Herec a zpěvák Tomáš Klus udělal na Adama při natáčení pohádky Tři bratři velký dojem.

První herecké zkušenosti získal natáčením reklam, objevil se i v pohádce Tři bratři

Adam Seidl se připravuje na premiéru muzikálu Billy Elliot

Jeho tvář možná zatím na ulici nepoznáváte, ale pokud se bude 12letému Adamu Seidlovi z Roztok u Křivoklátu dařit tak jako dosud, zřejmě se to brzy změní. Z natáčení reklam se totiž postupně přesouvá do filmového a seriálového světa, a především na prkna, která znamenají svět. Ačkoli to předem nikdo nečekal, dostal největší hereckou šanci právě v divadelním prostředí. Momentálně se v plzeňském divadle J. K. Tyla připravuje na premiéru muzikálu Billy Elliot, v němž bude hrát roli Michaela. Adam je žákem sekundy Gymnázia Zikmunda Wintra a o svých zážitcích nejen před kamerou nám vyprávěl společně s mámou Mílou, učitelkou rakovnické ZUŠ.

Jaký impulz stál na počátku rozhodnutí začít s Adamem jezdit na konkurzy?

Přivedla mě na to žákyně v hudební škole, kterou jsem učila na klavír. Účinkovala ve filmu Vratné lahve a v různých reklamách. Říkala mi, že ji maminka přihlásila do agentury a že chodí na castingy. Adam se už odmala rád předvádí, tak jsem to zkusila taky. Zapsala jsem ho do dvou agentur.

Jak dlouho trvalo, než vás pozvali na první casting?

Moc dlouho ne. První bylo focení plavek na leták pro Penny market. To mu byl asi rok a tři čtvrtě. Ve dvou letech ho vybrali jako náhradníka pro reklamu na Cofidis, což je firma, která poskytuje půjčky a úvěry. Asi o rok později nás Cofidis kontaktoval znovu, a to už reklamu točil.

Adame, byly ti tři roky, pamatuješ si to?

Nějaké zážitky z toho mám. Vybavuju si, že se to točilo na lanovce a s lyžemi, a ještě si pamatuji schody, které byly vedle, a že to bylo zábavný.

Jak často se z agentury ozývají?

Adam a Míla Seidlovi.

Je to různé. Jeden rok se dokonce stalo, že se neozvali vůbec, protože je u dětí určité období, kdy tuto věkovou kategorii vůbec nehledají. Do Adamových tří nebo čtyř let toho bylo hodně, pak jeden rok skoro nic, pak přišel film Tři bratři a po něm toho bylo najednou zase hodně.

Adam vypadá mladší. Je to výhoda, nebo nevýhoda?

Jak kdy. Výhoda je v tom, že má šanci získat role mladších dětí, které jsou herecky náročnější. Raději vyberou Adama, který to herecky zvládne lépe než děti odpovídajícího věku. Jsou ale situace, kdy je to naopak nevýhoda. Když například chtějí do seriálu děti ve věku 10 až 13 let, tak nás tam agentura vyšle. Jenže Adam vypadá mladší. Jednou například hledali kluka pro roli čtvrťáka, který šikanuje druháka. A první reakce na castingu byla: „Ježiš, ty jsi spíš jako ten šikanovanej. Vždyť ty nemůžeš chodit ani do čtvrtý třídy?“ A Adam na to: „Já už chodím do šestý.“ (směje se)

Reklama je ve výsledku jen několikaminutová záležitost, jak dlouho její natáčení trvá?

Míla: Většinou den nebo dva. Jeden natáčecí den byla například reklama na Cofidis, dva dny trval spot na mistrovství světa v hokeji v roce 2015 (režíroval ho Jakub Kohák). A nejdelší natáčení reklamy jsme zažili na Slovensku pro Orange. Byla to série internetových spotů, točilo se jich několik naráz, takže to bylo na celý týden.

Adam: Bylo to v Bratislavě. Jeli jsme tam vlakem a produkce nám zařídila všechno. Vyzvedli si nás na nástupišti, odvezli do hotelu a pak nás vozili na plac. To jsem si opravdu připadal jako herec. Jeden den jsme fotili na billboardy. Čtyři hodiny jsem jenom stál, držel hokejku na rameni s batohem plným vycpávek, a na tom těžké boty. Nakonec mi museli dát na rameno vycpávky, aby mě nebolelo. Když už to po třech hodinách měli, řekli, že je všechno super, jenže boty jsou moc čistý, nevypadají jako používané, a tak se začalo znovu (směje se).

Obdivuji, že vydržíš tři hodiny udržet jeden výraz tak, aby nebylo znát, jak je to otravné.

Jinak to nejde. Prostě stojíte, děláte různé obličeje a snažíte se, aby byli spokojení.

Je lepší filmovat, nebo fotit?

Spíš filmovat, protože je to záživnější. Ani focení není špatné, ale je to zdlouhavé. Vždycky se zkouší, ze kterého místa bude nejlepší záběr, jak se mám postavit... Třeba se dvacetkrát zkouší jen to, jak se nejlíp tvářit.

Z natáčení německého seriálu Charité.

Je na castingu cítit rivalita? Předpokládala bych, že větší bude spíš mezi rodiči než samotnými dětmi.

