Stav kostela v roce 1934, kdy se kvůli dlouholetému zatékání propadla střecha se stropem a suť pohřbila v lodi veškeré vybavení.

Sv. Michael je na Rakovnicku jediným zbořeným, doplatil na velmi nízkou střechu

Po milostínském kostelu zůstal jen otisk v mapě

„Cože, on stával v Milostíně kostel?“ Dodnes si pamatuji svůj údiv, když se před lety při přednášce památkářky Evy Volfové objevila na promítacím plátnu fotografie kostela sv. Michaela, jenž stával do konce 30. let minulého století na milostínské návsi. Nebyl to nijak výrazný krasavec, který by vám v záplavě jiných božích stánků utkvěl v paměti, ale přeci jen... Byl to kostel! A přesto ho už ve 30. letech, kdy to církevní památky neměly zdaleka tak nahnuté jako po válce u komunistických soudruhů, zbořili. To nikdo neprotestoval? Nepřišel žádný spolek, který by řekl, že bořit památky je barbarství? To se tak snadno vzdali i památkáři?

Alespoň jedna stopa

Na první pohled se může zdát, že po sv. Michaelu není na milostínské návsi ani památky. Pokud byste si měli tipnout, kdeže to stával, nejspíš byste ukázali k dětskému hřišti schovanému za živým plotem. Jenže tam, v ostrůvku obtékaném silnicí, to nebylo. V sázce by vyhráli ti, kteří by ukázali ke stojanu označujícímu autobusovou zastávku. Je vlastně smutně úsměvné, že i dávno po jeho zániku se na tomto místě Milostínští stále scházejí. Jen už je to z čistě praktického důvodu – čekání na příjezd autobusu.

„Kostel stával mezi silnicí a tímto domem. Jeho půdorys přesně známe, protože je to pořád samostatný pozemek, který patří římskokatolické církvi,“ říká milostínský starosta Jiří Pešek a ukazuje v pozemkové mapě na parcelu číslo 1703. Její tvar je jasným důkazem. Bezpečně poznáte, že v nejširší části pozemku bývala kruchta, že pak zdivo odskakovalo do užší hlavní lodě, pak do ještě užšího kněžiště s oltářem, za nímž se vcházelo do nejužší sakristie.

A pokud byste o existenci kostela chtěli i nějaký archeologický důkaz, stačilo by v nejbližším okolí parcely vyhloubit hlubší jámu. Například pro základy plotu. Jak známo, kolem kostelů se v minulosti pohřbívalo, a tak tu dodnes odpočívají v milém stínu vzrostlých stromů obyvatelé z časů minulých.

V těchto místech na návsi kostel stával.

Michael na ďáblu

„Nynější kostel pochází z počátku 19. století, roku 1840 byl opraven, přičemž zbořena stará dřevěná zvonice, stávavší o samotě na jih od kostela a přistavěna k západnímu průčelí kostela nynější věž. V roce 1841 zbořena sakristie na severní straně presbytáře a postavena nová za hlavní oltář,“ píše ve svém Soupisu památek politického okresu rakovnického (vydaném roku 1913) Antonín Cechner. Díky němu víme například to, že nad lodí býval pouze rovný rákosový strop, že vnitřní vybavení pocházelo většinou z kostela v Lužné nebo že byl hlavní oltář barokní a zdobila do dřevěná socha sv. Michaela stojícího na ďáblu a držícího plamenný meč. Tehdy také byly ve věži dva zvony, oba z roku 1704. Antonín Cechner však kostelu zasadil i jednu z prvních ran. Nazval ho neúhlednou budovou.

Proč tak nízká?

V rakovnickém státním okresním archivu je milostínskému kostelu věnována celá samostatná složka. Ve fondu Okresního úřadu Rakovník se dochoval i stavební plán s jeho zaměřením. Z něj můžete vyčíst i to, na co stavba doplatila. Měla neobvykle nízkou střechu. Jako by se jeho stavitelé díky stroji času přesunuli do 21. století a zhlédli se v bungalovech s nízkým sklonem střech. O bytelné sedlové konstrukci totiž nemůže být řeč.

Milostínskému kostelu a jeho zániku se věnovali také Alena Nachtmannová a Vladislav Razím. Jeho historii zmapovali v článku otištěném před sedmi lety v časopisu Památky středních Čech. V dokumentech, které prostudovali, se nutnost opravy střechy objevuje neustále. Už v roce 1835 se vedení krušovického panství, pod něž Milostín spadal, obrátilo na hlavní ředitelství s žádostí o schválení opravy střechy, která je v dezolátním stavu. Žádost byla schválena.

Jenže o pět let později, kdy vyrazil krajský inženýr Weis na inspekční cestu po patronátních budovách, zjistil, že je střecha opět ve špatném stavu a potřebuje opravit. Úředníci se tehdy přiklonili ke krytině z černého válcovaného železného plechu, který kvůli velmi malému sklonu střechy považovali za mnohem trvanlivější než pálené tašky. Nad závěrem žádosti se nelze než pousmát. Zmiňují totiž, že „bude-li kostel postaven tak solidně, jak navrhují, nebudou příštích sto let potřeba žádné zásadní opravy.“ Mýlili se. A pořádně.

