Tato fotografie Zhoře z roku 1913 je z alba, které věnovali zaměstnanci slabeckého velkostatku jeho majiteli Maximilianovi princi z Croÿ.

Bývalý zámek a část hospodářských budov už nejde zachránit, poslouží jako zdroj stavebního materiálu

Statek na Zhoři bude žít ekologicky i kulturou

I bezvýhradnému optimistovi při pohledu na ruiny, ve které se proměnila většina historických staveb statku Zhoř, ztuhne úsměv. A když si uvědomí, že by vedle nich měl na starosti ještě pole zkoušená nedostatkem vláhy, byty napojené na studnu, v níž došla voda, a lesy napadené kůrovcem, opravdu upřímný a nekřečovitý úsměv by se mu na tvář hned tak nevrátil. Zachránit Zhoř bude potřebovat bezedný měšec zlaťáků, řeknete si nejspíš. Bez peněz se to samozřejmě neobejde, ale stejně důležitá je i kuráž, odhodlání a dobrý nápad. A to majitelé Zhoře manželé Anna a Marek Matvija mají.

Z umělců hospodáři

Anna Matvija převzala rodový majetek před pár lety. Ačkoli se narodila a vyrůstala v Německu, kam její matka za minulého režimu emigrovala, nakonec ji rodinné kořeny přitáhly zpět do Česka. Ona i její manžel jsou umělci na volné noze. To, že je živí kultura, možná nejsou nejideálnější předpoklady, aby resuscitovali zanedbané hospodářství, ale čím déle s nimi mluvíte, tím silněji si uvědomujete, že možná právě proto mají šanci se svým plánem uspět. Nevrhají se do obnovy bezhlavě, ale naopak pečlivě rozvažují, jaké cesty budou nejsmysluplnější. Nepláčou nad každou bortící se zdí a pokud pro některé z budov nenajdou využití, klidně je použijí jako materiál na stavbu něčeho potřebnějšího. Od letošního října se na Zhoři začne hospodařit ekologicky, v běhu je rekonstrukce špýcharu (vily), do povědomí se dostávají farmářské trhy a výstavy, které se tu konají v termínu Slavností mistra Jana Husa na Krakovci, a časem snad dojde i na projekt pro radost – amfiteátr s plovoucí scénou.

Anna a Marek Matvija před špýcharem (a z druhé poloviny vilou), který bude v budoucnu sloužit jako koncertní a kulturní sál.

Zámek zmizel s cukrem a lihem

Statek Zhoř kdysi býval významnější než slabecký. Do doby, než Hildprandtové z Ottenhausenu zvelebili slabecký zámek (ve 2. polovině 18. století) a proměnili ho v nové rodové sídlo, bylo centrum panství právě na Zhoři. I tady najdete zámek, i když byste ho asi sotva poznali. V roce 1866 byl totiž přeměněn na cukrovar a o deset let později na lihovar.

„Čas od času se stává, že tu lidi hledají zámeček. Ale ten už dávno není. Je to největší zdejší budova, které říkáme dominanta. Dnes už bohužel není k zachránění,“ říká Anna Matvija. Ne že by o záchraně vůbec neuvažovali, ale když projektanti vyčíslili, že by pouhé statické zajištění stálo kolem deseti milionů korun, smířili se s tím, že se zánik dominanty zkrátka nezvratně blíží. Ostatně žádná z budov areálu není památkově chráněná.

Majitelem jen pár let

Statek Zhoř si začátkem 40. let 20. století, tedy za 2. světové války, pořídil Annin pradědeček Václav Pilc, pražský architekt a stavitel. „Skončila válka a poměrně záhy mu byl vyvlastněn. Jeho dcera, tedy moje prateta, která je stále naživu, si matně pamatuje, že tu několikrát jako dítě byla. Ovšem v momentě, kdy jim režim statek sebral, už sem přestali jezdit. Za tak krátkou dobu si k místu nestihli vybudovat pořádný vztah,“ říká Anna Matvija.

