Josef Pekárna dnes

Celým životem mě provázel fotbal a Radim Suchánek

Pavla Nedvěda jsme nestačili „zkazit“

Když se řekne jméno Josef Pekárna, tak málokdo z dnešní mladé generace tuší, že tento elegán prodávající v Rakovníku Mercedesy byl v mládí vynikajícím fotbalistou a dokonce stál u fotbalových začátků nejlepšího hráče historie Česka a současného sportovního ředitele Juventusu Turín Pavla Nedvěda.

Pepo, jaké a kde byly tvoje sportovní začátky?

Jsem rodilý Plzeňák. Možná se budeš divit, ale zhruba v šesti, sedmi letech jsem začal s cvičením a gymnastikou. Až asi po půl roce jsem začal hrát fotbal ve Škodovce, což je dnešní Viktorka. Zhruba do osmi let jsem kombinoval oba sporty, ale potom za mnou přišel trenér gymnastiky, že si mám vybrat. Buď fotbal, nebo gymnastiku. Od toho okamžiku jsem na gymnastice nebyl.

Ve Škodovce jsi prožil celé fotbalové mládí?

Nejen mládí, ale ještě dva roky po vojně. Začal jsem klasicky v žákovských týmech a prošel až do dorostu. V žácích byly nejvyšší republikovou soutěží Krajské přebory, ze kterých se postupovalo na republiková finále, kam jsme se pravidelně probojovávali, ale nikdy se nám ve finále nějaký extra úspěch nepovedl, to přišlo až v dorostu.

Po přechodu do dorostu byly ve Škodovce tři týmy – A, B a C. Tenkrát nebyly dorostenecké kategorie rozděleny na mladší a starší dorost, takže se klidně stalo, že čtrnáctiletý kluk hrál proti osmnáctiletému a nikdo to neřešil. Já přišel hned do B dorostu, který hrál druhou nejvyšší republikovou soutěž. Áčko hrálo ligu a céčko krajský přebor.

Zhruba po roce a půl si mě vytáhl legendární plzeňský mládežnický trenér Žaloudek do A dorostu, kde se začala tvořit neskutečná parta, která to v posledním roce dotáhla až na republikový bronz, což byl tenkrát v konkurenci mládežnických líhní, kterými byly Ostrava, Brno, Sparta či Slavia, velký úspěch.

V rámci oslav 115 let od založení SK Rakovník přivítala stará garda tohoto klubu tým bývalých reprezentantů. Rosťa Hertl (vlevo) se společně s Josefem Pekárnou (vpravo) snaží zastavit průnik Tomáše Juna.

S jakými hráči ses tenkrát v týmu potkal?

Velká většina to dotáhla až do ligy a někteří i do reprezentace. My měli skvělou defenzivu. Chytal Michal Čaloun, který posléze získal tituly ve Spartě. Já hrál pravého obránce, levého hrála pozdější plzeňská ikona a kapitán prvoligového týmu Zdeněk Bečka, který nakonec nasbíral přes tři sta ligových startů, aby se po skončení hráčské kariéry stal asistentem trenéra Vrby při úspěšném tažení Plzně Evropou. Stopery hrávali Karel Rada, dnešní trenér reprezentace žen Česka a stříbrný z ME 1996, kde chladnokrevně proměnil v semifinále proti Francii penaltu, a bronzový z ME 2004. Druhým stoperem byl Honza Sopko, který byl třikrát mistrem ligy se Spartou a zahrál si i v Jablonci.

Ale to nebylo všechno. V záloze hrávali: Dan Šmejkal, který poté hrál za Slavii a dnes je ligovým trenérem, Standa Purkart, který odehrál mnoho ligových startů, hlavně za Plzeň, Karel Krejčí, který je dnes trenérem reprezentační devatenáctky a začínal s námi Pavel Nedvěd.

Zajímá mě jméno Pavel Nedvěd – to nemůžeme jen tak přejít. Povídej!

Pavel je o generaci mladší a vlastně jsme si spolu zahráli pouze rok. On přišel ve čtrnácti do dorostu a my hráli posledním rokem, ale jelikož to byl veliký talent a dříč, tak si ho trenér Žaloudek vytáhl do prvního dorostu a pouštěl ho na pár minut s námi na hřiště. Už tenkrát bylo vidět, jakou úžasnou kopací techniku má. Jen co přišel na hřiště, tak hned kopal všechny standardní situace.

