Martin Louženský instruuje účastníky jednoho z truhlářských kurzů.

O ševcovském nářadí už manželé Louženští jen nevypráví při prohlídkách, učí se ho i používat

Muzeum Jesenická továrna ožívá kurzy pro dospělé i děti

Pro každého průvodce jsou malou noční můrou všetečkové, kteří vás zvídavými otázkami zaženou do kouta. „A k čemu sloužilo tohle? A proč má to nářadí takový tvar? A jak se s tím pracovalo?“ Když se na Martina Louženského, majitele Muzea Jesenická továrna, návštěvníci obraceli s podobnými dotazy, přál si, aby toho o ševcovině věděl stejně jako o truhlařině, jíž se živí. Jesenická továrna, kterou zhruba mezi roky 1860-1870 založil Karel Lüftner, totiž vyráběla potřeby pro ševce. Podkůvky, jimiž se podrážely podpadky bot, aby se příliš rychle neprošlapaly, a obuvnické nástroje. Rozlehlý a zanedbaný areál podkůvkárny koupili manželé Louženští v roce 2002. Od té doby ho nejen opravují a zvelebují, ale také oživují akcemi pro veřejnost a sbírají kousek po kousku střípky z jeho minulosti, což není na území bývalých Sudet nic snadného. Zdejší nejnovější aktivitou, která měla kvůli covidové pandemii komplikovanější start, jsou prohlídky a kurzy pro školy a truhlářské kurzy pro dospělé.

Překvapení na bicyklu

Ačkoli už se nových informací nebo exponátů neobjevuje tolik, jako před pár lety při první výzvě k obyvatelům Jesenicka, při níž se na zaprášených půdách snažili najít cokoli, co by mohlo mít spojitost s Lüftnerovou továrnou, stále se občas objeví nějaké zajímavé překvapení.

„Například někdy před třemi lety se tu objevil manželský pár na kolech. Paní patřila do rodiny Lüftnerů. Pan továrník měl několik dcer a dvě z nich si vzali dva bratři Löschnerové. Pocházeli od Kadaně. A tato paní byla jejich praprapravnučkou. Hned odhalila své jméno v rodokmenu, který v muzeu máme. Žijí v Mnichově. Naší, tehdy ještě nic moc rozvinutou, němčinou jsme je pozvali dovnitř a snažili se jim to tu ukázat. Nakonec nám z Německa poslali originál faktury, kdy Lüftnerovi prodávají cosi Lobkovicům,“ popisuje jedno z nečekaných setkání Martin Louženský. Lüftnerům nepatřila v Jesenici jen továrna, ale také Bachmannova vila (dnes mateřská škola) a dům čp. 47 u hlavní silnice, jehož dobrým poznávacím znamením je netradiční vystouplý arkýř v patře.

Školáci si mohou v Muzeu Jesenická továrna vyrobit tyto jednoduché výrobky.

Cesta k ručnímu nářadí

Jiné, vpravdě osudové setkání upletl genealogický server MyHeritage. Při sestavování rodokmenu rodiny Lüftnerovy propojil Martina Louženského s Brittou Dell Missier z Tyrolska. Ta je již v páté generaci pravnučkou Karla Lüftnera. Ze setkání v roce 2015 nakonec vzešlo nejen přátelství mezi rodinami, ale také dar jedněch z nejzajímavějších exponátů muzea. Originálních šatů Karla Lüftnera a jeho ženy, její původní paraplíčko a také kopie lodiček. Ty jsou vystaveny v expozici, která je otevřena celoročně od pondělí do pátku v čase od 14 do 17 hodin a o víkendech po telefonické domluvě.

Od daru šatů pak vedla klikatá cesta až k nynějším truhlářským kurzům. „V jeden okamžik jsem pochopil, že nemůžu mluvit o nářadí, kterému vůbec nerozumím. Hledal jsem cestu a nejvíc mi pomohl pan mistr krejčí Vladimír Zach, který na šatech z expozice prováděl pár oprav a také od něj máme figuríny, na nichž jsou vystaveny. On je mimochodem jedním z největších sběratelů žehliček v Česku. Právě jeho jsem se zeptal, jestli nezná nějaké ševce, kteří by mi mohli být s ševcovským nářadím nápomocni. Doporučil mi dva – Radka Zachariáše a Erika Lawarta. Vyhledal jsem je a s Erikem Lawartem, který šil boty například Karlu Gottovi nebo Karlu Schwarzenbergovi, jsme si tak sedli, že se z něj stal rodinný přítel. Jak on se chová k ručnímu nářadí, to je krása.“

Nakažlivé nadšení

Jeho nadšení bylo tak nakažlivé, že se Martin Louženský začal více zajímat i o ruční nářadí pro svoji truhlářskou dílnu. „Sám jsem si začal říkat, že už bych mohl přestat dláto občas používat jako šroubovák, a mohl bych ho mít konečně dobře nabroušené a jako perfektní nástroj,“ směje se. Když ševci Lawartovi ukázal katalog obuvnického náčiní z doby, kdy továrnu provozoval pachtýř Ludvík Urban, byl v sedmém nebi.

