Kdo by to byl první školní den čekal, že se školy od 14. října uzavřou.

„Bez pomoci rodičů bychom to nezvládli. Jsou úžasní,“ říká Petra Michalová

Číst, psát a počítat se učí děti dálkově

RAKOVNÍK. Marie Terezie by asi koukala. A Jan Amos Komenský? Ten se prý na hřbitově v Naardenu už dvakrát v hrobě obrátil. Povinná školní docházka, jejíž zavedení císařovna iniciovala už v roce 1774, byla v Čechách rozhodnutím ministra školství Roberta Plagy nahrazena distanční výukou. Zatímco ve většině zemí Evropy děti do školy chodí, u nás se učí na dálku. A to včetně těch úplně nejmenších. Jak taková výuka probíhá, jsme zjišťovali na 3. základní škole v Rakovníku, kde se nás ochotně ujala třídní učitelka 1. C Petra Michalová.

Co je největší problém distanční výuky?

Problémem distanční výuky v prvních ročnících je nestabilita on-line systému Microsoft Teams. Jakmile to spadne, děti vůbec neví, co se děje, a jsou z toho zklamané. Občas může být systém přetížený. A to máme štěstí, že kolega Petr Steidl nám s IT podporou obětavě pomáhá.

Máte dostatek metodické pomoci?

Od ministerstva školství existuje metodika, ale jsou to jen doporučení pro 1. a 2. stupeň. Pro první ročníky jsme žádná zásadnější školení nedostali. A tak po večerech sledujeme např. webináře kolegů.

Liší se nějak Teamsy pro první třídy od vyšších tříd?

Žáci od pátých tříd mají v Teamsech své účty. Tam jim mohou učitelé zadávat úkoly, opravovat je, známkovat. Ale malé děti ještě účty nemají. Máme jen jeden odkaz, kde vytvořím schůzku, a pak se pořád všichni přihlašujeme jen touto cestou.

Kolik hodin týdně musíte zvládnout?

V prvních třídách dle doporučení vyučujeme dvě hodiny češtiny a dvě hodiny matematiky týdně, angličtinu jednou za 14 dní, plus prvouku. Výtvarnou výchovu a tělocvik máme vést jen formou doporučení, abychom děti směřovali spíše do praxe. Aby šly např. ven a zkusily si najít šišku a tu si doma zasadit, aby viděly, co jim za pár dnů vyroste.

Jakou organizaci výuky jste zvolila?

Děti mám rozdělené do skupin. Mám čtyři skupiny po pěti dětech a jednu po čtyřech. A tyto skupiny dále dělím tak, že jedna část se učí v pondělí a ve středu a druhá v úterý a čtvrtek; pátek nechávám dětem volno. Protože děti mají většinou ještě starší sourozence nebo rodiče chodí do práce, museli jsme hodiny řešit tak, aby to vyhovovalo hlavně rodičům.

Mohou se děti naučit na dálku i psát?

Psaní s nimi dělají hlavně rodiče, společně děláme uvolňovací cviky, rodičům dávám každý den ráno úkoly. S dětmi, se kterými mám on-line hodinu, se snažím udělat co nejvíce. Ke každému cvičení dávám podrobný návod, na co dát pozor, jak pracovat. Vyučování trvá 50 minut, pak je 10 minut přestávka a následuje hodina s další skupinou. Rodiče vždycky požádám, aby odešli stranou, ale jakmile se přeruší spojení, voláme je na pomoc.

Mají doma všechny děti potřebné vybavení?

Všichni jsou na počítačích, kdo nemá tu možnost, nebo má doma víc sourozenců, můžeme jim počítač zapůjčit ve škole. Petru Steidlovi se podařilo včas provést objednávku výpočetní techniky, takže vyučující jsou vybaveni a škola mohla zapůjčit techniku i dětem.

Plánujete nějaké třídní schůzky?

Zatím jsme neměli možnost se sejít. Ale jsme v neustálém kontaktu. Říkám rodičům, ať mi kdykoliv zavolají, při jakékoliv situaci, když něčemu nerozumí. Žádný dotaz není hloupý a jsme rádi za zpětnou vazbu. Rodiče obdivuji, obzvláště ty, co mají více dětí.

Většina Evropy ale ve škole děti má. My jsme v distanční výuce docela unikát.

Já si ale myslím, že kdybychom školy pro děti nezavřeli, že by se tu nemoc šířila tak, že by za chvíli stejně neměl kdo učit. Hned ze začátku školního roku bylo kvůli karanténě 20 škol zavřených.

Jste v rámci osnov tam, kde máte být?

Nejsme pozadu, ale nevím, jak moc to mají děti procvičené. V tom musím spoléhat na rodiče. Když se učíme číst slabiky, někdo už čte krásně a dokáže dát dohromady celá slova.

Co známkování?

Známkování je složité. Rodiče chtějí, aby bylo vidět, že na tom s dětmi pracují, takže pomáhají i s úkoly, děti odevzdávají vzorně vypracované práce. Ale vidíme za tím i práci rodičů.

Jak vnímáte kritiky, kteří říkají, že teď rodiče dělají vaši práci?

Chápu to, ale mrzí mě to. Do školy chodím pět dnů v týdnu a po vyučování tu dál pracuji na přípravách na další den. Webináře probíhají po večerech. Mám dojem, že mnoho vyučujících pracuje na 200 procent. Ano, jsem unavená.

A kdyby to mělo trvat až do konce roku?

Museli bychom to zvládnout, ale rodiče už jsou teď také vyčerpaní. Bez nich bychom to ale u malých dětí nezvládli. Jsou úžasní.