To, co Pavla zdobilo celý život, to měl už v mládí. Neskutečný dříč, pracant a hlavně to měl v hlavě srovnané. Když přišel ze Skalné do Plzně, tak ho trenér Žaloudek ubytoval u sebe doma a tím ho zachránil před námi. Když to řeknu nadneseně, tak jsme ho nestačili zkazit. My byli po tréninku vysprchovaní a Pavel ještě dřel na hřišti. My šli po zápase na pivko nebo na diskotéku, ale Pavel byl doma. Tenkrát bylo v Plzni víc takových talentů, ale nikdo nebyl takový dříč jako Pavel.

Paradoxně větší kontakt s Pavlem přišel až v dalších letech, když už jsem hrál v Rakovníku a kam přišel i Radek „Káča“ Schweinert, který byl Pavlův velký kamarád. Oba totiž pocházeli ze Skalné a spolu přišli do Plzně.

Pavel, když už hrál za Spartu, tak nám několikrát zajistil lístky a když měl volno, tak se přijel podívat na fotbal do Rakovníka. Jednou jsme byli pozváni k Pavlovi do Itálie. To ještě hrál za Lazio, ale už byl hvězdou. Ubytoval nás na týden u něho doma a my byli svědkem jeho denního režimu. Opět se ukázalo, jak velký to je profík. Za ten týden s námi vypil dvě, maximálně tři deci vína. Na rozdíl od nás s „Káčou“, kteří jsme si denně dali lahvinku. My ráno vstávali a Pavel už se vracel z ranního výběhu. Někdy s ním šli i někteří spoluhráči, ale žádný nevydržel běhat s Pavlem denně. On byl v tomto směru neskutečný, proto to dotáhl tak daleko.

Jsi s Pavlem stále v kontaktu?

Na svatbě Radka Schweinerta se sešli jeho velcí kamarádi – Josef Pekárna (s motýlkem), vítěz Stanley Cupu Martin Straka a nejlepší fotbalista světa za rok 2003 Pavel Nedvěd (vpravo), který v tu dobu hájil barvy pražské Sparty.

V osobním už ne. Byli jsme zhruba do roku 2004, kde jsme se viděli na EURO v Portugalsku. Zažil jsem s Pavlem i oslavu zisku Zlatého míče z roku 2003. Dokonce jsme spolu řešili i prodej auta. Měl jsem i osobní číslo, ale jak přestoupil do Juventusu, tak se kontakty přerušily. Přes Radka Schweinerta jsme ale od Pavla dokázali získat lístky na pár zápasů Juventusu. Vždy to ale bylo tak, že nám je nechal v obálce na jméno v nějaké kase. Osobně jsme se neviděli. Je to škoda, ale dnes se k Pavlovi jen tak někdo nedostane.

Na takové vzpomínky nejde zapomenout.

Nejen na Pavla. Tenkrát drželi plzeňští sportovci neskutečně spolu. Scházeli jsme se s ledními hokejisty Martinem Strakou a jeho bráchou, Rudou Pejcharem. S házenkáři Martinem Šetlíkem a Michalem Tonarem a řadou dalších. Když se ženil Radek Schweinert, tak tam byli nejlepší evropský fotbalista pro rok 2003 Pavel Nedvěd a držitel Stanley Cupu a zlata z Nagana Martin Straka.

Jak to bylo po skončení dorosteneckého věku?

Už v posledním roce dorostu jsem nakukoval do prvního mužstva dospělých, které hrálo druhou ligu (druhá nejvyšší republiková soutěž – pozn. autor). Prioritou ale byly zápasy za dorost, kde jsme hráli o bednu.

V prvním týmu dospělých jsem tenkrát potkal jiné legendy. Z Bohemky se vrátil Jirka Sloup, který mi po třech měsících nabídl tykání. To byla možná větší odměna, než cokoliv jiného. Předtím jsem totiž tři měsíce chodil a zdravil ho „dobrý den“ a na hřišti jsem nevěděl, jak ho mám oslovovat. Po přechodu do A mužstva už se hrála liga. Trénoval jsem s prvním mužstvem, ale chodil hrát divizi za juniorku.

Kde jsi prožil vojenská léta?