„Pomohl mi rozšířit obzory a já jsem nejen mohl začít o nářadí při prohlídkách blíže mluvit, ale začal jsem ho i sám používat. Se ženou jsme hltali, jak se šijí boty. Naučil nás stehy, jak kůži držet, aby se dal steh utáhnout, jakou nit používat… Nakonec jsem si vybavil takovou malou kožedělnou dílnu a loni jsme na Jakubskoannenské pouti v Podbořánkách zkusili s dětmi vyrábět jednoduché věci z kůže,“ popisuje. Že by právě odtud zavanula inspirace ke konání truhlářských kurzů?

Kdepak. Pro tu si Martin Louženský dojel docela náhodou do Německa. „Když jsem hledal do truhlárny dobré ruční nářadí, objevil jsem v Bavorsku obchod Dictum. A právě tam jsem si všiml brožury obchodu. Aby prodal víc nářadí, pořádá různé kurzy. Pátral jsem i na webu a myšlenka se začala rodit. Nakonec jsem zjistil, že se u nás v republice sice truhlářské kurzy dělají, ale není jich moc.“

Propagační video truhlářských kurzů natočil s Martinem Louženským herec Roman Zach.

Z kurzu na učňák

S rozjezdem pomohla Google kampaň a dárkové poukazy. O zážitkové kurzy byl zejména před Vánocemi zájem. „Proběhlo už jich několik a poznali jsme díky nim opravdu zajímavé lidi, což nás velmi naplňuje. Zmíním například jeden zajímavý příběh. Jeden z našich účastníků kurzů byl ještě nedávno členem představenstva banky. Řekl si ale dost, stačilo, a vzpomněl si, že tatínek byl zámečníkem a že by tedy mohl mít k rukodělné práci nějaké vlohy. Jen je nikdy nerozvíjel. A tak u nás absolvoval první kurz, za dva měsíce druhý a teď si dělá truhlářský učňák a já jsem jeho učitelem praxe,“ přibližuje Martin Louženský.

Kurzy se konají v sobotu a neděli a záleží jen na vás, co si během nich vyrobíte. Na výběr jsou dva druhy stoliček, netradiční záložky na knihy, hlavolamy, hřebeny, zrcátka a podobně. „Každý pracuje svojí rychlostí a dělá, co je schopen zvládnout. Buď si může výrobek udělat od samého začátku, kdy vyndáme dřevo z regálu a opracujeme ho, nebo, pokud má někdo například strach ze strojů, máme připraveny polotovary, ze kterých výrobek doděláme už jen s pomocí ručního nářadí. Někteří účastníci si kurz jednorázově odbydou, odnesou si z něj zážitek a výrobek a u toho skončí. Ale někteří mají chuť se vracet a zkusit si na dalším kurzu zase něco jiného.“

Továrna i pro školáky

Muzeum Jesenická továrna navíc ušilo program na míru školním kolektivům. „Kurzy s dětmi jsme chtěli rozjet už loni. Nechali jsme natisknout propagační letáky, ale přivezl jsem je zrovna 12. března, kdy vláda poprvé vyhlásila nouzový stav,“ říká Martin Louženský.

Školy mohou přijet buď na klasickou komentovanou prohlídku, při níž se žáci dozvědí příběh výroby podkůvek a rodiny továrníka Lüftnera, nebo na truhlářský kurz, při němž si vyrobí originální netradiční dárek pro své blízké, případně zkombinovat obojí. „Naše představa je taková, že sem přijede autobus dvaceti nebo třiceti dětí, které si rozdělíme na dvě skupiny. Jedné budeme vyprávět příběh továrníka a druhou necháme si něco vyrobit. Samozřejmě je nepostavíme k pile nebo hoblovce, půjde v podstatě o dokončení již předpřipravených předmětů. Například hlavolamů, hřebenů, držáků na mobil nebo bedýnek různých rozměrů, které děti dokončí pilníkem nebo brusným plátnem, aby to pro ně nebylo moc těžké,“ přibližuje.

Ideální stav by byl, kdyby továrna přes týden sloužila aktivitám pro školy a o víkendu kurzům pro dospělé. Ty navíc může díky hudebnímu klubu Truhlárna, který je rovněž součástí areálu továrny, doplnit koncert. „V létě se nám to dvakrát podařilo, protože kurzy pro dospělé jsme začali dělat v srpnu loňského roku. Aktivity pro školy bohužel kvůli covidu zatím neproběhly. Teď už je situace lepší, tak bychom rádi spolupráci se školami rozjeli. Nejen v rámci školních výletů, ale i jako zpestření pracovních činností,“ uzavírá Martin Louženský, který by v budoucnu rád sepsal příběh jesenické podkůvkárny do knihy.

Markéta Hartlová