Co mohlo architekta z Prahy vylákat právě na Zhoř? „Když se na to dívám z naší perspektivy, tak si myslím, že pro člověka, který bydlí ve městě a zabývá se spíše abstraktními věcmi, je venkov najednou hrozně konkrétní. Myslím si, že to vnímal podobně, jako to vnímáme my. Že tu je člověk v přímém kontaktu s přírodou a živly. To člověk ve městě nemá,“ zamýšlí se majitelka. Další důvod mohl být investiční. „V kontextu 2. světové války, kdy v Praze hrozily velké kobercové nálety, si dokážu představit, že mít nějaké do velké míry soběstačné sídlo mimo město a strategické cíle, mohlo mít svůj půvab,“ dodává Marek.

Původní zámek, později přestavěný na cukrovar a lihovar, už bohužel nejde zachránit.

Porestituční časy

Za komunistů na Zhoři hospodařily státní statky a JZD a stejně jako všude se k budovám nechovaly příliš citlivě a s ohledem na jejich historickou hodnotu. Proto se nijak nezdráhaly postavit vedle objektů z 18. století panelové bytovky, což architektonický ráz dvora znehodnotilo. „Místo aby rekonstruovali budovy, které byly sto nebo dvě stě let staré, udělali nejlevnější řešení a postavili bytovky, které s místem nijak nekomunikují. Staré budovy pak využívali tak, že když jim jedna začala padat na hlavu, tak prostě přešli do další,“ popisují majitelé.

Po revoluci byla Zhoř rodině Václava Pilce vrácena v restituci. Ani tehdy však nebylo vyhráno. Majetek restituovala Annina babička, která sice žila v Čechách, ale záhy zemřela. „A tak statek zdědila její dcera, tedy moje matka, která žila v Německu, a moje prateta, dcera Václava Pilce, jež emigrovala do Francie. Najednou měly majetek spravovat dvě ženy, které povoláním neměly vůbec nic společného se zemědělstvím a ještě žily v zahraničí. Bylo to těžké. Na Zhoři se tak podepsala i 90. léta a začátky nového milénia, kdy se tu vystřídalo několik špatných správců, kteří nám tvrdili, jak se o statek starají, ale byli to spíše pohrobci JZD se stejným přístupem k hospodaření. Slýchám často, že se moje rodina o majetek nestarala, ale situace, do které byly prateta a matka hozeny, byla opravdu šíleně náročná. Vůbec se neorientovaly v tom, jak to v Česku funguje. Zrestituovaly i majetky v Praze a Zhoř vlastně i tak trochu vzdaly, protože to bylo příliš komplikované a budovy ve velmi špatném stavu. Spousta lidí si myslí, že důvod, proč to tu vypadá takhle, je, že si rodina ze Zhoře jen brala peníze, přitom to tak není. Veškeré peníze, které Zhoř generuje, tu zůstávají.“

Z farmy na vidličku

Anna se narodila v Německu, žila i v Anglii a Americe, pak ovšem nastal zvrat. Před dvanácti lety, kdy jí bylo 24 let, se rozhodla přestěhovat do Česka. „Nejsem ani zemědělec, ani ekolog, lesník, stavař nebo ekonom. Vystudovala jsem divadelní vědu, zpěv a performance. Uměla jsem česky, to jsem se doma naučila, ale určitě ne tak dobře, abych si četla obsáhlé smlouvy. Neznala jsem české poměry.

V tu chvíli pro mě bylo nesmírně komplikované správu statku převzít. Začínala jsem nový život v nové zemi, přišla první práce, vztahy… Na Zhoř nezbývalo moc času, ale snažila jsem se sem zajíždět a nějak to oťukávat a potkávat. Jezdila jsem sem už coby náctiletá s maminkou. Vzpomínky mám na to hezké, protože dítě nevnímá, kolik je tu práce. Když jsem sem začala jezdit v dospělosti, byla jsem střídavě optimistická, že to nějak půjde, nebo, a to bylo v začátcích častěji, šíleně deprimovaná, že vůbec nevím, co s tím,“ popisuje své první české roky.