S několika klukama jsme měli domluveno, že půjdeme do Slaného, kde se hrála divize. Tenkrát ale přišel trenér Žaloudek, abychom neblbnuli a šli normálně do Tábora na výběry. A tak jsme s Honzou Sopko a Mírou Vaňousem narukovali do Tábora. Ty dva si vybrala Dukla Praha a mě RH Cheb.

V Chebu jsem absolvoval letní přípravu, ale hned od začátku přišly tlaky, abych podepsal delší dobu na vojně, což bylo pro mě něco nemyslitelného. Byl jsem odpůrcem vojny, a tak jsem nic nepodepsal. Na rozdíl od Lumíra Mistra, Michala Horňáka či Martina Pěničky. A protože jsem nepodepsal, tak mě po dvou měsících, společně s Petrem Bystroněm, který poté hrával ligu za Baník Ostrava, převeleli do RH Sušice, která hrála na špičce třetí ligy. Asi za další měsíc za námi přišel i Pavel Harazim, který později hrával za Vítkovice, Drnovice či Baník Ostrava.

Československá reprezentace Rudých Hvězd do 21 let. Josef Pekárna je čtvrtý zprava v podřepu. Další zajímavá jména. Stojící: Petr Bystroň (druhý zleva), Lumír „Máňa“ Mistr (čtvrtý zleva), Michal Horňák (pátý zleva), Martin Pěnička (devátý zleva). Sedící: Pavel Harazim (druhý zleva), Robert Fiala (šestý zleva), Pavel Kareš (sedmý zleva).

Přechod do Sušice byl docela šokem. V Chebu jsme bydleli ve vile. Vlasy měli po límec a chodili v pantoflích a v civilu. V Sušici to byla klasická kasárna. Nejprve nás ostříhali do hola, což bylo vystřízlivění, ale pak se ukázalo, že všechno bude v pohodě. Ráno se sice muselo na rozcvičku, ale pak už byly úlevy od klasického výcviku. V deset se odjelo na první trénink, odpoledne na druhý a hrál se fotbal. Nakonec jsem nevěděl, co je samopal ani granát.

V Sušici se po oba roky sešla super parta a dvakrát jsme hráli o postup do druhé ligy, ale ani jednou to nevyšlo. Dnes si spíš myslím, že vedení ani moc postoupit nechtělo. Zahrál jsem si s budoucími Slávisty Karlem Váchou, Jardou Jindráčkem, Liborem Kollerem či pozdějšími slovenskými reprezentanty, jako byli Mikuláš Radvanyi, Jožo Irge, Laco Meszároš. Byla to velká škola a hrál jsem pravidelně. Dokonce jsem se dostal do reprezentace Rudých hvězd, kde jsme se opět potkali s Lumírem Mistrem, Michalem Horňákem, Romanem Vonáškem či Pavlem Karešem.

Tenkrát jsme odehráli turnaj spřátelených armád (Rusko, Polsko, KLDR, Bulharsko, Polsko atd.), který jsme vyhráli, když jsme ve finále porazili na penalty východní Němce. Jedinou kaňkou bylo, že se to hrálo na Moravě a neodjeli jsme do zahraničí. Naopak jsme otevírali tímto turnajem hřiště v Prušánkách či Znojmě, kde se nakonec hrálo finále. Rok předtím se hrálo v Korei. Za vítězství jsme dostali čtrnáct dní mimořádné dovolené.

Kam vedly tvoje kroky po skončení vojny?

Opět to Plzně, ale mohl jsem odejít i do Dunajské Stredy. Mikuláš Radvanyi mě přemlouval. Vedení tehdejšího DAC Poľnohospár o mě mělo velký zájem, ale já si ve dvaceti neuměl představit, že bych odešel z Plzně.

Vrátil jsem se do Škodovky na rok a půl, kde jsem měl profesionální smlouvu. Nejprve jsme hráli druhou ligu. Po postupu do první jsem pod trenérem Lopatou šance nedostával, a tak, jak to bylo po revoluci moderní, chtěl jsem odejít do zahraničí. Plzeň mě ale nechtěla pustit, a tak jsme s trenérem SK Rakovník Zdeňkem Michálkem vymysleli lest, že půjdu na půl roku do SK Rakovník a on mi potom pomůže najít něco v Německu. Byl jsem součástí výměny za Míru Miku, který odcházel z Rakovníka do Plzně. Přišel jsem, ale po čtrnácti dnech dostal trenér Michálek laso z Plzně a odešel. Rakovník převzal Radim Suchánek, který se na dlouhé roky vlastně stal mým nejčastějším trenérem.

