Horníci, kteří se 19. února sešli na slavnostním uzavření dolu Rako, při společném fotografování 100 metrů pod zemí.

Po sto letech těžby bude důl Rako zatopen. Pod zemí zůstalo 12 milionů tun lupku

Možná se jednou horníci na Rakovnicko zase vrátí

„Uzavření dolu Rako 2021.“ Možná jste ten krátký dokument studia Vladkroupa Film už také viděli. Těch 12 minut rozhodně stojí za zhlédnutí. Zvláště pro ty, kteří v podzemí nikdy nebyli. Technik dolu Jan Pavlíček provází filmaře podzemím a ukazuje jim, co všechno bude v nejbližší době zatopeno. Vzpomíná při tom i na natáčení filmu Dukla 61, kde se ocitl v záběru s Markem Taclíkem. Pak se ozve hlasité cvakání při shazování jističů elektrického proudu a důl se ponoří do temnoty. Následuje poslední jízda těžní klecí směrem vzhůru. A tím končí jedna velká etapa historie hornictví na Rakovnicku. S majitelem společnosti Rako Lupky Ivanem Černým jsme se pár dní před uzavřením dolu bavili o tom, co události předcházelo a jaké budou další osudy jeho firmy.

Dobývací prostor

Co je to vlastně důl, vysvětluje zhruba takto: „Na povrchu se jedná o cca 3 km čtvereční. Podzemí je zpřístupněno dvěma jamami o hloubce 100 m, jejich propojením je umožněno větrání, čerpání důlních vod a doprava horníků a materiálu. Další chodby se již razí do ložiska za účelem těžby. Za existenci dolu byly vyraženy desítky kilometrů důlních děl. Uzavírka se týkala 20 km starých chodeb izolovaných betonovými objekty, zpřístupněný do budoucna zůstal základní okruh paralelních překopů mezi jamami, z kterého se zahajovala těžba v minulosti.“

Pamětní tabulka připomíná historické milníky dolu.

Rekultivace lomu

„Těžba lupku skončila v roce 2018. V roce 2019 už jsme v dole netěžili, to by důl vlastně oslavil 100 let od svého otevření. Ale v té době už jsme jen dopálili, co bylo vytěženo. V polovině roku 2019 jsme dotěžili povrchový lom, v podzemí se vyklízely technologie, které tam zbyly. Aby tam nezůstaly žádné olejové náplně, převodovky, pasovky. Pod májovskou jámou se v minulosti odkládal nepotřebný materiál, to vše se teď muselo uklidit, vyčistit, zbavit důl veškerých poasfaltovaných kabelů, vyřezávaly se jich na dva kilometry,“ vypočítává Ivan Černý poslední práce před zavřením dolu.

„Teď nás čeká rekultivace lomu, to je práce ještě tak na dva roky. Vytěžený prostor vedle Krčelu musíme zavézt materiálem, který je pro to povolený. Není to skládka, takže můžete použít pouze zeminu, kamenivo a cihly. Navrch přijde podorniční vrstva a pak orniční, kterou dvakrát osejeme, sklidíme a pak to můžete předat zpět do zemědělského půdního fondu. Ideální by bylo spojit práce s tím, až tu bude dělat Lubná dva rybníky, kde vznikne 30 tisíc kubíků materiálu. Bylo by optimální zavézt tím vytěžený prostor. Obec zatím čeká na dotační tituly,“ vysvětluje.

Trocha historie

„Traduje se, že havířina se tu dělala přes 160 let. Nejprve se těžila stará výchozí ložiska, která zasahovala až na povrch. Když se dodnes podíváte na okolní pole, ty zašedlé plochy, to je jílovec. Původně se tu začínalo těžbou uhlí, tzv. selské malodoly. V létě se sedlák věnoval zemědělství, v zimě těžil uhlí, až kam ho to na povrchu pustilo. Pak se začaly otevírat menší doly štolami z povrchu nebo šachticemi. Vím, že Krčelák byl podrubaný už někdy v roce 1890. Pak tu byla spousta malých dolů pod Huřvinami, nad Bulovnou. Tam byly doly Jiří 1 a Jiří 2, to byla 40. a 50. léta. Pak už přišel národní podnik Rako, který otevřel důl pod Huřvinami. Jáma Rako vznikla v 60. letech, těžní stroje pocházejí ze začátku 80. let, to je např. i ten těžní stroj, který je dodneška v provozu. Nový překop pro zpřístupnění jihozápadního ložiska byl ražený v roce 1984. Spojení od jámy přes Máj tady bylo uděláno starým překopem ze 30. až 40. let.

