Pavla Zimmermannová.

„Design jsem vymyslela na míru nevyužitým odstřižkům materiálu,“ říká Pavla

Ze semestrální práce se tašky rozvinuly v módní značku

Když se grafička Pavla Zimmermannová z Rakovníka před šesti lety zapisovala ke studiu do ateliéru módní tvorby, chtěla si tím především rozšířit obzory a poznat nové zajímavé lidi. Jenže její návrh tašky šité ze zbytkových materiálů z čalounických dílen natolik zaujal, že se škola stala odrazovým můstkem k vlastní módní značce Teabag. Tašek a taškobatohů, jejichž design je inspirovaný papírovými sáčky, v nichž si kupujeme sypané čaje, už od té doby ušila kolem 450. Před třemi lety ji dokonce vybrali mezi deset českých návrhářů, kteří reprezentovali českou designovou tvorbu na výstavě v Bruselu.

Většina lidí vás zná jako grafičku a to, že také šijete krásné tašky, je určitě nejen pro mě velké překvapení. Kdy jste s tím začala?

K taškám jsem se dostala takovým neplánovaným způsobem. Po čtyřicítce, kdy mi dcera vylétla z hnízda a mně se otevřel určitý časoprostor volný jen pro mě, jsem se přihlásila na studia do Scholastiky, což je soukromá umělecká škola, do ateliéru módní tvorby. Strávila jsem tam dva semestry a taška vznikla jako moje semestrální práce. Šla jsem tam s ideou, že bych se chtěla věnovat nějakému projektu, který bude spojený s ekologií a s tím, jak zužitkovat věci, s nimiž se zbytečně plýtvá. Tak jsem totiž nastavena odmalička. Vyrůstali jsme s babičkou, u nás se všechno šetřilo a o každé věci se předtím, než se vyhodila, přemýšlelo, jestli by nešla použít na něco jiného.

Už počáteční idea byla spojena s šitím tašek?

Šla jsem tam s tím, že si vymyslím nějaký batoh, který mi bude vyhovovat na nošení a který bude kombinovatelný s taškou. Protože jsem batůžkář, neměla jsem vůbec žádnou tašku. A abych na to nabalila i ekologii, udělala jsem si rešerše, kde se plýtvá s materiály, které bych mohla využít. Původní idea byla oslovit čalounické dílny a využít použitý, ale stále použitelný materiál, který se vyhazuje. Například na sedačkách, které musejí přečalounit, je vždycky nějaká neopotřebovaná část materiálu vhodná k dalšímu využití. Oslovila jsem čalounictví a zjistila, že často vyhazují i velké množství nového materiálu. Většinou potahují objemné věci – sedačky, dveře, nemocniční lůžka... a když má materiál šířku 150 nebo 160 cm a využijí jen 100 cm, zůstane jim pruh, který na nic nepoužijí, protože je pro jejich potřeby příliš úzký. Právě tento materiál při šití využívám. Celá koncepce tašek a taškobatohů vznikla tak, že jsem design vymyslela na míru odpadům. Základ tašky vychází z pruhu. Mám v nabídce tři velikosti tašek a dva druhy batohů a všechny vycházejí z nejběžnější velikosti odstřihů.

Design tašky vychází z pytlíku na čaj. Nemáte historku o tom, jak vás to napadlo?

Všechny produkty značky Teabag.

Jsem čajová, čaj piji hodně. A protože se člověk snaží najít nějaké originální řešení, což je hrozně těžké, při kupování čaje mě to napadlo. Tak jako se rolují a zajišťují páskem papírové sáčky na vážený čaj, tak se rolují a zavírají i mé tašky. Podle toho jsem nakonec pojmenovala i značku Teabag. Další hodnotou tašky je její variabilita. Dá se nosit bez ucha jako psaníčko do ruky, nebo připnout na poutka ucho a nosit ji přes rameno. Z její největší velikosti pak vzešel i taškobatoh. Mým cílem bylo vytvořit designově čistý nadčasový výrobek, který ani esteticky, ani funkčně neznehodnocuje to, že je vyrobený z „odpadu“.

Trochu jsme odběhly od samého začátku. Kdy jste se rozhodla, že šití tašek neskončí semestrální prací?

Na závěr studia jsme svoji semestrální práci prezentovali a obhajovali před komisí. A v té seděla i módní návrhářka Mirka Talavašková, kterou taška hodně zaujala. Líbil se jí nejen nápad, ale i design. Doporučila mi, abych nápad zkusila dotáhnout a tašky někde nabídla. Vyrobila jsem prvních deset a přihlásila se na designový veletrh. Tam mne oslovila Lucie Kutálková z Leeda a nabídla mi prezentaci Teabagů v jejím showroomu. Pak se to rozjelo zcela spontánně, aniž bych to sama někam tlačila. Původně jsem neměla ambice začít podnikat a dát vzniknout značce, která se dostane do povědomí. Teabag vznikl v roce 2015 a za největší úspěch považuji, že jsem v roce 2017 dostala nabídku z českého centra v Bruselu vystavovat v rámci jejich Czech Fashion & Design Weekend. Vybrali tam deset českých návrhářů, to pro mě byla velká výzva. Nabídku jsem samozřejmě neodmítla.

