Hra na velkém pódiu se skvělými polskými zvukaři. Bez zvukové zkoušky jdeme rovnou na věc.

Z Poznaně jsme po 13 letech zamířili také do Kościanu

Brass Band Rakovník opět v zemi praotce Lecha

V minulém díle naší kapelní „road movie“ jste se mohli dočíst, jakým autem jsme jeli do polské Poznaně, kde jsme se stavili, co jsme po cestě pili a čím nás přivítali v restauraci Czerwona Papryka na Starém rynku. Dnes reportáž uzavřeme a konečně se dozvíte i vše podstatné. Kdo nás do Polska pozval, kdo se tam o nás staral, jak dopadlo sobotní „rande“ s herečkou poznaňského divadla Agnieszkou Różańskou a jak jsme po tom náročném tahu zvládli nedělní hraní v Kościanu.

Muzikantské pozvání

Třídenní turné pro nás v Polsku domluvili naši kamarádi z kapely Dixie Company, které možná znáte i z Rakovníka z Jazzových Vánoc. Lví podíl na organizaci víkendu má zejména Pietr Soroka, bubeník a kapelník této formace. Ostatně ten také čekal v pátek před hotelem a pohledem na hodinky nám připomněl, že máme zpoždění. Napsali jsme mu totiž velmi nezávazně, že dorazíme mezi 15. a 17. hodinou, což se poněkud protáhlo. Nicméně v 18 hodin jsme po bloudění městem byli konečně na místě. Piotr pochopitelně tvrdil, že tam na nás čeká už od tří, tudíž se mu tvoří na oblečení pavučiny. Jako omluvenku jsme mu věnovali pivní bonboniéru značky Bakalář a řekli si, že se těšíme na zítřejší společné hraní na festivalu Jazz nad Potokiem, který se naštěstí koná přímo u hotelu Fair Playce. Takže už žádné bloudění a hledání adres.

Během zájezdu jsme postupně oprášili všechny dixielandové disciplíny. K nejtěžším patří hra za jízdy v autě, kdy můžete snadno přijít o zuby či nátisk.

Agnieszka a samochod

Už v pátek jsme se před Paprykou setkali s naší hlavní hostitelkou. Na Facebooku jsme ji našli pod pseudonymem Róza Róza a z videí, které tam má, nám bylo jasné, že si budeme rozumět. To se potvrdilo i při krátkém posezení na Starém rynku. Agnieszka za námi přišla po večerním představení v Teatru Nowy Poznań. Sedla si k nám a neustále mluvila o tom, že v sobotu dopoledne od 11 hodin nás čeká hraní na „samochodow“. Ale nic přesnějšího jsme z ní nedostali, a tak jsme si představovali, že zřejmě přijede menší náklaďák, sedneme si s nástroji na korbu a vyrazíme do ulic Poznaně, abychom pozvali občany města na festival. Skutečnost byla ještě mnohem zajímavější. K hotelu přijel zánovní kabriolet značky BMW, takže bylo jasné, že na palubu se vejde jen malá parta. Vedle řidiče usedl trumpetista Martin Masáček, na zadní trojku klarinetista Vojta Vaň s banjistou Víťou Vondráškem, čímž se prostor hermeticky uzavřel. Agnieszka se přesto mezi chlapce vmáčkla, a když zjistila, že nemůže dýchat, za jízdy si pak přesedla na prostor pro skládací střechu. K dispozici dostala akumulátorový megafon, což nebylo zrovna prozíravé řešení. Hračka se jí tak zalíbila, že do ní nejen neúnavně zpívala a vykřikovala pozvání na festival, ale velmi si oblíbila i funkci sirény. Občané města tak museli nabýt dojmu, že ve městě hoří nebo že se blíží letecký poplach. Posádka vozu navíc utrpěla i dočasnou ztrátu sluchu, ale což. Show Must Go On…

Oříšky z Toffifee pro Kubu

Málem bych zapomněl na sobotní probuzení. Vzteklí psi (polský národní míchaný nápoj z vodky, malinového sirupu a tabasca, viz minulé číslo) nás nakonec pokousali jen velmi mírně, takže jsme se probouzeli bez větších následků. Nicméně budíček byl i tak zajímavý. Zatímco doma jsem zvyklý na vstávání s leteckým akrobatem nad rakovnickým letištěm, tady nám od 7. hodiny nedal spát rachot kovových součástek a hlahol snad deseti mužských hlasů. Kluci z agentury přijeli stavět obrovskou stage a aparát, takže v tom randálu se stejně nedalo spát, a tak jsme vyrazili na snídani.

Je krátce před polednem. Zatímco část kapely vyráží na propagační jízdu kabrioletem, na hlavním pódiu už si staví Piotr své levoruké bubny. Hraje totiž v obráceném gardu, takže na jeho škopky si jen tak někdo nezahraje. Je proto domluveno, že zvukaři nazvučí dvě soupravy vedle sebe a při střídání kapel si pokaždé zahrajeme i jednu písničku společně. Zřejmě dojde i na bubenický battle.