Míla: Je pochopitelné, že tam každý jde s tím, že by chtěl uspět, ale někdy jsme viděli dost nepříjemné scény. Hlavně v době, když byl Adam menší. Děti brečely, že chtějí jít domů, a rodiče je přemlouvali, že když půjdou dovnitř, koupí jim, co budou chtít. V takových chvílích jsem říkala, že přesně tam dospět nechceme. Máme to nastavené tak, že když přijde nabídka, tak ji Adamovi přečtu a má možnost si k tomu říct své. Nenutím ho.

Před kamerou už ses potkal s různými známými herci, kdo z nich na tebe nejvíc zapůsobil?

Je těžký někoho z nich vybrat. Určitě Tomáš Klus, ten byl hodně pohodový, a nebo David Gránský. Toho jsem kvůli fotce vyrušil při obědě a on položil příbor a vyfotil se se mnou. Někdy se se mnou herci dávají do řeči i sami od sebe. Hodně záleží, jestli mají volno, nebo jestli musejí jít na plac. V pohádce Tři bratři jsem se nejvíc bavil s Tomášem Klusem a Zdeňkem Piškulou. Hrál jsem tam malého Matěje, tedy mladší verzi Zdeňka Piškuly. Tehdy mi bylo pět. Původně jsem neměl vůbec mluvit, ale nakonec jsem dostal i jednu větu, kterou měl říkat jeden z mých bratrů. Nějak vyplynulo, že pan režisér chtěl, abych ji řekl já. Bylo to: „A co se tam stalo?“ (směje se)

Máš nějakého hodně oblíbeného herce, na kterého bys při natáčení rád narazil?

Marka Němce. Ten dřív hrál v Modrém kódu. Moc jsem si ho tam přál potkat, jenže on pak ze seriálu odešel. Mám oblíbeného i Davida Gránského, kterého jsem v Modrém kódu už potkal.

Modrý kód není jediný seriál, kde jsme tě mohli vidět. Které jsou ty další?

World on Fire, to je britský seriál z válečného období, kde jsem hrál polské dítě, nebo německá šestidílná série Charité, ta je také z období války a je o nemocnici. U scén z války to beru tak, že se to samozřejmě teď neděje, ale zároveň si uvědomuju, že dřív se to opravdu takhle skutečně dělo. A zrovna teď běží na ČT na Déčku pořad Tance z pohádkového rance, kde mě můžete vidět.

Momentálně tě ale nejvíc pohlcuje zkoušení muzikálu Billy Elliot. K němu ses dostal také přes agenturu?

Míla: Přes agenturu ne. Jeden můj známý, Míra Maxant, ke kterému Adam chodil v Praze na zpěv, nám poslal nabídku, že v Plzni hledají nové herce do představení Billy Elliot. Dalo se totiž předpokládat, že jim stávající kluci vyrostou, začnou mutovat a bude třeba role přeobsadit. Podívala jsem se na podmínky, kde byl kromě hlasového rozsahu i balet a step, a říkala si, že to nemá vůbec cenu zkoušet, protože Adam v životě balet ani step nedělal. Známý nás ale přesvědčoval, že má určitě smysl to jít zkusit.

Adama jste mohli vidět i v reklamě na hokejové mistrovství světa, kterou režíroval Jakub Kohák.

Adam: A v konkurzu mě vybrali na roli Michaela, nejlepšího kamaráda Billyho. Režisér Lumír Olšovský mi hned řekl, že to bude náročné a že mě bude všechno bolet, a ptal se, jestli to zvládnu, když nejsme z Plzně a budu muset dojíždět. Náročné to opravdu je. Do divadla jsem jeden čas jezdil pondělí až čtvrtek, kdy jsme měli tříhodinové zkoušky. A k tomu v sobotu a neděli pět hodin. Teď se zkouší v pondělí a ve středu, někdy i o víkendu.

Nemáš zrovna jednoduchý divadelní začátek. Muzikál není nic lehkého.

Najednou tancuju, hraju, zpívám, všechno dohromady. Dřív mi dělalo problém zpívat a tancovat a nezadýchávat se. Teď už jsem si navykl a není to problém. Představení je zhruba tři hodiny, je tam sice dvacetiminutová pauza, ale i tak jsou tři hodiny celkem dlouhá doba.

Jak si rozumíš s ostatními kluky ze souboru?

Rozumíme si dobře, vždycky se těším, že je uvidím. V muzikálu hraje víc dětí, je tam třeba baletní soubor, ale to jsou samé holky. Klučičí role jsou čtyři. Premiéra by měla být 12. a 13. listopadu. Jsem hrozně nadšený, jak už nám to jde, a taky překvapený, že to jde i mně, protože jsem předtím neuměl nic. Jen jsem chodil na zpěv. Hrozně se těším, jak to bude vypadat. Přímo na jevišti jsme začali zkoušet na začátku září.

V čem je pro tebe divadlo náročnější než natáčení před kamerou?

U divadla je spousta věcí jinak. Musí se mluvit víc nahlas a hodně otevírat pusa, když nás musí být bez mikrofonu slyšet až někam do dvacáté řady, všechno se musí víc prožívat a dělat větší gesta.

Vidíš se za deset let spíš u divadla, nebo u filmu? Nebo úplně jinde?

Myslím, že bych mohl dělat obojí. Ale možná spíš jako dobrý přivýdělek. Dřív jsem se chtěl věnovat architektuře, pak mě ségra trochu nalomila k medicíně. Ale všechno je ještě hrozně daleko.

Markéta Hartlová