Farmářská rodinka tráví nejraději čas pohromadě. Vlevo Miloslav Lisner, syn Emilio a manželka Karen.

„Život je tu jednodušší,“ říká o nové domovině Miloslav Lisner

Rakovnický rodák vyrábí sýry v chilském Curicó

Co může přimět Středoevropana odstěhovat se do země vzdálené více než dvanáct tisíc kilometrů vzdušnou čarou od jeho vlasti? Z příběhu Miloslava Lisnera vyplývá, že za tím může být láska a splnění přání otce jeho ženy. Možná jej znáte jako spolužáka ze základní a střední školy v Rakovníku. Po vysokoškolských studiích odletěl na Nový Zéland, kde se seznámil s chilskou dívkou Karen. Dnes spolu mají tříletého syna Emilia a podnikají na farmě nedaleko Santiaga de Chile.

Co všechno se musí stát, že rodilý Rakovničan spojí svůj život se zemí, která má pro našince příchuť exotiky, kam se může dostat spíš prostřednictvím cestovní kanceláře?

V roce 2011 jsme se s kamarádem Honzou Pospíšilem vyhecovali, sehnali jsme pracovně-cestovatelská víza a odletěli na Nový Zéland. Tady jsem potkal svoji nynější ženu Karen. Zamilovali jsme se a strávili tu nádherných půl roku. Po návratu každý do své vlasti jsme zůstali v kontaktu, ale náš vztah rozhodně nevyšuměl.

Už v červnu 2012 jsem ji pozval do Čech a rozhodli jsme se žít jako partneři. Rodiče mi půjčili dům ve Hředlích. Já jsem pracoval (rozvoz pizzy, Valeo, učitel v Novém Strašecí) a Karen dojížděla do Prahy, kde se učila česky.

To vypadá, že jste se chtěli usadit v Čechách?

Možná by to tak dopadlo, avšak ještě ten rok jsme oba odjeli na Vánoce do Chile. To byla moje první návštěva rodiny Karen. U města Curico chovali na deseti hektarech padesátku krav a vyráběli sýry. Právě tady došlo k rozhovoru mezi Karen a jejím otcem. Řekl jí, že jeho snem je vybudovat tu rodinou fabriku na výrobu sýrů. Aniž bychom cokoliv tušili, odjeli jsme zpátky do Čech. Po pár měsících dostala Karen zprávu, že otec umírá na rakovinu. Na poslední chvíli sehnala letenku a když přiletěla domů, otec za tři dny zemřel. Události pak dostaly úplně jiný obrat a odnaučily mě plánovat život.

Stal se z vás farmář v Chile?

Bylo jasné, že Karen nemůže nechat mamku na farmě samotnou. Její bratr měl rodinu a jinou práci. Nakonec Karen přiletěla do Čech, ukončila studium a stejně tak já jsem se domluvil na ukončení výuky ve škole. Sbalili jsme se a odjeli do Chile.

Začali jsme hospodařit. Postupně jsme dostavěli objekty pro sýrárnu, které byly ve fázi hrubých staveb. Nakoupili technologii a rozjeli výrobu. Sýry nyní prodáváme pod vlastní značkou Queseria don Nelson – na počest tatínka. Začínali vlastně od nuly, a to že se nám podařilo splnit tatínkův sen, je součástí příběhu naší značky. Přímo u výrobny máme vlastní obchod a část produkce rozvážíme do obchodů v okolí. Protože mléka spotřebujeme hodně, začali jsme ho nakupovat od jiných farmářů. Naše krávy plemene Americano a Angus necháváme v přirozeném cyklu. Žijí kolem nás se svými telátky a jsou součástí koloritu naší farmy.

Jak složité je v Chile založit firmu a podnikat?

Řekl bych, že v mnoha ohledem jednodušší než v Čechách. Vláda prezidenta Piněri nedotuje velké konglomeráty, ale podporuje malé podnikatele. Těch je naprostá většina. Vědí, že když člověk podniká, tak platí daně, ale zároveň se stará o své zaměstnance a nemusí se o ně starat stát. To je jednoduchá logika. Pro podnikatele zde fungují centra, která vám pomohou s jakýmkoliv problémem. Právní radou, vyřízením úvěru u banky nebo sehnáním dotace. Pomohli mi sehnat výhodně auto pro rozvoz sýrů nebo chlaďáky. U podnikatelů se zároveň vyžaduje spoluúčast, takže nic není zadarmo.