Pavel Sklenička

S prvňáčky na distanční hodině

Na hodině se teď s paní učitelkou „schází“ vždy maximálně pět dětí. Kdo se nám to hlásí?

Třída je vzorně uklizena, židle zvednuté „na ježka.“ Z celé 1. C, v níž by za normálních okolností sedělo až 24 dětí, je tu jen paní učitelka Petra Michalová. Na katedře má pár učebnic, před sebou dva monitory. A také hrnek s čajem.

Je středa. Dnes, stejně jako v pondělí, se od 9.45 učí Tobík, Justýnka, Johanka, Jonáš a Lukáš. Děti se na monitoru objevují postupně tak, jak je rodiče připojují.

První je tu Lukáš. „Lukášku, slyšíme se? Máš asi vypnutý mikrofon,“ kontroluje vyučující spojení. „Tak co? Máš všechny úkoly hotové?“ „Jo.“ „Říká se ano,“ opravuje žáka tatínek, který ještě pomáhá synkovi s technikou.

„Připrav si mazací destičku, živou abecedu a uvolňovací cviky, ano?“ radí paní učitelka.

A už je tu i Jonáš. „Ty jsi u notebooku, viď? Tak si ho více sklop, vidím ti jednom vlasy.“

„Máme tu i Vítka, ale ten tu dnes neměl být, ale to nevadí, ahoj, Vítku.“ „Jonáši, připrav si také živou abecedu.“

„A už vidím i Tobíka. Máš tam tátu? Ne, maminku.“

Petra Michalová se všech rodičů zeptá, jestli jim nevadí přítomnost pana Skleničky z Raportu ve třídě. Nikdo z rodičů proti tomu nic nemá, a tak už může začít vyučování. Jen aby děti nebyly zmatené, že kromě hrnečku paní učitelky uvidí ve třídě i Skleničku.

„Dnes začneme živou abecedou a uvolňovacími cviky. Ale nejprve si vás posadím do kina,“ říká Petra Michalová. A jako mávnutím kouzelného proutku se děti místo ve svých pokojích nacházejí v křeslech virtuálního kinosálu. To se jim líbí, sedí vedle sebe i s paní učitelkou a mávají z monitoru.

Dnes se probírá písmeno U. „Vymyslíte nějaká slova na U?“

„Umyvadlo.“ „Učitel.“ „Uvolňovací cviky,“ hlásí se děti jedno po druhém. Název učebnice jako slovo na U paní učitelku obzvláště pobavil.

Ve třídě by to možná nebylo tak nápadné, ale v detailních záběrech kamer to vypadá, že se děti neustále vrtí. Citlivé mikrofony zachycují i spousta šumů. Každé vrznutí židle, popojíždění koleček, vše je slyšet, jako by děti seděly na dobře nazvučeném pódiu. To samé platí, když si při procvičování písmenek někdo pobrukuje. „Bez zpívání, prosím,“ napomíná paní učitelka s úsměvem.

Děti mají před sebou pracovní sešity. Už hledají tu správnou stránku a pak paní učitelce ukazují, jestli drží správně tužku.

„Tak kdo mi poví básničku o držení tužky?“

„Mně se to ňák seká.“

„Tak komu se to neseká?“ Johanka se hlásí.

„Vezmi palec, ukazovák, zob, zob a máš tu zobák. Do zobáčku tužku dáme, prostředníčkem podpíráme,“ recituje.

„A co je tohle za písmenko?“

„U s kolečkem.“ „Říká se U s kroužkem.“

„Přestaneme se točit na židli, ano?“

„Takže sdílíme obrazovku, už vidíte stránku? Kdo vidí, tak se krásně posadí, bereme tužku a píšeme ve směru šipek.“ Paní učitelka píše myší na monitoru, děti tužkou v pracovních sešitech.

Najednou jeden z žáků úplně zmizel z obrazovky. Jeho místo zůstává na chvíli prázdné. Za chvíli je zpátky, ale není slyšet. Zdá se, že pláče, ale v tu chvíli už přichází starší sourozenec a dává spojení do pořádku.

Děti mezitím poznávají obrázky u jednotlivých písmen. Vedle písmene U je zobrazen rybářský prut. „U jako ….“ „Prut.“ „A jak se to řekne jinak?“ „Udice.“ „Výborně,“ chválí paní učitelka. Vedle písmene A je nějaká divná kytka, kterou vyučující sama pojmenuje jako astru. Taky bych nevěděl. A konečně E jako erb. S tím si děti kupodivu poradí, i když to není úplně snadné.

„Paní učitelko, jestli máte být na celým, tak nejste,“ namítá zvídavá žákyně.

„A mám být?“ usmívá se třídní. „Jo,“ volají děti. „Tak už.“

Pomalu přecházíme na počty. Paní učitelka sdílí další obrazovku, kde se roztáčí hrací kostka. „Nejprve si zacvičíme. Jaké číslo nám padlo?“ „Čtyři.“ „Takže si uděláme čtyři dřepy. A teď padlo jaké číslo?“ „Trojka.“ „A jaké cviky ještě umíte?“ „Kliky.“ „Tak ještě tři kliky.“

„Paní učitelko, vy jste se úplně zasekla.“

„Ale slyšíte mě?“

„Ano.” „Takže si zopakujeme psaní trojek a pak i sčítání a odečítání.“ Petra Michalová drží v ruce tři fixy a s jejich pomocí pomáhá dětem řešit příklady. Nechci dál rušit, a tak tiše odcházím a jen mávnu rukou na pozdrav. Už tak toho mají všichni až nad hlavu...

Pavel Sklenička