Privatizace závodu Důl Rako měla přinést investičním fondům prostředky od státu za rychlou likvidaci již v roce 1991. Partě mladých techniků dolu se však podařilo realizovat privatizační projekt, kterým vznikla společnost Rako-Lupky spol. s r.o., a důlní činnost zůstala na nějaký čas zachována. Měl to být jeden z prvních uzavřených dolů, naopak se stal jedním z posledních v České republice. Že se zachovala hlubinná těžba až do roku 2018, je zásluha práce techniků a dělníků, kteří vytrvali až do důchodového věku, zároveň je nutné ocenit přístup bývalé mateřské společnosti a kolegiální přístup hornických odborníků na úrovni státní správy a samosprávy.“

Obsluhu těžního zařízení zajišťoval při posledním vyfárání Dušan Sorokáč. Ve strojovně se sešel se svým dlouholetým kolegou Jaroslavem Chvátalem. Obsluha má na starosti těžní klec, která dopravuje do dolu osoby nebo náklad, a to rychlostí 4 m za vteřinu. Zařízení na snímku pochází ze 70. let a je doplněno kamerovým systémem a mimo jiné i černou skříňkou, která zaznamenává každou jízdu.

Důvody k ukončení těžby

„Hlavní příčinou byla celková zastaralost technologií při těžbě, výpalu a třídění, které přestaly vyhovovat zejména legislativním požadavkům současné doby. V podzemí to byly daleko vyšší požadavky na kvalitu pracovního prostředí. Měli jsme tu např. staré třídírny ze 60. let. Byly přivezené ze severočeských dolů a přizpůsobené pro naši výrobu. Veškerá tato zařízení musí procházet průběžnými kontrolami a revizemi. Revize strojního zařízení, konstrukcí, elektrorozvodů, to vše je rok od roku složitější.“

Pod zemí je spousta železa

„Nějaké koleje a výhybky si odvezli zejména chrusteničtí muzejníci. Byli doslova nadšení, že si rozšíří trať a nějaké úseky si budou moci zrenovovat. Výztuhy ale zůstaly na místě. To bychom si demontovat nedovolili, nejsme tak hluboko pod zemí. Překopy zůstaly zachovány, jinak by se nám to mohlo někde provalit.“

S otázkou, jestli to tu zůstane zatopené na věky, Ivan Černý pookřeje. „Já si nemyslím, že navěky. Až dojdou ložiska, která se v současné době těží, je možné, že se vyčerpá voda, obnoví se elektřina, pár míst, které budou vypadané, se zajistí a založí, a může se pokračovat v těžbě. Základní otvírka dolu Rako a Máj a paralelní překopy zůstanou netknuté. Voda bez přístupu vzduchu zabraňuje korozi a její přetlak snižuje napětí v horninovém prostředí.“

Horníci v montérkách využívají poslední možnosti vyvézt z dolu čerpadla a další techniku.

Poptávka by byla

Při slavnostním zavírání dolu Ivan Černý zmiňoval značnou vydatnost lupkových ložisek.

„Lupku je tady pořád poměrně dost. Ložisko je převedeno z bilančních zásob do nebilančních. Bilanční jsou připravené k těžbě. Nebilanční jsou určené do budoucí těžby, protože momentálně není ekonomické je těžit. My jsme dojeli na to, že nejprve tu byl přebytek lupku z Ukrajiny. Když to skončilo, naše výroba už byla dost omezená. Šachtová pec stála, na rotační pec to není vhodný materiál. A vypalovací milíře nám zakázali z ekologických důvodů. Byly povolené jen do určitého termínu. Dorubaly se zásoby, které byly vhodné pro milířový výpal, ostatní se nechaly. Konkurence byla levnější. Je zajímavé, že když jsme se rozhodli, že skončíme, tak shodou okolností naše konkurence v Německu padla. A najednou je zájem o lupek. Měli jsme nabídku, že bychom mohli ještě 15 let těžit, ale mám dojem, že už to přišlo pozdě. Být to o dva tři roky dřív, mohli jsme zainvestovat do kolejové dopravy, do strojového parku. Chtěli po nás 15 tisíc tun ročně, to jsou dvě pracoviště na dvě směny.“

Až nebudou horníci

Až jednou přijde taková poptávka po lupku, že se vyplatí důl znovu otevřít, bude největší problém s personálem. „Už teď je problém sehnat kvalifikovanou pracovní sílu. Na šachtě nemůže pracovat každý. To už poznáte, když někdo přijde, jestli ho důlní prostředí bude bavit. Tady nemůže být někdo z donucení. Problém je hlavně s techniky. Už jsme tady všichni důchodového věku. Jirka Votoupal už je 4 roky v důchodu, Jarda Chvátal tomu bylo 73 let, ten také skončil. Potřebovali bychom mladé štajgry střeláky. Ale ti musí mít maturitu zaměřenou na hornictví. Jenže hornické školy nejsou, poslední je ve Frýdku Místku, druhou možností je kamenická škola, která se též uznává. Takže musíte najít zájemce, dát mu vzdělání, a to chvíli trvá. Horníci prostě nejsou.

