Jiří Verner

„Pro mladé je už historií i olympiáda v Naganu,“ říká Jiří Verner

Příběhy našich sousedů na Rakovnicku a Novostrašecku

Ve čtvrtek 23. září proběhne v okresním archivu od 16 hodin závěrečná prezentace vzdělávacího programu Příběhy našich sousedů, který zaštiťuje nezisková organizace Post Bellum. Výsledky mnohaměsíční práce představí dva soutěžní týmy z Rakovníka a jeden z Nového Strašecí. Odtud je také učitel a historik Jiří Verner – místní koordinátor projektu.

Jak projekt vznikl a kdo se do něj zapojil?

V České republice se do projektu dosud zapojilo sedm a půl tisíce žáků osmých a devátých tříd a studentů z nižších stupňů víceletých gymnázií. Smyslem Příběhů je zprostředkovat dětem a dospívajícím lidem výuku moderních dějin jiným způsobem, než bývá během výkladu obvyklé. Tedy poznat kromě velkých a známých událostí, politických zvratů a vojenských střetů také život běžných lidí, jejichž osudy byly mnohdy velkými dějinami značně pozměněny.

Můžete popsat, jak program probíhal?

Účastníci programu vytvářejí pod vedením učitelů (ne vždy se jedná o dějepisáře, mnohdy se uplatní také nadšení pedagogové z jiných oborů) malé týmy o dvou až pěti členech. Ty se po teoretické průpravě, kdy jsou dětem vysvětleny postupy při nahrávání rozhovorů, jejichž součástí je také práce s nahrávací technikou, vydávají za předem vybraným pamětníkem. Tím může být válečný hrdina, odbojář, politický vězeň, místní disident, ale také někdejší zdravotní sestra, úředník, horník nebo zemědělec. Všechna svědectví jsou cenná.

Pamětníci – odborně narátoři – vypráví svůj životní příběh, kdy nemusí jít jen o prožívání květnových dní roku 1945, srpna 1968 či listopadových událostí.

Svoji babičku Miloslavu Kumberovou (na horním snímku z mládí) požádal o svědectví přímo patron projektu Jiří Verner.

Co nejvíce mladé lidi zajímalo?

Dnešní mladé lidi zajímá například, jak se za socialismu slavil první máj, proč se jezdilo na chmelové brigády, nebo co pro mladé muže znamenala vojenská služba. Čtenář jistě tuší, že už i devadesátá léta jsou pro nejmladší generaci dobou dávno minulou, na kterou se zvídavě ptají, což mohu potvrdit ze své kantorské profese. Poměrně nedávno jsem s velkým zájmem žákům vykládal o hokejovém turnaji na olympiádě v Naganu.

Samotné interview není jen o poznávání minulosti. Na pamětníky, kteří jsou již většinou v důchodovém věku, působí setkání s mladými lidmi příznivým dojmem, děti mají šanci poznat inspirující lidi s dlouhými, byť mnohdy pohnutými, životnímu osudy.

Jak je nahrávka rozhovoru s pamětníkem dále zpracovávána?

Poté, co je syrová nahrávka bezpečně uložena na počítači a zálohována na několika externích discích, začíná další fáze projektu. Příprava rozhlasové reportáže nebo krátkého videa o životě vyzpovídaného narátora. Z rozhovoru jsou vybrány ty nejzajímavější pasáže, jež účastníci propojí promyšlenými vstupy, tzv. spojováky. Samotné reportáže jsou poté stříhány a namlouvány na pracovištích Českého rozhlasu, který se na projektu dlouhodobě podílí. Práce ve studiu bývá pro děti samozřejmě nejatraktivnější. Dozvědí se, jak mluvit na mikrofon, jak správně artikulovat a čím vším se dají nahrávky vylepšit atd. Následuje vytvoření krátkého psaného životopisu zpovídaného pamětníka a prezentace jeho životního příběhu. Ty jsou poté předvedeny veřejnosti na závěrečném slavnostním ukončení projektu, což je i případ rakovnických příběhů, jak bylo uvedeno na úvod.

