Fotka je pro mě papír, chci ji držet v ruce

Rakovnický rodák – Šamoťák Josef Seibert je povoláním zeměměřič. Vedle rolí čertů ve filmových pohádkách patří k jeho velkým koníčkům sport (pěšky ušel 100 km za 24 hodin) a především fotografování. Nedávno se zúčastnil fotosoutěže Správy železnic 2020, kde získal prvenství v kategoriích Pracujeme na železnici a Cenu veřejnosti. Se snímkem Zlatá brána se stal absolutním vítězem 9. ročníku této fotosoutěže.

Kdo ti dal poprvé do ruky foťák?

To vím dost přesně. Bylo mi patnáct let a byl to můj děda Josef Šneberk – keramik, malíř a vášnivý fotograf. Foťák byl ruská Smena, do které mě naučil zakládat kinofilm. Pochopitelně ji mám schovanou, stejně jako ten film. První snímky byly ze Šamotky, kde jsem bydlel. Na šestatřiceti políčkách je okolní příroda, fabrika, stará vlečka… Koleje mi učarovaly a vlastně je fotím dodnes. Fotil jsem i geodetický body, což se mi zase stalo osudným v povolání zeměměřiče.

Děda mi vysvětlil, jak mám zaostřit, co je expozice a čas (u Smeny se skoro všechno odhadovalo), jak držet pevně tělo, co je kompozice a zlatý řez, co má být na snímku ostrý a co rozostřený. Děda byl umělecky založený a několikrát jsme spolu vystavovali s regionálními umělci na Rakovnické mansardě muzea TGM. Mám po něm ještě starou Flexaretu. Ten první film jsem pak nechal vyvolat a modlil se, co z toho vyleze.

Nad kterým snímkem sis poprvé řekl: „Tohle stojí za to“?

Tahle jsem to nikdy nevnímal. Od druhého dědy Jiřího Seiberta jsem později dostal Prakticu. Což už byl poměrně kvalitní fotoaparát s dobrou optikou. Na Šamotce jsme byli parta kluků a já je fotil. Bavili mě dlouhý expozice (to mám také dodnes). Třeba minutu i víc, a kluci měli trpělivost, ani se nehnuli. Fotky, které za něco stály, možná přišly až s první výstavou v roce 2001. Všechno to bylo zase z okolí Šamotky. Fabrika, komíny, kouř. A samozřejmě dlouhé expozice.

Tehdy se správný fotograf neobešel bez fotokomory?

Foto

Zlatá brána – vítězný snímek fotosoutěže (originál je barevný).

Tu jsem měl díky dědovi. Na Šamotce měl dílnu s hrnčířským kruhem a vedle v místnosti jsem si zřídil fotokomoru, kde jsem poprvé vyvolával fotky. Zvětšovák, leštičku, řezačku… Všechno mám dobře schovaný. Teď mám jako zeměměřič hodně práce, ale doufám, že to všechno zase zprovozním. Vůně vývojky má něco do sebe, moc se na to těším.

Kdy tě potkal digitál?

Na střední škole (zeměměřická v Praze-Hrdlořezích) jsem si od kamaráda půjčoval jeden z prvních digitálů na trhu od Canonu. Byl jsem z toho nadšený, jako každý. U kinofilmu přeci jen trvalo týden, než jste se dostali k fotce. Najednou jste záběr viděli okamžitě. Dnes už u mě tenhle efekt ustupuje do pozadí. V podstatě se začínám vracet na začátek. Fotka je pro mě papír, chci ji držet v ruce. Koupil jsem si kvůli tomu Polaroid. Jeden záběr, jeden mžik. Krása je v tom, že to není dokonalý, je to retro. Nakoupil jsem si filmy do Praktiky, Flexarety a papíry do Polaroidu – ten teď vítězí. Jinak už mám pár let digitální zrcadlovku Canon 70 D. Jsem „kanoňák“ a mám od něj i kompakt. To mám radši, když jdu na akci. Vytáhnu ho z kapsy, ani tam nekoukám a fotím. A poměrně dost fotek udělám i mobilem.

Máš nějaký fotografický vzor?