Řada lidí odešla do předčasného důchodu, protože, pokud mají odfáráno 3300 směn, jdou o 7 let dříve, tedy v 58 letech. My jsme končili s pěti lidmi, chodí mi sem na dohodu elektrikář a zámečník, a mám tu poslední dva havíře, kteří sice už mají svoje léta odfárána, ale fyzicky tu práci ještě zvládají.“

A jsme v podzemí. Technik Jan Pavlíček se snaží ještě naposledy zapojit světlo.

Milíře byly zakázané

Lupek se používá převážně ve stavebnictví jako stavební šamot. Využití nachází také v chemickém průmyslu, protože je to nejen tepelně, ale i chemicky odolný materiál. „Na ČLUZu, kde mají také značné zásoby, je lupek odlišný. Nemá tolik organiky, takže se dá vypalovat v rotační peci. Náš lupek má 7 procent organiky, a to se využívalo při výpalu v milíři. Organika působila jako palivo. Na ČLUZu se musí lupek prohnat pecí a použit palivo, jako např. mazut. Výpal jim trvá hodinu. Tady byla šachtová pec, kde probíhal 24hodinový výpal. Nebo se vypalovalo v milíři, kam se naskládala zásoba kolem 1000 tun, postupně se to zapalovalo a hořelo 30 až 32 dnů. Ale vlastně jsme jen vzduchovali, protože ten materiál obsahoval vlastní palivo. Výpal ale nebyl tak kvalitní, proto byl náš lupek levnější.“

Firma funguje dál

Důl byl sice 19. února oficiálně uzavřen, ale firma funguje dál. „Uvidíme, co doba přinese. Zimu jsme přežili díky tomu, že jsme sešrotovali technologie. Nejvyšší náklady byly s čerpáním vody, to nyní skončí. Pak jsou tu k dispozici pronájmy dílenských, skladovacích, kancelářských a ubytovacích prostor. Budoucí rozvoj firmy bude navazovat na schválený územní plán města Rakovníka.“

Bývalí horníci se vítají s majiteli firmy Ivanem a Gabrielou Černými. Kdo nemá vlastní, vyfasuje erární přilbu, světlo a dýchací masku.

Důl se bude zatápět roky

„Za celou dobu fungování dolu se tu vytěžilo zhruba milion tun materiálu. Ty prostory po důlní činnosti nejsou pevně slehlé, jsou tam duté prostory, má to nějakou nasákavost. Takže odhadujeme, že se bude samovolně zatápět 5 až 13 let. Stačilo vypnout čerpadla. Během provozu jsme čerpali 1200 kubíků denně, které se pouštěly do potoka a dále do Berounky. Takže tahle voda teď zůstane v podzemí. Jednou měsíčně se bude měřit hladina a brát vzorky, jestli dole nezbylo něco, co by vodu mohlo znečistit. V místě poslední těžby nad lesíkem nad lomem je síť měřících bodů, které se musí čtyřikrát do roka zkontrolovat, jestli tam není celkově nějaký pokles. Já jsem tady 20 let a za celou tu dobu jsem žádné propady nezaznamenal. Když jsem tady ještě nebyl, tradovalo se, že se u lesíka kdysi propadl kombajn. Ještě jsme měli jeden případ, kdy se nám objevil malý kráter v poli, to bylo v místě nějakého průzkumného komínu, o kterém nikdo nevěděl. To bylo kolem 70. let. Jinak nic.“

Stavební uzávěra

Jak si vlastně máme představit ložisko lupku, které je v okolí Rakovníka? „Začínáme někde ve 13 metrech v lomu u Krčelu a jdeme až do 160 metrů pod závod Rako III. Kdyby bylo celé ložisko v 80 metrech, pěkně narovnané, tak by se těžilo velmi snadno a už bychom tady možná 30 let nebyli. Ale ložisko je ukloněné, roztrhané s tektonickými poruchami. Takže vyjedete chodbu a najednou zjistíte, že to máte vyhlušené. Musíte zarazit, odstavit a začít znovu jinde. Tím pádem není ložisko nikdy na velké ploše, jsou tam pásma, která tvoří ochranné pilíře. Těch pilířů jsme tam nechávali hodně, a mezi pracovišti jsme nechávali větší odstup. Odborníci odhadují, že pod zemí zůstalo kolem 19 milionů tun lupku. Samozřejmě jsou to někde jen zbytky, které zůstaly po předchozí těžbě. Ale to, co by jednou mohla být velká investiční akce, je to celé pole od Máje směrem na Rako III. Tam mohlo zůstat kolem 12 milionů tun vytěžitelných zásob. Toto ložiskové území zároveň působí jako stavební uzávěra, takže stát si musí uhájit, aby to na povrchu nikdo nezastavěl. Takže kdo ví. Třeba se jednou horníci na Rakovnicko zase vrátí.“

Pavel Sklenička