Tisková mluvčí rakovnické policie Michaela Richterová.

„Jako tisková mluvčí mám adrenalinu víc než dost,“ říká Michaela Richterová

Zbraň ve službě nikdy použít nemusela

Tisková mluvčí rakovnické policie Michaela Richterová má profesní vzor ve svém tatínkovi. Ten nejprve pracoval u dálniční policie a následně na operačním středisku. Když byla Michaela malá, chodila za tatínkem na služebnu a práce policistky se jí zalíbila. „Máme stejné povahy, takže jsem se nejspíš potatila,“ říká.

Většina malých dívek chce být zpěvačkou nebo herečkou. Vás taková profese nikdy nelákala?

Když jsem chodila do školky, tak moje babička měla velikou zahradu, pěstovala tam různé květiny a v té době jsem chtěla být zahradnicí. Ve škole jsem zase chtěla být učitelkou, jako všechny spolužačky. Ale na druhém stupni jsem zjistila, že učení mě zas až tak nebaví a raději jsem s klukama lítala po chodbách. Chvilku mě lákalo být letuškou, ale na to moje výška nestačí. A jak jsem začala často chodit do práce za taťkou, bylo rozhodnuto.

Kdy jste začala pracovat u policie?

K policii jsem nastoupila v lednu 2008, takže před dvanácti lety.

Jak jste zvládla výběrové řízení? Hlavně fyzické prověrky a psychotesty?

U psychotestů jsem neměla problém, ale fyzické prověrky jsem napoprvé neudělala. Nezvládla jsem kliky. Ale trénovala jsem a za tři týdny jsem úspěšně absolvovala.

Máte jako žena u fyzických prověrek oproti mužům nějaké výhody?

Ne, ne. Je to stejné pro muže i ženy. Pobíráme stejný plat, takže musíme splňovat stejné nároky. Nicméně ani ty fyzické prověrky nejsou tak těžké, všechno se dá natrénovat. Ale já nejprve trénovala asi málo, myslela jsem, že jsem na tom po fyzické stránce lépe. Nakonec jsem zvládla třicet pánských kliků.

Při práci u policie se asi musíte udržovat v dobré fyzické kondici?

To je individuální. Někdo na sobě opravdu dře, chodí každý den do posilovny. Já jsem takový ten průměr. Do fitka nechodím, v tom jsem svým způsobem lenoch. Radši si dám něco sladkého, než abych se mučila. Mám ráda procházky, v poslední době i túry, in-line brusle a tak.

Když vás přijali k policii, mohla jste si vybrat, na kterém oddělení budete působit?

Ano. Původně jsem byla přihlášená k cizinecké policii, ale nakonec jsem šla k Útvaru pro ochranu ústavních činitelů. Přestože jsem z Moravy, začínala jsem u policie v Praze. Měla jsem k tomu osobní důvody. V Praze jsem pracovala pět let a při práci i studovala.

Jaký obor jste studovala?

K policii jsem nastoupila hned po gymnáziu. Takže jsem si pak dodělala vysokou školu při zaměstnání. Studovala jsem sociální práci.

To se vám hodí i při současné práci policejní preventistky.

Přesně tak. Měli jsme tam i předměty jako prevenci, patologické jevy a podobně. Takže se to určitě hodí a nejen pro moji práci.

Prevence vás začala zajímat během studií?

Nejprve jsem studium přerušila a dodělávala si ho, až když jsem už pracovala na oddělení tisku a prevence. Takže tam už se to začalo s prací prolínat. Bakalářskou práci jsem dělala na téma Kyberšikana na 2. stupni základních škol, na kterou se zaměřuji v rámci preventivní činnosti.

Vraťme se ještě do Prahy. Jaká byla náplň vaší práce na Útvaru pro ochranu ústavních činitelů?

Hlídali jsme objekty, ambasády, doprovázeli a kontrolovali jsme různé osoby.

Musela jste někdy zasáhnout?

Naštěstí nikdy.

Bavilo vás to?

Úplně ne. Na druhou stranu jsem na tomto útvaru poznala hodně kolegů z celorepublikových útvarů, se kterými dodnes udržujeme kontakt. Možná tak nevypadám, ale jsem spíš akční člověk, mám ráda svým způsobem adrenalin a tam to byl veliký stereotyp.

Proto jste odešla?

Ani ne kvůli tomu stereotypu, jako z osobních důvodů, ale musela jsem si na to asi rok počkat, protože v té době byl veliký podstav a hned mě nechtěli pustit na jiné místo.

Střelnou zbraň vytahuje jen při zkušebních střelbách.

Pak jste šla do Rakovníka?

Před osmi lety jsem nastoupila na dopravní inspektorát. Měla jsem představu, že to bude divočejší, ale stejně mě ta práce moc bavila. Hlavně jsem měla při sobě skvělé kolegy. Byla jsem tam dva roky a pak jsem přešla na oddělení tisku a prevence.

Říkáte, že máte ráda adrenalin. Zažila jste nějaký?

Adrenalin je vesměs všude. Například u dopravní policie jsme řešili zadržení řidiče pod vlivem alkoholu a drog, který se chtěl pouštět do rvačky. Ale když slyším, s čím se potýkají policisté z obvodního oddělení a hlavně prvosledové hlídky, tak to je teprve adrenalin.