Hodně mě bavil Holanďan Anton Corbijn. Fotil kapely; Metallicu, kterou mám rád, nebo Depeche Mode, U2… Napodoboval jsem jeho černobílé sépiové fotky. Jeho styl jsem okamžitě poznal. Nebo jsem obdivoval portréty slavných osobností od Helmuta Newtona. Teď ale vítězí Polaroid SX 70, zrcadlovka, kterou fotil i Andy Warhol. Našel jsem si inzerát na prodej repasovaného přístroje. Prodávala ho sekretářka arménského velvyslance v Praze, který ho dostal darem. Jel jsem si pro něj na velvyslanectví. Takže ho mám i s příběhem. Teď je to můj miláček. (směje se)

Podle tvého profilu na Instagramu to vypadá, že ses ustálil na focení přírody. Zvlášť v noci, se světelnou show?

Mám to podle nálady. V podstatě není den, kdy bych neudělal fotku. Když fotím přes den, hledám v přírodě zajímavá místa s atmosférou, barvami. Často vyrazím po půlnoci do křivoklátských lesů. Je tu nejmenší světelné znečištění a neomezené možnosti a nápady k relalizaci. Mám rád tmu, noc a hvězdy. Do toho dělám ty mé pekelné fotky. Opět je to na dlouhou expozici a nikdy nevíš, jak to vyjde.

Pro sebe jsem jim dal název prskavky. Jak to vlastně děláš?

Byl to takový pyromanský hokus pokus. Inspiraci jsem čerpal právě na Instagramu a trvalo mi dlouho, než jsem přišel na to, jak to udělat. Vypadá to sice jednoduše, ale jedna fotka z deseti za něco stojí. Musíš vystihnout správnou clonu a minutu-dvě se nesmíš ani hnout. Pak foukne vítr a je to fuč. Zkrátka není to na první pokus a je to většinou o náhodě. Snažím se v tom stále zdokonalovat. Ohnivé fotky třeba nejdou moc dělat v létě. Ideální je zimní období.

Foto

Fotografie Rychlík zvítězila v kategorii Cena veřejnosti (originál je barevný).

Jak ses dozvěděl o fotosoutěži Správy železnic?

Našel jsem ji ve fotočasopisu a už loni jsem se jí zúčastnil. Měl jsem spoustu fotek dělaných na kolejích a s jednou jsem vyhrál druhé místo. Předání proběhlo v sále na Hlavním nádraží v Praze. Atmosféra byla velmi slavnostní, mají to profesionálně udělané. Kromě peněžních poukazů vítězové dostanou nádherně provedenou zvětšeninu své fotografie.

Cenu veřejnosti jsi vyhrál snímkem Rychlík a absolutní cenu snímkem Zlatá brána. Kde jsi je nafotil?

Je to všechno v okolí Rakovníka. Rychlík je focený u industriálního mostu na cyklostezce směrem na Senomaty. Zlatá brána je dělaná také na trati na Louny u mostu, kde se říká u Donáta.

Proč myslíš, že snímky vyhrály?

Je to o štěstí. Podle mě jsou netradiční, originální a je tam akce. Člověka přinutí zamyslet se nad tím, jak to autor udělal.

Vyhrál jsi hodnotné ceny. Poukazy na dovolenou v součtu za 35 tisíc, fotokurzy a poukaz do FotoŠkoda. Co tě nejvíc potěšilo?

Nejvíc mě potěšila reakce mého okolí. Kamarádi mi na Facebook i osobně posílali blahopřání a milé reakce. Na všechny jsem ani nestačil odpovědět. Kvůli koronaviru se nekonalo oficiální předání a minulý týden jsem si ceny vyzvedl osobně. Trošku mě mrzelo, že jsem přitom nemohl vidět ostatní vítěze a nemohli jsme si popovídat.

Příští rok se má soutěž točit okolo tématu Nádražní budovy. Máš už nápad, co budeš fotit?

Tratě a nádraží jsou tu všude kolem krásný. Přesně ještě nevím. Určitě zas budu experimentovat a uvidíme, jak to dopadne.

Sláva Vaic

« Zpět