Ty jsi ale tenkrát nebyl jediným Plzeňákem, který oblékal dres SK Rakovník.

Když jsem přišel, tak už do Rakovníka z Plzně jezdili stoper Pavel Křenek a brankář Láďa Mikeš. Se mnou přišli Láďa Štverák, Venca Koc a Milan Kohout. Za půl roku jsem na sebe nabalil Tomáše Valtu, Radka Schweinerta a Martina Rouba. Časem ještě přišli Adam Prokš, Jarda Panuška, Marek Čeliš. Nakonec nás jezdilo služební dvanácettrojkou devět.

Rád bych se zastavil u Martina Rouba, který byl mistrem Evropy do šestnácti let a hrál společně s Patrikem Bergerem, Řep­kou, Galáskem, Votavou a dalšími pozdějšími reprezentanty. Martin snad dával ve finále rozhodující gól a do SKR přišel proto, že ho trenér Žaloudek v Plzni nechtěl, protože mu kazil morálku v týmu. On byl svůj. V šestnácti letech „na drzovku“ chodil do stejného baru, kde se scházeli hráči áčka, a bylo mu jedno, že ho kapitán Miloš Paul uvidí s dvojkou vína. Na áčko tehdy neměl, a protože jsme se znali, tak přišel do Rakovníka, kde odvedl skvělou práci. Nakonec ale skončil někde ve fabrice a fotbal hraje jen pro radost. Martin byl přesně tím talentem, jako Pavel Nedvěd, ale neměl to srovnané v hlavě.

Dorostenecký tým Škody Plzeň, který získal bronzové medaile. Josef Pekárna sedí druhý zleva: Další zajímavá jména jsou: Horní řada, druhý zleva, Zdeněk Bečka. Prostřední řada, druhý zleva, Karel Krejčí. Čtvrtý zleva, Daniel Šmejkal. Uprostřed legendární trenér Josef Žaloudek. Šestý zleva, Jan Sopko. Dolní řada, třetí zleva, Stanislav Purkart. Uprostřed Michal Čaloun. Na fotografii chybí Karel Rada.

Pojďme do SK Rakovník k Radimu Suchánkovi a jeho pískovým vestám.

Po fyzické stránce jsem neměl problém a Radimovo pískové vesty, Jíláky či soustředění v Žinkovech jsem zvládal v pohodě. Byl jsem zvyklej na tvrdé tréninky z Plzně. Tenkrát jsem spíš obdivoval domácí kluky, jak to zvládají. Musím ale přiznat, že jsem byl překvapen, když jsem přišel na první tréninky a Radim nás „vypustil“ po potoce na Senomaty nebo k Olešné a odpoledne jsme si dali třináctkrát Jílák (smích). Postupem času jsem tyto dávky kousal hůře, ale naštěstí s přibývajícím věkem přicházely i úlevy. Nejhorší bylo, když přišel Radim po jiném trenérovi. To jsme měli pěkně zakouslé nohy.

V SK Rakovník to nebyl jen Radim Suchánek. Jak vzpomínáš na další trenéry.

To by bylo na dlouhé povídání. Za ty roky jsem zažil Radima, Zdeňka Michálka, Míru Starého, Milana Šípa, Frantu Plasse, Honzu Šolce, Honzu Vlčka, Pepíka Boka, ale asi bych chtěl vzpomenout na pana Karla Přenosila. Tedy na jeho první fázi, kdy byl ještě při síle. To byl člověk, který dokázal zblbnout hráče k maximálním výkonům. Krásný příklad z jednoho tréninku. Dělali jsme cvičení ve dvojicích. Já s Tomášem Valtou. Trenér Přenosil najednou zastavil trénink a řekl, teď se všichni dívejte, jak se to má dělat. Tomáš mi poslal míč do křídla. Já jej zatáhl a centrem vrátil Tomášovi, který si míč zpracoval na prsa a bombou ho poslal do sítě. Trenér Přenosil přišel k Tomášovi a řekl – Tomáši, kdyby tohle viděl Máčala (Milan Máčala tehdejší trenér reprezentace Česka – pozn. autor), tak v sobotu hrajete kvalifikaci proti Belgii. On všechno dokázal říct takovým stylem, že tomu hráči věřili a začali trénovat ještě víc. Tímto jich hodně posunul o level nebo o dva dál.