Program zahajují Dixie Company. Před pódiem jsou rozestavěna barevná plážová lehátka a také velké koženkové polštáře pro nejmenší posluchače. Těm je určena Malá jazzová akademie. Mimochodem úžasný výchovný koncert. Děti se hlásí a chodí na pódium poznávat nástroje, dozví se, kdo to byl Louis Armstrong, učí se sketovat a dostávají za to nejrůznější odměny. Mimo jiné i bonbony Toffifee. „Kdo nemá rád oříšky, může ocucat jen tu čokoládu a ořechy mi přinést, já je miluju,“ doporučuje dětem trumpetista Jakub Marszalek.

Odpoledne se prostranství před hotelem zaplňuje i dospělým publikem a na Brass Band čeká první hodinové vystoupení. Na jeho konci dochází ke společnému jamu s Dixie Company a publikum se poprvé dostává do varu. Tohle společné hraní se líbí fanouškům všude na světě.

Další část programu patří tanečníkům z Retro Dance Studia, kteří dorazili, aby naučili zájemce z řad diváků základy Lindy Hop. Po tanečnících přichází druhá část koncertu Brass Bandu a opět Dixie Company. S našimi hostiteli si zazpívá i Agnieszka. Herečka má skvělý hlas, jazzový feeling a také stylové šaty a čapku jak z muzikálu Chicago. Kromě standardních pecek si připravila i polskou verzi Jóžina z bažin, což je v Polsku stále obrovský hit. „Józek z bagien, ta bestia straszliwa…“ Finále patří velkému bigbandu: Happy Jazz Band a jeho solisté. Takže si užíváme slavné swingové melodie v podání poznaňské kapely a musíme uznat, že tu mají skvělé muzikanty i vokalisty.

A neworleánský pochod z centra města na pódium kulturního domu v Kościanu.

Lihový večírek

Agnieszka střídá kostým za kostýmem a s moderováním jí pomáhá i další kolegyně Monika Lewandowicz, která také vypadá jak z obálky módního časopisu. „Wieczorem będziemy razem pić,“ říkají nám po koncertě a spiklenecky mrkají. Nevíme, co si máme pod tím představit, ale skutečnost nakonec překoná všechny naše představy.

Po skončení festivalu máme rezervováno několik stolů pod stanem, kde se scházejí pořadatelé s muzikanty a další hosté. Sedáme si vedle Agnieszky, která nás představuje matce, synovi a dalším příbuzným. A zároveň staví na stůl lahve jakési čiré lihoviny, které zakoupila ve městě. Od číšníků hotelu dostáváme prázdné panáky a jde se na to. Pivo Lech teče proudem, padají různé přípitky, vedou se řeči. Agnieszky syn, který studuje operní zpěv, je požádán, aby něco zazpíval. Takže vstává, mohutně se nadechuje a dává Dona Giovanniho. Velká paráda. A na to se napijem…

Kolem půlnoci mizíme po anglicku, ale naši polští hostitelé sedí dál. Slovo dalo slovo, že v Poznani nejsme naposledy, a jdeme si lehnout.

V Kościanu i s pochodem

Po snídani balíme a přejíždíme do Kościanu. Také tam jsme už s kapelou hráli. V červnu 2008 na pozvání Leszka Michalczaka, jenž nás objevil v Brně na veletrhu cestovního ruchu. Tentokrát koncert domlouvá opět Piotr Soroka a my se tak vracíme po třinácti letech na místo činu.

I když je krásné letní počasí, hrajeme v kulturním domě od 17 do 18 hodin. Koncertu předchází propagační „maršparáda“ od fontány, která je v parku nedaleko kulturáku, až na jeviště.

U vodního prvku, kde si užívá osvěžující radovánky několik desítek dětí, aniž by je městská policie odháněla, dáváme pár písní a pak v čele s hlavním pořadatelem míříme do kulturního domu. Když se ohlédneme, vidíme, že za námi pochoduje i několik desítek rozesmátých nadšenců, takže je vedeme až do sálu, kde zaujímají volná místa k sezení. Prostor se smí kvůli doznívající pandemii obsadit jen z jedné třetiny; židle mají rozestupy, posluchači roušky. Ale nikomu to nevadí. Poláci se baví Slávovými komentáři, obzvláště se jim líbí, kolik polských jídel jsme tu ochutnali a že je umíme i pojmenovat. Smějí se českým textům našich písní a skvěle si koncert užívají. Když se občas někde píše, že potlesk nebral konce, je to většinou jen taková otřepaná floskule. Ale po návštěvě Kościanu konečně víme, co to opravdu znamená. Naši posluchači tleskali po každé skladně tak dlouho, že jsme do tleskání začínali odklepávat další pecku. Délka aplausu tak skoro odpovídala délce písně, nebo možná délce úsměvu, kterou skladba vykouzlila. Skvělý zážitek. Ukláníme se, užíváme si standing ovation, dáváme poslední přídavek a odcházíme z jeviště.

Po koncertě balíme, loučíme se s pořadateli a opět zazní příslib, že se snad brzy zase uvidíme. V duchu doufáme, že to bude dřív než za 13 let, a vyrážíme směrem na hraniční přechod Zawidóv. Za 5 hodin 40 minut bychom měli být doma. Tedy někdy kolem půl druhé v noci. Ráno nás čeká návrat do reality běžného života. Byl to opět nezapomenutelný víkend.

Pavel Sklenička,

foto archiv BBR