Pro Zhoř nakonec bylo zásadní, že potkala svého budoucího manžela. O Markovi říká, že je ještě větší optimista a idealista než ona, a tak vidí ve Zhoři velký potenciál. „Taky jsem z toho byl vyděšený, ale hned po první nebo druhé návštěvě jsem si říkal, že by tu mohlo vzniknout něco zajímavého a soběstačného. Například restaurace, kde bychom vařili z toho, co se tu vypěstuje, což je existující koncept Farm to fork, tedy Z farmy na vidličku. To byl prvotní idealistický plán, nicméně potichoučku, polehoučku jdeme tímto směrem, abychom tu vybudovali zázemí pro dobré lokální jídlo,“ vysvětluje Marek jeden z plánů. Svoji první zeleninu, pěstovanou ekologicky, by měli sklidit už v příštím roce.

Výstavy a farmářské trhy jsou prvními akcemi pro veřejnost, které se na Zhoři konají.

Od října bio

Právě ekologické zemědělství je pro majitele jedním ze smysluplných cílů. Mělo by pomoci i krajině a potažmo obyvatelům Zhoře. „Způsob, jakým se tu hospodařilo, nebyl nijak šetrný. To je bohužel úděl už i 90. let. Ačkoli tu byla spousta dobytka, tak od 90. let pole viděla jen umělá hnojiva. Letos nám probíhá převod všech polností do ekologického zemědělství. Slibujeme si od toho zadržení vody v krajině, protože sucho nepostihuje jen pole, ale i naše obyvatele. Před dvěma lety na podzim tu došla voda ve studni. Žije tu téměř třicet lidí a ti potřebují vodu. To nám dalo ještě větší impuls řešit hospodaření jinak, než se řešilo doposud, protože jsou to spojené nádoby,“ přibližují. Hodně času nyní věnují vzdělávání se ohledně obnovitelných zdrojů energie a správného nakládání s vodou, nemají například do budoucna v úmyslu splachovat pitnou vodou.

Marek také využil covidovou nucenou pauzu v kultuře a absolvoval kurz Mladý zemědělec se zaměřením na ekologické zemědělství. Od 1. října přecházejí všechny polnosti zhořského statku na ekologii. Přímo pod společností Zhoř žije zatím bude prvních 55 hektarů, zbylých necelých 160 hektarů budou obhospodařovat pachtýři, ovšem rovněž ekologicky. „Na 55 hektarech se to budeme polehoučku učit. Se zeleninou začneme na půl hektaru, zbytek budou trávy, sena a biopásy.“

První na řadě je vila

Dělat věci s rozvahou, pořádně a s pohledem do budoucna je Anně i Markovi vlastní. Proto nejdou do oživování statku bezhlavě, ale radí se s odborníky – přírodovědci, architekty, agronomy. „Cítíme tu velkou zodpovědnost, protože je to velký ucelený kus země. Proto chceme věci dělat správně a pro 21. století. Každý rok se tu udělá velký kus práce, jenže zatím není vidět. Všichni chtějí především opravu budov, nevidí, že jsou k tomu ještě pole, lesy, rybník a všechno s tím souvisí. Existuje spousta projektů, kdy se lidé pustí do obnovy vlastníma rukama. Obdivuji je, protože já to tak neumím. Každý by rád viděl, jak tu začínáme budovy renovovat a nejlépe, abych sama lezla po lešení. My na to ale jdeme jinak. Jsme teoretici, rádi nad věcmi přemýšlíme, tím si k nim budujeme větší vztah. Nebojíme se špinavé práce, ale nemáme na ni čas, rádi si na práci někoho najmeme. Majetek je příliš velký, máme zodpovědnost i za jiné věci než budovy,“ říká Anna.

První z budov, kterou chtějí majitelé zrekonstruovat, je vila a špýchar. Jde o tentýž objekt. Polovina původního špýcharu byla kdysi přestavěna na obytnou vilu. Při obnově použijí maximum materiálu, který je na Zhoři dostupný. Ruiny jsou spolehlivou zásobárnou cihel a kamene, na podlahu se použije dřevo z vlastního lesa. Ve vile vzniknou obytné místnosti a ve špejcharu koncertní a kulturní sál, což je další rovina záměru oživení Zhoře.

Zatím se hraje venku, časem se bude koncertovat ve špýcharu.

