Pavel ve slavnostní uniformě Cizinecké legie s képi na hlavě.

Pavel z Rakovnicka si splnil svůj sen – stal se vojákem Francouzské cizinecké legie

Všichni za jednoho a jeden za všechny

O Francouzské cizinecké legii (Légion étrangère) už určitě každý slyšel. Tato elitní vojenská jednotka vznikla v roce 1831 a původně sloužila k ochraně francouzského koloniálního panství v Africe a Indočíně. Byla nasazena i do bojů v prusko-francouzské válce a v obou světových válkách. V 90. letech 20. století sloužily jednotky cizinecké legie v mírových silách OSN v bývalé Jugoslávii a také v první válce v Perském zálivu v letech 1990–1991. Pro mnoho mladých mužů z celého světa je snem stát se příslušníkem této legie, navzdory tvrdému výcviku. Poté, co legionář úspěšně odsloužil v Cizinecké legii (CL) minimálně tři roky, může požádat o francouzské státní občanství. O občanství může požádat i legionář, který byl zraněn v bitvě. V souladu s heslem: „Francouzem se legionář stává nikoliv krví přijatou, ale krví obětovanou.“ Nesmí sloužit pod svým skutečným jménem, ale zato se „ctí a věrností“.

Od dob, kdy CL vznikla a v jejích řadách sloužili vrazi, uprchlí vězni, žebráci, nežádoucí přistěhovalci a dobrodruzi ze všech kontinentů, se mnohé změnilo. Zůstává, že legionářem se můžou stát muži ve věku 17 až 40 let. Než si ale nasadí na hlavu známou bílou čepici (képi blanc), musejí projít tvrdým výcvikem, který ne každý uchazeč zvládne. Setkal jsem se s mladým mužem z Rakovnicka, který to dokázal a v CL slouží už sedm let. V rámci utajení a přísných regulí, jimiž se musí každý legionář řídit, mu říkejme třeba Pavel. Momentálně působí na misi ve Francouzské Guyaně (tam, kde byl vězněn legendární Motýlek) a čas na rozhovor pro týdeník Raport si udělal v době své měsíční dovolené. Během dvou schůzek byl velmi vstřícný a odpověděl upřímně na všechny dotazy, které jsem mu položil…

Pavle, jak došlo k tomu, že ses přihlásil do Cizinecké legie?

Když mi bylo 16 let, tak jsem potkal známého naší rodiny a při opékání buřtů na ohni z něj vypadlo, že sloužil v CL. Vyprávěl, jak to tam bylo drsný, že jsou tam vojáci ze 136 zemí celého světa. Jeho vyprávění mě nadchlo. Vystudoval jsem střední průmyslovou školu strojní, začal pracovat, ale moc mě to nebavilo. Tak jsem se snažil přihlásit do ozbrojených složek. Odmítla mě jak Policie ČR, tak i armáda, kde jsem se hlásil k odstřelovačům nebo speciálním jednotkám. Prvním vadilo, že prý nemám dostatečně rozvinutou komunikativní činnost pro práci v terénu, druzí mně řekli, že jsem moc mladý, nezkušený a nemám řidičské oprávnění na náklaďák. Naštval jsem se, a když jsem přijel domů, našel jsem si na internetu stránky CL. Rozhodl jsem se odjet do náborového střediska ve Strasbourgu. Byl srpen roku 2013 a mně bylo 21 let.

S kamarádem na patrole v džungli.

Jak se na tvé rozhodnutí tvářili rodiče?

Vzal jsem si svůj modrý batoh, do něj jsem dal spodní prádlo, ponožky, tričko na převlečení, žiletky, sprchový gel, občanku, pas, řidičák, láhev vody a nějaké peníze a vyšel jsem ze svého pokojíčku. Otec seděl v obýváku, maminka byla taky doma a já jim říkám: „Tak já jdu.“ A oni, kam že jdu, na nějaký výlet s kamarády? Já na to, že odjíždím do cizinecké legie. Zprvu si mysleli, že si dělám legraci, že to nemůžu myslet vážně. Cloumaly s nimi emoce. Já jim řekl, že jsem rozhodnutý a nikdo mě nezastaví. S brekem jsme se rozloučili a já pořád slyším větu, že jsem do 14 dnů zpátky. Zavřel jsem za sebou dveře, kamarád mě vzal autem do Prahy na nádraží, koupil jsem si jízdenku jen na cestu tam, nasedl do vlaku a jel jsem 11 hodin do Strasbourgu.

Jak tě v náborovém středisku CL přivítali?

