Patrola Cizinecké legie v džungli Francouzské Guyany.

Pavel z Rakovnicka: „Můj pohár poznání, co vše lze v legii zažít, ještě není naplněný.“

Splnil si sen – stal se odstřelovačem a elitním střelcem

Přinášíme druhou část rozhovoru s Pavlem z Rakovnicka, který slouží už sedmým rokem ve Francouzské cizinecké legii…

Vraťme se ještě na chvilku do výcvikového střediska v Castelnaudary.

Čtyři měsíce v Castelnaudary se učíte práci vojáka. Pochodujete v šiku, učíte se základům v boji, základní manipulaci se zbraní. Výzbroj tvořila francouzská útočná puška FAMAS, dnes už máme německou Heckler&Koch. Pistole italské Berety, dnes rakouské Glocky 17. Měli jsme střelby, kamufláž, základy taktiky. Dost času je věnováno výuce francouzštiny – většinou sedí spolu kluk, který umí francouzsky, a ten který neumí, aby se ji co nejrychleji naučil. Je absolutní zákaz mluvit jiným jazykem, to se přísně trestá. Na snídani máte 30 vteřin, na oběd 3 minuty (před kaž­dým jídlem se zpívá píseň). Pěkně jsem tam zhubnul. Přišel jsem s 82 kily, vysportovanej, po čtyřech týdnech jsem odcházel s 69 kily. Je to dril, seržanti nám dřou kůži z těla, kaprálové dávají zabrat. Snaží se nás něco naučit, ovšem po legionářsku. Něco neumíš – facka. Večer po výcviku jsme na přednášce o topografii usínali. Každý měl vedle sebe kýbl s vodou, a když někdo klimbal, ponořili mu hlavu do kýblu a bublal tak dlouho, dokud mu nedošel dech. Říká se tomu, že si jdete popovídat s rybami.

Nastal nějaký kritický okamžik, kdy sis řekl, že končíš a vracíš se domů?

Jednou. Celý den jsme makali na náročné překážkové dráze. Večer nám pískli nástup a vyrazili jsme v plné polní na 23kilometrový pochod. To jsem si řekl, proč se honím jako blbec, proč tady vlastně jsem. Nemám doma žádný průšvih, abych se musel v legii schovat. Ale pak mně došlo, že si chci něco dokázat, že se jen tak nevzdám a dotáhnu to do konce. Chtěl jsem se stát odstřelovačem, což se mi nakonec podařilo. Byla to motivace pokračovat.

Po čtyřech měsících výcviku ses tedy stal konečně legionářem?

Ano. Je to rituál. Pochodujete dva dny 90 kilometrů s plnou polní. My jsme přecházeli Pyreneje. Pochod je to náročný, někteří kluci měli na nohou ošklivé puchýře. Můj kamarád měl tak napuchlou nohu, že ji nedal přes kotník do kanady. Tak jsem mu pomáhal, stál jsem mu na jedné noze a zavazoval tkaničky, aby tu nohu do kanady narval. I přes zanícenou nohu se kamarád rozhodl pochod dokončit, aby byl pasovaný na legionáře a mohl nosit képi.

Vidět a být neviděn – jedna ze zásad odstřelovače.

Jinak chodíte po útvaru jen s baretem, a to je pro každého legionáře ostuda.

Kde jsi absolvoval svoji první zahraniční misi?

V Abu D´Habi v Sjednocených arabských emirátech (SAE). To je výcvikové středisko francouzské armády a legie. Měl jsem možnost čtyři měsíce cvičit v poušti – pochody ve dne v noci, přesuny, orientace, topografie… je tam i výcvikové centrum pro boj ve městě. Absolvovali jsme i výcvik na přežití. Na pět dní nás hodili do pouště jen s minimem jídla a vody, museli jsme si potravu nachytat, přefiltrovat vodu, postavit přístřešky atd.

Jak funguje Rakovničan v pouštním prostředí?

Nejsem žádný milovník tepla, jezdit k moři a ležet na pláži, to není pro mě, raději vylezu do hor a jsem v chladu. Po ubytování v Abu D´Habi jsme ihned vyrazili na 15kilometrový pochod v poušti. Začalo se v pět ráno, kdy je tam jenom 30 stupňů. V devět by se mělo přestat, protože to už je tam přes 50 stupňů ve stínu a nedá se dělat žádná fyzická aktivita. Měl jsem s sebou sedm lahví vody a za těch 15 km jsem je všechny spotřeboval. Byl jsem přehřátý, začínal jsem mít halucinace. Vydechoval jsem tak horký vzduch, že mě to pálilo v obličeji.