Jak vzpomínáš na první roky v SKR?

Rozdělil bych to na dvě části. Ta první, když jsem přišel, byla lepší. Všichni jsme měli zhruba stejně peněz a hlavně jsme udělali ohromnou partu. Tenkrát jsme sehráli krásné pohárové zápasy proti Spartě, Dukle nebo Viktorce Žižkov. Stadion praskal ve švech.

Po příchodu Franty Urika už to takové nebylo. Každý půlrok se tady prostřídalo mnoho hráčů a parta se ani utvořit nestačila. Na druhou stranu se do fotbalu dávalo strašně moc peněz a já dnes mohu přiznat, že jsem měl lepší podmínky, jak ve druhé lize v Plzni. V té druhé části se šlo spíš cestou nákupu hráčů a později jejich prodeje, což se dařilo – Drsek se dostal přes Blšany a Spartu do Bundesligy, Tichota a Chvalovský do Blšan, Chadima s Tomíškem do Bohemky, Hlavsa do Plzně, Pejša do Opavy, Hertl do Viktorky Žižkov, Martin Kokšal do Příbrami, Dan Asník do Dukly.

Co následovalo v dalších letech?

Nadcházející roky by se daly nazvat jako moje návraty do SKR. V létě 1995 jsme byli s Tomášem Valtou, Radkem Kabrnou a Dušanem Fitzelem přesunuti do Zátiší Rakovník, což byla farma SK. V zimě jsem se vrátil do přípravy s SKR. Odehrál jsem pět zápasů v ČFL, ale opět se vrátil do Zátiší, kde jsem dohrál jaro v krajském přeboru. Dokonce jsem nastoupil i za béčko Zátiší v I. B třídě a ve všech soutěžích jsem vstřelil gól.

Nejlepší fotbalová parta v SK Rakovník podle Josefa Pekárny. Zleva stojí: Martin Kokšal, Luboš Labaj, Petr Hlavsa, Martin Roub, Josef Blecha, Pavel Křenek, Milan Kohout, Láďa Štverák, Václav Koc, Zdeněk Vopat a masér Josef Škultéty. Sedící zleva: Petr Kut, Jan Šuléř, Zdeněk Schwendt, předseda klubu Pavel Novák, Josef Pekárna, trenér Radim Suchánek, Marek Řepka, Oldřich Bernard a Bedřich Koch.

Léto bylo opět v SK Rakovník pod Radimem Suchánkem. V zimě, to už bylo pod trenérem Milanem Šípem, přišla nabídka z Kladna, které trénoval Míra Beránek, ale SK Rakovník mě nechtěl pustit. Začal jsem pořádně studovat smlouvu, ve které se psalo, že pokud bych nastoupil někde do práce, tak smlouva pozbývá platnosti. Proto jsem si našel práci v Hotelu Tuchlovice a ukončil profikariéru. Po půlročních tahanicích s SK Rakovník mě Jirka Halml vykoupil do Zátiší, kde jsem si následně asi dvakrát nebo třikrát přetrhal vazy a chystal se skončit. Na chvilku to vyšlo, ale pak zavolal Radim Suchánek, abych pomohl Novému Strašecí, kde jsem znovu restartoval hráčskou kariéru. V zimě jsme hráli turnaj na nové umělce SK Rakovník, kde jsme se třikrát utkali s SK Rakovník a já dal vždy dva góly. SKR tehdy trénoval Honza Vlček, který mě ukecal k návratu a já šel opět pomoci do divize, ale jen na první zápasy, protože divize začínala dřív než I. A třída. Sezónu jsem dohrál v Novém Strašecí, se kterým se nám podařilo postoupit do KP, který už se mi hrát nechtělo, a tak jsem vyslyšel vábení Radima Suchánka a šel za ním do Jesenice, kde se situace opakovala. Vyhráli jsme I. A třídu a postoupili do Krajského přeboru. Jenže tenkrát SK Rakovník, kde jsem byl členem výkonného výboru, sestoupil do KP a mě se nechtělo hrát proti týmu, jeho členem výboru jsem byl, a tak jsem se z Jesenice opět přesunul do SK Rakovník.