Kostel sv. Michaela měl neobvykle nízkou střechu.

Střecha a zase střecha

První oprava střechy byla zapotřebí už na jaře 1854, kdy ji poškodil vítr. V lednu příštího roku, v prosinci 1862 a v březnu 1863 se situace opakovala. Když pak roku 1866 proběhla na kostele celková oprava, skloňovala se ve výčtu potřebných prací, jak jinak, i poškozená střecha, kterou dovnitř zatéká. Pro faráře to byl natolik evergreen, že si mohl nechat natisknout zvláštní formulář s hlavičkou: Žádost o opravu střechy kostela sv. Michaela v Milostíně. Plechovou krytinu buď poškozoval vítr, nebo rez.

V roce 1870 už byl kvůli častému zatékání krov natolik poškozený, že se musel vyměnit. To, že by se měla střecha zvýšit, ale zřejmě nikoho nenapadlo. A tak problémy pokračovaly. V letech, kdy se plechy pravidelně natíraly a kontrolovaly, býval klid, jenže jakmile se údržba zanedbala, mohl farář začít psát novou žádost.

S lepenkou dokonáno

V 80. letech 19. století byl sv. Michael skutečným duchovním centrem obce. Lidé se tu na mše scházeli dvakrát do týdne. Dokonce se do něj pořídily i nové varhany. Střešní evergreen nicméně pokračoval i poté, co se letopočet přehoupl do nového století. To bylo ve znamení odlivu věřících. Na mších v milostínském kostele přestávala být hlava na hlavě a v roce 1910 už se tu sloužily jen pouhé čtyři mše do roka. Zkáza začala.

Do kostela, který měl málo věřících a málo bohoslužeb, investoval patronátní úřad méně ochotněji než dříve. Kupříkladu žádost z roku 1916, v níž mutějovický farář (kostel spadal pod mutějovickou farnost) popisoval krytinu jako sešlou a tudíž jako příčinu zatékání do nosných zdí, čekala na vyslyšení dva roky. Samozřejmě v tom sehrála roli i 1. světová válka. Když pak po válce k opravě konečně došlo, teklo už poškozeným stropem i do varhan. Kvůli snížení nákladů však byla oprava jen provizorní. Poškozené plechy nahradila lepenka. Tím byla zkáza dokonána. I když se farář nevzdával a snažil, byly opravy jen vytloukáním klínu klínem.

Co ho raději zbourat?

Myšlenku, že by bylo lepší nepotřebný (věřící totiž hromadně vstupovali do nově vzniklé církve československé) kostel zbourat, vyslovil farář poprvé v roce 1926. Tehdy ještě nesouhlasila ani arcibiskupská konzistoř, ani památková správa. Kostel byl sice zchátralý, ale podle stanoviska stavitele, jenž stav dokumentoval, nebyl na zbourání. Navrhl postup nutných oprav a patron kostela a majitel křivoklátského panství Max Egon Fürstenberg se je rozhodl zafinancovat z vlastních zdrojů. Zakázku dostal roku 1928 stavitel z Krušovic. Ten ale při průzkumu stavby odhalil další problémy, a tak se odhadované náklady z původních 43 tisíc korun vyšplhaly na 80 až 90 tisíc. Zaplatit takovou sumu za minimálně využívaný kostel už se kníže zdráhal. Stalo se jediné, obecní úřad kolem kostela rozmístil výstražné cedulky, na nichž zakazoval přístup a pobyt u kostela pro nebezpečí sesutí.

Valentýnský pohřeb

Že nebyl daleko od pravdy, se ukázalo již v roce 1929. Po dlouhotrvajících deštích se v lodi propadl strop a pohřbil veškeré jeho zařízení. O dva roky později už se ke kostelu postavil zády i Státní památkový úřad. Po prohlídce stavu konstatoval, že je objekt prakticky ruina a dobré je pouze obvodové zdivo. Navíc byl shledán památkově bezcenným, a tak se úřad rovněž přiklonil k návrhu ho zbourat.

V dalších letech pak padaly z různých stran různé návrhy. Měla být například zachována alespoň věž a sloužit jako zvonice, místní obchodník s chmelem A. Kolman zase nabídl, že ho za symbolickou cenu převezme a přestaví na obytný dům, skladiště nebo sušárnu chmele. Vůbec nejpodivnější nabídku pak měla sama obec. V předtuše válečného konfliktu chtěla kostel přeměnit v protiletecký kryt, posléze v požární stanici, stanici červeného kříže či strážní službu pro případ náletů.

Začátku druhé světové války už se kostel nedožil. Neradostný úkol srovnat ho se zemí dostal stavitel Zábranský z Kněževsi. V únoru 1938 bylo dokonáno. Podle jeho dopisu patronátnímu úřadu to bylo přesně 14. února.

Že je vám to datum vzhledem k Milostínu nějak povědomé? Ano, je to svátek sv. Valentýna, díky němuž se na zdejší poště razítkuje valentýnským razítkem. Možná to není náhoda. Možná je to ponouknutí shůry, aby si Milostínští při oslavě svátku zamilovaných vzpomněli i na svůj kostel, který ve stejný den oficiálně zmizel ze světa.

Markéta Hartlová