Kultura sbližuje

„Oba se živíme kulturou. Pořádáme v Praze festivaly a koncerty. Marek hraje na japonskou flétnu shakuhachi, díky níž máme dobré kontakty do Japonska a vozíme do Prahy špičkové japonské umělce. K tomu je filmař, vystudoval pražskou FAMU. Kultura je to, co umíme, a náš způsob, jak se rádi setkáváme s lidmi. Když jsme si hledali klíč ke Zhoři a k tomu, jak navázat bližší kontakt s místními obyvateli, začali jsme tu pořádat výstavy. Chtěli jsme jim říct, že nás zajímá, kdo jsou, a že se nemusejí našich plánů obávat, protože s nimi počítáme a jsme přesvědčeni, že Zhoř nepřežije, když tu nebudou žít lidé. Myslím, že se nám to díky výstavám a farmářským trhům povedlo,“ říká Anna. Důkazem ostatně je, že zatímco první ročník připravovali sami, do organizace dalšího už se s nadšením zapojili i místní. Pomohli s grilováním, vytvořili výrobky na prodej na farmářském trhu, napekli linecké a bábovky…

Zhoř by v budoucnu neměla žít jen díky hospodářství, ale zároveň i kultuře. „Architekti, kteří nám s obnovou radí, ale nejen oni, nám kladli na srdce, že pokud máme mít na Zhoř sílu, musíme tu mít něco, co máme rádi. Vybudovat něco, na co se opravdu těšíme. A tím je koncertní a kulturní sál ve špýcharu a amfiteátr s plovoucí scénou u rybníka, který máme v areálu. Je nám jasné, že to není úplně to, na co zdejší obyvatelé čekají, ale ono to souvisí s naším záměrem. Jsme ochotni a schopni tu toho spoustu opravit a postavit, když budeme vědět, za jakým účelem to děláme,“ vysvětlují.

Kdo se přidá?

Proto se nebudou pouštět do oprav staveb, na které nemají investiční záměr. Buď oni sami, nebo jiný investor. S lidmi zvenčí, kteří přijdou se zajímavým nápadem, by spolupracovali rádi. „Pokud se pro budovu využití najde, tak je samozřejmě na místě ji zrekonstruovat nebo znovu postavit. Bez záměru by to byly jen vyhozené peníze. Zhoř je velký a hezký projekt, ale zároveň i nebezpečný, protože se jedná o velké investice, s tím spojený velký stres a spousta času. Doufáme, že potkáme více lidí, kteří cítí potenciál místa stejně jako my a budou se chtít na jeho oživení podílet. Například už se povedlo domluvit pronájem starého prasečáku nebo si tu jeden náš kamarád pronajal malý baráček, který svépomocí rekonstruuje. I to byl výsledek kulturní akce. Přijel nám z Prahy pomoct a na konci se rozhodl, že baráček opraví. I když máme svoji vizi a víme, co bychom chtěli, aby tu vzniklo, jsme zároveň velice flexibilní a ochotní ji měnit podle nových informací a podmínek. Na to jsme z kultury zvyklí. Umíme vařit z vody a těžce improvizovat,“ smějí se.

Anna s Markem mají dvě malé děti. Na Zhoř zatím jen dojíždějí z Prahy (minimálně na jeden den v týdnu). Až bude opravena vila, budou v ní mít svůj byt. „Jestli tu zůstaneme natrvalo, nebo budeme pendlovat mezi Prahou a Zhoří, ještě nevíme. Každopádně chceme dětem předat hezký vztah ke Zhoři. Aby se znovu nestalo to, co mně, tedy že jsem si ho musela těžce vybudovat. I naše děti by tu měly mít něco svého, takže chceme jejich přání do plánů zapracovat. Chceme, aby sem jezdily rády, protože si uvědomujeme, že Zhoř není projekt, který se dá stihnout za jeden život. Přejeme si, aby k místu měly takový vztah, že ho budou chtít převzít a budovat dál. Aby to nevnímaly jako povinnost a břímě,“ říkají. Možná právě to je nakonec ta největší výzva.

Markéta Hartlová