Další sezónu, to bylo opět pod Radimem Suchánkem, jsme postoupili s SK Rakovník do divize, kde jsem odehrál celý podzim, ale v zimě se mi narodila druhá dcera a já si dal v devětatřiceti pauzu. Zjistil jsem, jak je krásné mít volné víkendy a k fotbalu už se nevrátil. Tedy na chvilku do Olympie Rakovník, kde jsem byl jako Jirka Luňák, odehrál jsem za Olympii pět zápasů za pět let v okresních soutěžích.

Nechyběl ti fotbal?

Možná to bude znít divně, ale nechyběl. Začal jsem hrát tenis a v poslední době fotbalgolf a to mě naplňuje. Vlastně celý život mě provázal fotbal a Radim Suchánek, takže změna přišla vhod. Tím nechci, aby to vyznělo, že jsem měl už Radima dost, to né! (smích).

V úvodu jsi řekl, že jsi v Plzni nastupoval na beku, ale já tě registruji spíše jako útočníka.

Od mládí jsem hrával stopera nebo beka. Na svoji dobu, protože jsem byl lehký a hubený, jsem byl hodně útočný bek. V Rakovníku jsem měl výhodu, že přede mnou hrával Radek Schweinert, což byl neskutečně zodpovědný hráč. On vždy za mě zůstal, když jsem se zapomněl na křídle. Až trenér Přenosil mě posunul do útoku a Radim Suchánek v tom pokračoval. S Markem Řepkou a Tomášem Valtou jsme byli velká útočná síla a dávali jsme mraky gólů. Můj nejkrásnější asi byl v poháru proti Chebu, kdy jsem se rozběhl pod tribunou na pravém beku. Třikrát jsem si narazil, vnikl do vápna a vyrovnal na 1:1. Nakonec jsme prohráli na penalty. Druhou vzpomínkou bylo utkání proti Varnsdorfu za trenéra Šolce, s kterým jsme si moc nepadli do oka. Na utkání se na mě přijela podívat sestra, ale já zůstal na lavičce. Asi dvacet minut před koncem, za stavu 1:2, mě Šolc poslal na plac a já stihl hattrick. Jenže sestra musela odběhnout přebalovat. Nic neviděla, jen slyšela z amplionu, že dávám gól za gólem. Jinak za Radima jsem hrál úplně všechny posty.

Přišla ještě jiná nabídka do ligy mimo té z Dunajské Stredy?

Kromě Plzně, kde jsem v mládí neměl trpělivost si vše vysedět, jako Zdeněk Bečka a Standa Purkart, jsem mohl jít do Bohemky, kam mě chtěl trenér Plass, se kterým jsme se znali z Plzně. Vše bylo na dobré cestě, ale než ke všemu došlo, tak místo Plasse vzala Bohemka trenéra Lopatu, pod kterým jsem v Plzni nehrál, takže jsem se otočil a vrátil do Rakovníka, aniž bych s Lopatou mluvil o tom, zda se mnou počítá.

Nelákalo tě zůstat u fotbalu jako bafuňář nebo trenér?

Trenéřinu jsem si zkusil asi půl roku v Zátiší, když musel ze dne na den skončit Míra Vinduška. Se Zdeňkem Brabcem jsme dělali hrající trenéry. Půl roku to šlo, ale pak jsem zjistil, že nemám na trenéřinu buňky. Já bych neuměl být „pes“ a nutit hráče k fyzickému drilu. Já bych s nimi hrál jen fotbal, a to nestačí.

Co se týče bafuňařiny, tak jsem chvilku pracoval ve výboru SK Rakovník, ale když se ke mně začaly donášet různé zprávy, tak jsem raději skončil. Poznal jsem druhou stránku fotbalu. Těžce sháníš od sponzorů peníze, abys zajistil podmínky pro hráče či mládež, ale najednou slýcháš, že se musí dávat i lidem, kteří si to nezaslouží a navíc dělají z fotbalu bramboračku. To mi ukončilo funkcionářskou kariéru, protože na tomto jsem se nikdy podílet nechtěl.

Měnil bys něco, kdyby to šlo?

Neměnil! Prožil jsem s fotbalem krásné roky. Kdybych se nedostal do Rakovníka, tak bych pravděpodobně nepotkal svoji úžasnou manželku a neměl tak krásné dcery. Navíc jsem začal brzy i pracovat, takže jsem na konci kariéry neměl problém se začlenit. Potkal jsem se s řadou kluků, kteří to někam dotáhli. Je na co vzpomínat a byly to krásné chvilky.

David Svoboda