Všechno je tu mnohem jednodušší a nevládne žádná byrokracie. Ten systém převzali z USA, ale v lecčems už ho překonali a Američané se jezdí učit do Chile.

Na počest tatínka Karen byly dostavěna továrna na výrobu sýrů. Queseria don Nelson je značka, kterou zná i chilský prezident.

To zní jako rajská hudba. V Čechách je to přesně naopak. Vláda podporuje velké holdingy a pro malé podnikatele roste administrativa.

Ještě uvedu jeden příklad. V roce 2018 jsme se zúčastnili soutěže na podporu malých podnikatelů. Natočili jsme videoklip o naší výrobě sýrů, který byl odvysílán ve státní televizi. Do nejužšího výběru se dostalo 11 soutěžících a my jsme s naší firmou skončili na 2. místě. Odměnou nám byla cesta na Miami, kde jsme měli několik meetingů s velkými podnikateli. Několikrát jsme se také setkali s prezidentem Sebastianem Piněrou, který pro finálovou jedenáctku uspořádal na svém sídle hostinu. Soutěž byla příjemnou zkušeností a získali jsme při ní spoustu kontaktů. Mediálně nám to moc pomohlo.

V čem je život Chilanů jiný než Čechů? Jak zde probíhaly vánoční svátky?

Žijeme v úrodném regionu Maule asi 200 km jižně pod Santiagem. Chilané vyznávají křesťanskou víru a kultura je tu dost podobná Španělsku nebo Itálii.

Vánoce jsou tu jiné v tom, že je slavíme uprostřed léta. I tady máme vánoční stromeček a nyní je plastový, protože v létě by nevydržel. Rozdíl je, že svátek je jen 25. prosince a 24. a 26. jsou pracovní dny. Protože je nejdelší den v roce, je večeře (zpravidla grilovačka) kolem desáté a po půlnoci se rozdávají dárky.

My jsme si tu Vánoce trošku počeštili. Karen má 24. prosince narozeniny, tak jsme si udělali volno a den jsme strávili se synkem u oceánu. Druhý den jsme měli k večeři řízky a bramborový salát, který se Karen naučila od mojí mamky.

Na co jste si musel těžko zvykat?

Protože v Chile skoro nikdo nemluví anglicky, byl jsem ze začátku v podstatě nepoužitelný kvůli mojí španělštině. Ta chilská je navíc dvakrát rychlejší a má specifický dialekt. Jen díky trpělivosti Karen jsem se řeč naučil. Ona něco podobného prožila u nás, když se učila česky, a tak mi to mohla oplatit. Jakmile jsem zvládl řeč, začal jsem si zvykat na jejich maňánu. V překladu to znamená zítra, ale ve skutečnosti – někdy.

Když jsme si na čtvrtou hodinu domlouvali tenhle rozhovor do Raportu, věděl jsem, že mi zavoláte přesně ve čtyři nebo pět minut po. V Chile by mi někdo zavolal nejdřív v pět nebo v půl šesté. Není v tom neúcta, oni to tak prostě mají. Stejně tak neumějí říct ne a všechno vám s úsměvem odkývají. Když si dáte do servisu auto, musíte den předtím volat, jestli vám ho skutečně do zítřka opraví. Na druhou stranu Čech tu má nálepku, že co řekne, to sedí. Když rozvážím sýry po obchodech, tak mám pověst, že jsem dochvilný. Když se někde zdržím, raději jim zavolám, jinak mi budou volat zpátky z obavy, že se mi něco stalo.

Nezapomínáte češtinu? Co váš synek? Učíte ho česká slova?

Používám takový mišmaš tří jazyků. Kvůli Emiliovi v rodině komunikujeme španělsky. Na druhou stranu já na něj mluvím pouze česky. Nejsou mu ještě ani tři roky a popíše vám v češtině, co jedl k obědu, pár slov prohodí po telefonu i s českými prarodiči.

S manželkou často přeskakujeme ze španělštiny do angličtiny. K tomu se váže humorná příhoda. Letěli jsme do Čech a přestupovali jsme v kanadském Torontu. Paní v infocentru jsem se ptal, kolik stojí letenka. Sypal jsem na ní proudy vět a ona na mě divně koukala. Manželka se mohla potrhat smíchy. Strčila do mě a povídá: víš, že mluvíš španělsky? (smích)

Dokončení příště

Sláva Vaic