Nechali mě půl hodiny stát za dveřmi. Asi zkoušeli, jestli jsem trpělivý a neodejdu. Pak mně otevřel kaprál-šéf (caporal-chef) a zeptal se mi, jestli umím francouzsky nebo anglicky. Anglicky jsem trošku uměl. Odvedl mě k hrazdě a řekl, abych udělal tolik shybů, kolik zvládnu. Dal jsem jich 19. Když jich neuděláte alespoň 15, jedete rovnou domů. Pak si vzal mé doklady a zjišťoval, proč chci vstoupit do CL. Během následujících tří dnů jsem absolvoval několik pohovorů, zhlédl motivační videa z výcviku, z misí. V té době jsme tam byli tři rekruti – já, Maďar a Ukrajinec. Po třech dnech nás poslali do rekrutačního centra Fort Nogent v Paříži. Tady mě čekaly zdravotní testy (zajímali se hlavně o to, jestli mám v pořádku zuby) a fyzické testy (shyby, kliky, bíb-test). A také se začali zajímat o moji minulost. Po týdnu jsme se přesunuli do Aubagne v Provance, kde je výběrové centrum CL. Tam začíná základní výcvik pro nováčky. Opět přísné zdravotní a fyzické prověrky a hlavně tzv. gestapo.

Gestapo? Co to, proboha, je?

To je slangový název institutu, kde komplexně prověří celou vaši minulost. Řekli mi: „Jestli budete lhát, okamžitě končíte. Nestojíme o člověka, který před námi něco tají. Legie je jedna rodina a v rodině si věříme.“ Ti, co vedou výslech, mají testy z psychologie, takže reagují na vaše odpovědi a zjišťují, jak silnou máte motivaci pro vstup do legie. Když neumíte francouzsky ani anglicky, dají vám tlumočníka. Řekl jsem jim všechno, co jsem dělal, co dělají moje rodiče, co sestra, co babička, co dokázal můj děda, vše do detailu. Ptali se, jaké mám s sebou papíry, jaké jsem absolvoval stáže. Prošel jsem. Stejně jako testem inteligence. Moji složku s výsledky posoudila komise a shledala, že jsem vhodným kandidátem. 8. září jsem podepsal první kontrakt na pět let.

Rekrutační centrum Cizinecké legie Fort Nogent v Paříži.

Tímto sítem asi těžko může projít nějaký kriminální živel?

Znal jsem kluka, který byl drogový dealer a hledal ho Interpol. Chtěl se schovat v legii. Měl dobré fyzické i psychologické testy, ale jelikož CL spolupracuje s Interpolem, jeho složku mu poslali. Druhý den byl na regimentu policií zatčen. Mám ale také kamaráda, je to Američan ze San Francisca, výborný kluk. Byl tam v nějakém gangu, který vykradl obchod s alkoholem. Provalilo se to, dostal za to flastr a dali mu vybrat – buď půjde do vězení nebo do armády. Odjel do Francie a přihlásil se k CL. To mu akceptovali. Získal francouzské občanství a pak se vrátil do Kalifornie jako Francouz.

Prošel jsi výběrem a co bylo dál?

Když mě vybrali a já věděl, že brzy odejdu do výcvikového centra Castelnaudary, nastala ta pravá vojna: nástupy, kontrola skříněk, všechno na čas, na sprchu jsme měli 10 vteřin, snídani jsme měli v poklusu a začali jsme se učit kodex legionáře, který má sedm bodů. V prvním týdnu jsme už začali fasovat materiál, který budeme potřebovat pro výcvik – batoh, pracovní, vycházkovou a přehlídkovou uniformu, kanady, vycházkové boty a také képi. Tu si ale nesmíte nasadit na hlavu, dokud neprojdete výcvikem. V momentu, kdy vyfasujete výstroj, už se mluví jenom francouzsky.

Jak náročný výcvik probíhal v Castelnaudary?

Řeknu to otevřeně, bylo to hodně tvrdý a drsný. Castelnaudary je v podstatě vojenská škola, něco jako tady Vyškov. Tam začíná základní výcvik legionáře. Nejdřív vás učí chodit a pak teprve mluvit. Samozřejmě francouzsky. Půlka z nás tenhle jazyk neuměla. Odpověděli jste špatně, rána pěstí do břicha a kliky. Všichni. Platí tam, že všichni za jednoho a jeden za všechny. Jsou tam kolektivní tresty, tím se buduje kamarádství. Zpočátku vznikají konflikty, ale velitelé je hodně rychle utnou. Uvedu příklad. Dva kluci – Bělorus a Senegalec – se poprali, přišel kaprál, dostali asi dva metry dlouhý provázek, který si museli přivázat na ruku a od rána do večera byli takto pořád spolu. A každý z nich musel nést pytel písku. Takhle spolu chodili týden, do sprchy, na záchod, prostě všude, a dneska jsou nejlepší kamarádi. Získali k sobě to pouto, které ze začátku neměli. Takhle to probíhalo čtyři měsíce, co jsme v Castelnaudary byli. (Dokončení v čísle 41)

Tomáš Bednařík