Bylo složité motivovat studenty, aby se do náročné práce zapojili?

S Příběhy našich sousedů na okrese Rakovník jsem začal případné zájemce seznamovat těsně před prvním uzavřením základních a středních škol. Všichni tehdy předpokládali, že půjde o krátkodobou záležitost, jež nebude mít na výuku příliš velký vliv. Jak již dnes víme, mělo být během dalších vln koronaviru hůře. Na tomto místě bych chtěl vyzdvihnout práci zapojených pedagožek paní Evy Janotové z 1. základní školy a paní Petry Kubíkové z 2. základní školy, bez jejichž přístupu a neustále podpory by plánovaný projekt během pandemie nemohl uskutečnit. Je obdivuhodné, že obě dámy dokázaly i přes veškeré komplikace s distanční výukou neustále motivovat své svěřence a dovést je ke zdárnému cíli. Velice si vážím jejich zapálení pro jiné způsoby školní výuky a rozvoj mladých lidí.

Pandemie pochopitelně zasáhla i do projektu samotného. Nahrávání všech pamětníků probíhalo online, což samozřejmě snižovalo bezprostřednost celého procesu. Obě strany se s tímto problémem nicméně zdárně vypořádaly.

Snímek ze 70. let zachycuje rodinu pracovníka domovní správy Josefa Hornofa z Rakovníka. Svědectví svého dědečka zaznamenal vnuk Tomáš Hornof.

Můžete zmínit některé respondenty?

Děti pod vedením Evy Janotové vyzpovídaly známou rakovnickou učitelku paní Milenu Fridrichovou, jež jim vyprávěla například o těžkostech při výuce moderních dějin v době normalizace nebo o průběhu sametové revoluce. Nezapomněla dodat, že nejprve by každý měl myslet na rozvoj osobních dovedností a plnění vlastních povinností, a poté se hlásit o svá práva, což se dnes poněkud vytrácí.

Tým Petry Kubíkové si vyslechl životní příběh dlouholetého pracovníka domovní správy pana Josefa Hornofa, který se narodil a celou dospělost prožil na rakovnické Krétě. Vzpomínal na poválečné chudé dětství, neplechy ve škole, klukovský výlet na mopedech až do Karlových Varů či vlastní svatbu během srpna 1968. Coby milovník místní historie neopomněl přidat historku o výbuchu Dělnického domu.

Na koho zajímavého narazil novostrašecký tým?

Novostrašecký tým se potýkal s největšími těžkostmi. Vedení jsem se musel nakonec ujmout já sám, vybraný pamětník s námi ze zdravotních důvodů nemohl mluvit, a tak jsem na poslední chvíli požádal o svědectví svou babičku paní Miloslavu Kumberovou. Vyprávěla nám o rodinných kořenech sahajících na Podkarpatskou Rus, o těžkém životě v pohraničí po druhé světové válce a o násilné kolektivizaci v zemědělství v 50. letech. Babička na závěr zdůraznila, abychom si vážili toho, co máme, tedy svobody a možnosti vzdělávat se bez jakéhokoliv omezení.

Kdo vám byl během projektu dále nápomocen?

Samozřejmě nelze zapomenout poděkovat městům Rakovník a Nové Strašecí, jejichž představitelé nás podpořili nejen finančním příspěvkem, ale také věcnými cenami a upomínkovými předměty. Zmíněné samosprávy byly vždy pružné během oboustranné komunikace, zároveň měly pochopení pro značné prodloužení projektu z důvodu nepříznivé pandemické situace.

V neposlední řadě patří velký dík pracovníkům okresního archivu, jmenovitě paní Renatě Mayerové, kteří bezplatně zajišťují prostory v archivní budově pro slavnostní ukončení Příběhů našich sousedů.

Sláva Vaic