Se samotným šitím jste určitě měla zkušenosti už z minula, počítám, že dva semestry by na to byly málo?

Jsem sice vystudovaná grafička, ale vždycky jsem měla širší okruh zájmů. Mezi ně patřilo i šití a navrhování. Šila jsem si jen tak pro radost. Škola pro mě měla velký přínos hlavně ve vedení, učili nás, jak o věcech přemýšlet, jakým způsobem navrhovat, hledat inspiraci... Vůbec jsme se tam nezabývali třeba tím, jak v oboru podnikat. Asi rok po vzniku mé značky mi ale přišla nabídka zapojit se do projektu ArtBees. Je to projekt podporující ženy, které podnikají v kreativním odvětví. Byl to devítiměsíční celkem intenzivní kurz, taková užitečná pomocná ruka jak přehoupnout koníček v podnikání. Hodně mě posunul dál.

Odkud berete materiál na šití?

Navázala jsem spolupráci s čalounickou dílnou manželů Navrátilových z Prahy, kde odstřižky vyhazovat nechtějí a nabízejí je do různých chráněných dílen a podobně. Mám od nich spoustu materiálu, většinou koženku. Tím, že je ho jen omezené množství, je každá taška svým způsobem originální. Zvláště ty šité z barevných koženek. Často mám materiál jen na jednu maximálně tři. Jedna kolekce vznikla s kamarádkou Evou Chmelovou, která navrhuje dezény látek. Několik dezénů nechala pro svou kolekci oblečení vyrobit ze zbytkových přízí z textilky. Z odpadů, které vznikly při šití této kolekce, jsem vyrobila batohy. Takže recyklace na entou. Výsledek naší spolupráce jsme v roce 2018 prezentovaly na Plzeň Design.

Evidujete si, kolik tašek a batohů už jste ušila?

Pavla Zimmermannová se nyní snaží šít především na zakázku. Komunikuje s klienty o jejich představách a umožňuje jim vybrat si materiál, který jim vyhovuje. Foto archiv P. Z.

Už jich bude kolem 450. Na to, že je dělám při práci, to není malé číslo. Už jsem si ale v práci trochu zkrátila úvazek, protože jsem po nocích a víkendech jen šila a neměla čas na nic jiného. Asi před rokem a půl jsem si sehnala na výpomoc pomocnici, švadlenu. Teď se snažím dělat věci hlavně na zakázku. Šít klientovi přímo na míru, komunikovat s ním o tom, jaké má představy, umožnit mu osahat si materiály a vybrat si ten, který mu sedí. Vyrábět rovnou pro konkrétní lidi mě baví, jsem s nimi ráda v kontaktu. A už se stává, že se mi zákazníci vracejí. Mají třeba ode mne tašku, jsou s ní spokojeni a chtěli by ještě batoh. Nebo mě doporučí někomu dalšímu.

Dají se vaše Teabagy koupit i v kamenném obchodě?

Ze začátku jsem spolupracovala s více kamennými obchody, ale ne všechny byly funkční, a tak jsem to hodně zredukovala. Nejvíc a nejraději spolupracuji s Etik Butik, což je prodejna s etickou módou. Dalším obchodem je galerie Czechdesign. Oba jsou v Praze. Ideální pro mne ale je, když se mi zákazníci ozvou přímo – přes Facebook, mailem nebo zavolají a navštíví mne v dílně.

Už se to o vás rozkřiklo i v Rakovníku?

Už jo. Původně jsem Teabag v Rakovníku nijak nepropagovala, protože tu jsou lidé víc zvyklí na konfekci a nižší cenové hladiny, ale nějak samovolně se to rozkřiklo a už jsem vyrobila i docela dost tašek a batohů přímo pro Rakovničany.

Dá se očekávat, že brzy skončíte jako grafička a začne vás živit především Teabag?

Bylo by to krásné, ale to už je úplně o něčem jiném a nestačila bych na to sama. A navíc mne baví i grafika, tak se jí úplně vzdát nechci. Ale kdyby se našel někdo, kdo by do toho se mnou šel a popostrčil mne, tak bych se asi nebránila (směje se).

Máte další nápady, jak by se značka mohla dále rozvíjet?

Na základě zpětných vazeb od zákazníků teď zkouším, jakým způsobem by šly dělat například menší batůžky, které by vycházely z menších rozměrů tašek. To je nicméně pořád modifikace původních designů. Spíš jsem se chtěla zaměřit na nové materiály. Hledala jsem nějaký čistě ekologický materiál a objevila veganskou kůži malai vyráběnou v Indii z kokosové vody. Je to přírodní materiál z bakteriální celulózy a rostlinných vláken. Kdyby bylo opravdu nejhůř, tak ho člověk může i sníst (směje se). Už mám nakoupené vzorky a chystám se na výrobu prvních kousků. Je ale poměrně drahý a nevím, co by to udělalo s finální cenou výrobku. Nicméně je to jedna z cest, o kterých přemýšlím.

Markéta Hartlová