinou nahradily stroje a traktory, ale velmi často jako jezdecké koně pro děti. Je to dnešní trend nejen u shetlandských pony.

Jak vypadá tabulkově ideální shetland?

Musí mít silnou robustní postavu. Typický shetland pony by měl mít malou hlavu, čtvercový rámec těla, široká prsa. Musí být silný. I ohon musí splňovat určité rysy. Neřekl bych, že jsem odborník, který to dokáže všechno zdůvodnit, ale myslím, že už jsem dostal správné rysy do oka a dokážu říct, kterému koni co chybí.

V čem to má chovatel shetlandů oproti jiným snazší?

Je velká klika, že tito koně nemají komplikované porody. Ráno přijdete do stáje a je tam hříbě. Kobyla ho očistí, vy jen zlikvidujete placentu. Jsou to nenároční koně, ale bohužel i oni jsou náchylní na koliku. I já jsem kvůli ní přišel o koně. O Neli, což byla sestra naší kobylky Miy. Když má kůň koliku, tak jediné, co proti tomu můžete dělat, je s ním chodit. A to do doby, než se z něj alespoň něco dostane. Neli bohužel měla koliku v zimě, kdy jsem měl něco s kolenem, tak jsem to asi trochu podcenil a nechodil s ní tak často, jak bylo potřeba. Kolika se projevuje tak, že kůň přestane žrát, polehává a má velké bolesti. Veterinář může udělat jen to, že dá injekci proti bolesti, jinak se to musí vychodit. S Primem jsem třeba chodil až do rána. Bylo to nedlouho po Nelině a hodně jsme se báli, že bychom mohli přijít o dalšího koně. Nechodí se non stop, ale třeba půlhodinka z každé hodiny. Někdy také poníky trápí záněty kopyt, ale jinak nic.

Kdy se vám s poníky začalo dařit na výstavách?

První, která uspěla, byla Pegy v roce 2018. Její máma je Mia a táta Wells. Její úspěch mi dodal elán, najednou jsem měl pocit, že to opravdu k něčemu je. Je hromadu klubů, které mají poníky na tah, ježdění nebo jako společníky k velkým koním. Dělají s nimi nějakou činnost. My jsme ale nic z toho nedělali, takže až s úspěchem chovu na výstavách to dostalo smysl. Rok 2019 byl ještě úspěšnější a v roce 2020 dokonce tříletý Riky a čtyřletý Persy výstavy ve svých kategoriích ovládli. Pak to covid bohužel trochu zabrzdil, nicméně letos jsme Pegynu poprvé připustili. Už jí jsou čtyři roky, tak to šlo. Bohužel se nám od hřebce vrátila nakažená všenkami. Ty vyžírají podsadu srsti a hřívy, proto nebyla v kondici na vystavování.

Čím to, že právě Pegy odstartovala úspěch chovu?

Je to tím, že se nám podařilo sehnat správného hřebce. Dřív jsme tu měli Rafíka (celým jménem Hektor Rafael) a naši koně byli poměrně subtilní. Jeho dcerami jsou Mia a Máša. S nimi jsem byl jen jednou na výstavě v Plasích, ale moc jsme se neumístili. Připouštět už s ním nemůžeme, protože je otcem našich plemenných klisen. Když jsme pak sehnali Wellse, což je Wells Major General, začalo se to rýsovat. Wells přinesl do chovu sílu a vylepšil ho. Jeho potomci jsou Pegy, Perry, Persy a Riky. Díky nim jsme najednou začali všechno vyhrávat. Čtyřletého Persyho má teď půjčeného pan Kočovský do šestispřeží. Riky a Perry jsou tady a u nich přemýšlím, co s nimi dál. Hřebci musejí být od sebe a teď tu máme tři. Riky a Perry si na sebe zvykli a jsou spolu, ale do budoucna to asi moc nepůjde. U nás koně žijí prakticky ve stádu, jako je tomu v přírodě. Šéfovou je vždycky kobyla. V našem chovu je to Sany. Je nejstarší a nejsubtilnější, ale stačí když jen takhle udělá hlavou a ostatní lítají jako pošukové. Její ségra Uri jí dělá pobočníka. Sany nikoho sama nepotrestá, když je potřeba, pošle na to Uri. Hřebce mají akorát na to, aby je připustil, jinak ho nenechají ani nažrat. Když jsem měl hřebce přímo ve stádě, viděl jsem to. Vždycky se nejdřív nažraly kobyly a pak ho z milosti pustily, aby si taky něco vzal. A pokud se ve stádu vyskytne ještě jeden hřebec, tak mezi sebou bojují a jeden musí pryč.

Který z vašich koní je nejúspěšnější?

Nejhezčí kůň, kterého teď máme, je Perry. Daří se ale i Rikymu, který byl letos v Chuchli druhý a loni první, a Persymu. Persy loni na výstavě všechno vyhrál a i nám ho uchovnili. Takže teď máme tři hřebce a všichni jsou chovní. Je to obrovský úspěch, protože vám neuchovní hned tak každého. Říká se tomu licentace, u kobyl svod. S našimi hřebci už jsme letos připustili šest kobyl.

To nevypadá, že byste se mohl v nejbližší době nudit?

Jsem v důchodu a můj denní program se v podstatě točí kolem koní. Když jsem chov převzal, věděl jsem hlavně to, že ho chci zachovat. Když už ho tchán rozjel a navíc byl první v Čechách, bylo by mi líto, kdyby skončil. Naštěstí tu mám mladé pomocnice, které sem chodí a čistí je. Dřív, když byly holky mladší, na nich mohly i jezdit, teď už jsou na poníky moc velké, ale i přesto sem pořád rády chodí a koně milují. Dokonce mi pomáhají i s jejich předváděním na výstavách. Když se hezky obléknou a předvedou koně před porotu, je to úplně jiné, než kdybych tam šel já. Já bych to koním akorát kazil (směje se). A jak to bude do budoucna? To sám nevím. Čas ukáže. Byl bych rád, kdyby chov pokračoval. Zvláště teď, když se mi podařilo nastavit nějakou laťku.

Markéta Hartlová