Cítila jste se při výkonu služby jako žena někdy v nevýhodě?

Nikdy. Když jsem byla u dopravní policie v Rakovníku, tak jsem nejčastěji sloužila s jedním kolegou a s ním jsem se cítila bezpečně, jemu jsem opravdu věřila. Byly jsme stejné povahy a opravdu sehraná dvojka. Takže jsem nikdy necítila nevýhodu v tom, že bych byla žena. Ba naopak, někdy s ženou-policistkou řidiči komunikují mnohem lépe a celkově slušněji než s mužem. (smích)

Jaké přestupky řidičů jsou z vašeho pohledu na Rakovnicku nejčastější?

Nejčastější jsou to alkohol a drogy za volantem a překročení povolené rychlosti. Je to stále dokola. I když jsou řidiči stále zastavováni, sednou do auta a i přes zákaz řízení jedou. Sice mají na krku trestný čin, ale očividně jim to nevadí.

Způsobují tito lidé vážné dopravní nehody?

Na Rakovnicku si na takovou nepamatuji. Ale když sloužím za Středočeský kraj, setkávám se s případy, kdy umírají nevinní lidé a řidiči pod vlivem návykové látky vyváznou kolikrát jen s lehkými oděrkami.

Dá se na to vůbec zvyknout?

Zvyknout se dá na všechno. Když jedu na místo nějaké tragické události, tak mi sice není dobře, ale vím, že to musím brát jako práci. Člověk by se z toho asi brzy zbláznil, kdyby prožíval ta neštěstí, se kterými se kolikrát v práci setká. Ze začátku to tak ale úplně nebylo. Když jsem vyjížděla třeba k vraždě nebo ke smrtelné nehodě, tak jsem pak měla i zlé sny, promítalo se mi to, v noci jsem se budila a nemohla spát. Teď už to beru tak nějak automaticky, ale samozřejmě nějaké šrámy to zanechá.

Nosíte zbraň?

Ne. Zbraň sice mám, jako každý policista, ale mám ji bezpečně uloženou v trezoru.

Musela jste ji někdy použít?

Naštěstí ne, jen na střelnici při výcviku. Jednou jsem musela použít plyn. S kolegou jsme měli noční službu, jeli jsme hlídkovým vozem a muž pod vlivem alkoholu a drog nám skočil před auto. Zastavili jsme, chtěli jsme ho zkontrolovat, ale doklady neměl. Začal nám kopat do auta, dokonce do něho chtěl nastoupit. Tak jsme ho museli zpacifikovat. Použili jsme pepřový sprej. Jenže on byl vůči němu úplně imunní. Zato my jsme dost slzeli, ale nakonec se nám povedlo dostat ho pomocí hmatů chvatů. Pak jsme jej převezli na policejní služebnu.

Jak jste se vlastně dostala na pozici tiskové mluvčí rakovnické policie?

Dostala jsem nabídku, jestli bych si tu práci nechtěla zkusit. Ze začátku se mi do toho tedy moc nechtělo, protože od malička mám hrůzu z kamer. (smích) Mám to už z dětství, kdy táta vždy na Vánoce vytáhl kameru a natáčel nás a vyptával se, co jsme dostali pod stromeček. To jsem neměla ráda a taťka tohle dělá dodnes. Takže to jsem trochu váhala. Ale nakonec jsem si to vyzkoušela na tříměsíční stáži. Pak jsem se přihlásila do výběrového řízení a už tu práci dělám pátým rokem.

Co vám vaše práce dává a naopak bere?

Přináší mi zkušenosti v komunikaci s lidmi. Nové poznatky. Někdy je to sice časově i psychicky náročnější, když máte službu za celý kraj. Jsou dny, kdy se neděje vůbec nic, pak se zase celý týden nezastavíte.

Povedl se vám někdy nějaký „přebrept“, že jste si řekla, že před kamery už nikdy?

Samozřejmě se to stává, že se přeřeknu nebo zakoktám. I když to už nějakou dobu dělám, tak se někdy zadrhnu, mluvím kolikrát rychleji, než myslím. Ale na druhou stranu s mnoha novináři je skvělá spolupráce, takže to namluvím znovu a bez přebreptu.

Děláte taky prevenci se zaměřením na kyberšikanu. Jak je to tady na Rakovnicku?

Tady na Rakovnicku takové případy také jsou, ale spíše evidované jako přestupky. Co se týče trestných činů v oblasti kyberšikany, to jsme zatím neřešili, alespoň ne v poslední době. V minulosti se tu řešil případ dětské pornografie. Ale v jiných okresech je to i několik případů kyberšikany do týdne.

Svěřují se vám děti, když chodíte přednášet do škol?

Pokud u toho nejsou učitelé, tak ano. Většinou chtějí poradit, co je ještě vhodné a co ne. Prevence je v tomto směru velice důležitá. Mladí lidé často nedomyslí možné důsledky svých činů.

Chtěla byste se vrátit zpátky do terénu?

Kolikrát mi to chybí, ale jako tisková mluvčí mám adrenalinu kolikrát víc než dost. I na mé pozici se účastním hodně akcí, jezdím na dopravně bezpečnostní akce, spolupracujeme s leteckou službou a s dalšími útvary. Takže vesměs i v tom terénu jsem. Moje práce mě baví, protože každý den je o něčem jiném.

Renáta Fryčová