Říkal jsi, že tvým cílem bylo stát se odstřelovačem, což se nakonec podařilo…

Nebylo to tak snadné, i když jsem byl nejlepší střelec čety. První střelby roty mně vyšly, přestřílel jsem i odstřelovače v naší četě. Střílelo se v kleče na 520 m a museli jsme zasáhnout cíl v silném větru. Velitel se mě zeptal, co bych chtěl dělat, tak jsem mu řekl, že odstřelovače. A on na to, že už má dva Francouze. Pak mi řekl, že až si zlepším francouzštinu, tak uvidí. Práce odstřelovače je totiž 90% pozorování a podávání hlášení a jen 10% střelby. Měl jsem motivaci se zlepšovat. V květnu 2014 jsem dělal vstupní testy na odstřelovače. Na střelnici jsme byli od rána do večera. Součástí výcviku byly i noční střelby, mezi tím na učebně teorie. Celý výcvik jsem skončil na 2. místě a stal se odstřelovačem.

Kolik misí jsi zatím absolvoval?

Tři. Po SAE jsme byli na čtyři měsíce vysláni na Pobřeží slonoviny v Africe. V roce 2016 tam probíhaly prezidentské volby a čekaly se nepokoje. Měli jsme udržovat klid a pořádek a být připraveni k zásahu, kdyby se něco stalo. Hlídkovali jsme po celé zemi – konvoj 50 obrněných vozidel projížděl od severu k jihu země a od východu na západ. Byla to taková demonstrace síly, aby bylo vidět, že je tam Francie přítomná. Naštěstí k ničemu nedošlo.

Pavel s kolegou při hlídce na řece.

Teď jsi na třetí misi ve Francouzské Guyaně…

Přihlásil jsem se k pěchotnímu útvaru, který byl do Francouzské Guyany (FG) vyslán na tři roky. Je to sice oficiálně mírová mise, ale nebezpečí, které tam na každém kroku číhá (malárie, jedovatí hadi, vysoká vlhkost a vedro, zvířata ad.), ji de facto mění v bojovou. Máme tam dva hlavní úkoly: Titan – chráníme odpalování raket z francouzského vesmírného centra a Harpie – to je ochrana lesa před nelegální činností. Ve FG je spousta zlata a nelegálové ho těží na úkor přírody. Naše základna je situovaná v Kourou na pobřeží Atlantiku. Odtud se vyráží na 6-8 týdnů do džungle. Velitel určí, jaký úsek budete střežit. Já jsem dnes v hodnosti kaprála a ve funkci elitního střelce. Četa, která vyráží do lesa, má 28 lidí a je rozdělená na čtyři bojové skupiny. Pár lidí je v táboře, další jdou na patrolu – je tam specialista pro práci v lese, stopař, radista a zdravotník, pro případ zranění nebo onemocnění malárií.

Už jsi někdy střílel na člověka?

Ještě ne, ale měl jsem ho zaměřeného. Obsadili jsme zónu, kde Brazilci nelegálně těžili zlato a uviděl jsem asi 15 metrů před sebou jednoho z nich s mačetou. Vytáhnu pistoli a zařvu na něj – stůj! On se ale nezastavil a běžel dál. Můj velitel, který byl vedle mě, mi dal rozkaz, abych vystřelil. Já ale nevystřelil, protože ten prchající chlapík pro mě neznamenal takové nebezpečí, abych musel střílet. Neohrožoval mě ani nikoho jiného z mé skupiny. Tak jsem ho nechal utéct. Rozkaz jsem nesplnil, ale viděl jsem ze své pozice lépe než velitel, že ten člověk nikoho neohrožuje. Pak jsme to se seržantem probírali a nešlo to ani do hlášení. Kdyby proti nám začali pálit, je to jiná situace a my bychom určitě stříleli.

Museli jste řešit nějaké problémy s migranty připlouvajícími do Francie z Afriky?

Byli jsme vysláni na akci do Alp, na hranici mezi Francií a Itálií. Z pozice odstřelovačů jsme pozorovali průsmyk, kudy se snažili dostat migranti na sever. Kontrolovali jsme termokamerami jejich postup a dávali jsme rádiem informace o jejich počtu, skupinách apod. cizinecké policii. Ta pak migranty zadržela. Z našeho pohledu to byla čistě pozorovací mise. Policie nemá takovou techniku, jakou má CL.

Říkal jsi, že jsi podepsal smlouvu na 5 let, ale už jsi tam sedm. To jsi ji prodloužil?

Ano, prodloužil jsem ji na dalších 5 +1 rok, takže bych měl končit v legii po 11 letech. Ale zvažuji, že bych si to ještě trošku protáhl. Řekl bych, že můj pohár poznání, co vše lze v legii zažít, ještě není naplněný. Určitě bych se chtěl zúčastnit bojové mise. Uvidím, jak se rozhodnu, až ta situace nastane.

Tomáš Bednařík