Jaromír Doležal.

„Po válce byla bída, ale všichni měli radost, že už je to za námi.“ (díl 2.)

Jaromír Doležal začínal jako zahradník prezidentů

V minulém Raportu jsme začali vyprávění zahradníka lánského zámku Jaromíra Doležala. Dnes přinášíme jeho dokončení.

Sloužil za Čepičky

Byl studentem druhého ročníku, když v zemi převzali moc komunisté. Ve škole byl odejit původní ředitel, místo něj dosadila partaj svého soudruha. „Měl jsem štěstí, že mě nechali odmaturovat. Asi proto, že soudruh tam byl jen ředitel, ostatní kantoři ne. Hlásil jsem se pak na vysokou školu zemědělskou. Při zkoušce jsem obstál, byli u vytržení, jak jsem jim povídal o Mičurinovi, ale nakonec mě nevzali. Papír mám dodnes schovaný. Píše se v něm, že jsem neprojevil dostatečný zájem o současné dění na vesnici. Ale později jsem zjistil, že to byla moje životní klika.“

Univerzita měla oddálit jeho nástup na povinnou vojenskou službu. Když z ní sešlo, byl odveden. Do pohraničního Nýrska. „Sloužil jsem za Čepičky. Rok po mně nastoupil na vojnu Škvorecký, a to co napsal v Tankovém praporu, není vůbec žádná nadsázka. Je to popis skutečnosti. Režim za Čepičky byl takový, že neexistovalo volno. Domů nás za celé dva roky nepustili. Pořád byla nějaká práce. Ti, kteří šli do důstojnických a poddůstojnických škol, byli v kasárnách, my bezpartajní byli odstrčení v bývalém klášteře. Ale měli jsme se tam díky bezvadné partě relativně dobře. Byl mezi námi zpěvák z Národního divadla, chemik z Bratislavy, jazykovědec Styblík, z jehož učebnic češtiny se dodnes učí, nebo Slovák Mahrik, který dělal konferenciéra jedné známé zpěvačce. Byli to lidé, kteří už něco znamenali, tak jsem k nim dost vzhlížel.“

Každý den po večeři měli vojáci povinné kulturní školení mužstva. Když ho měl vést někdo z nich, dopadlo to samozřejmě tak, že si každý dělal, co chtěl. Jednou však do večerního nicnedělání vpadl zástupce velitele pluku. „Tak jak zahrál Roman Skamene velitele v Tankovém praporu, to bylo naprosto věrné. Přesně takový byl. Patřil k lidem, kteří když řekli, že budeš zavřený nebo popravený, tak se tak i stalo. Měli obrovskou moc. Když na cimru vletěl, nastalo ohromné ticho. Jakmile uviděl, že se válíme po postelích, úplně vyrostl, šla z něj hrůza. Mahrik se Styblíkem to ale zachránili. V tu chvíli totiž parodovali nějakou antickou tragédii. Mahrik pohotově spustil: ‚Světnice, pozor! Světnice v přípravě na armádní soutěž v tvořivosti...‘ Mlel a mlel, vysvětloval, jaký to má záměr. Zástupce pomalu tál a pak se zeptal: ‚Súdruh Mahrik, čím ste v civile?‘ A on, protože si přivydělával v ČKD, řekl: ‚Dělník v ČKD.‘ Velitel vyskočil nadšením snad půl metru, řekl: ‚Pokračujte, súdruhovia,‘ a odešel. Do rána jsme se chechtali.“

Tím však příhoda neskončila. Měsíc nato skutečně probíhala mezi prapory armádní soutěž v tvořivosti. „Přiběhl Mahrik a říká: ‚Kluci, malér, zítra je soutěž mezi prapory.‘ Tak se daly hlavy dohromady, naučili nás nějakou písničku, zpěvák z Národního předzpívával, Mahrik to uměl okecat... A co myslíte, my jsme tu soutěž vyhráli,“ směje se Jaromír Doležal.

Mladý projektant.

Celoživotní sportovec

Dva roky vojny nakonec celkem rychle utekly. Díky skvělým kolegům a také sportu. Tomu se věnoval, dokud mohl. „Sport v Lánech byl výborný. Začal už za války. Když se nemohlo nic moc dělat, tak bruslit na rybníku nebo běhat po lese se dalo. Získal jsem tím opravdu dobrou kondici. Hrával se tu dobře hokej. Byli jsme na celém Rakovnicku vyhlášené mužstvo, jeden čas i v celých středních Čechách. Měli jsme výhodu, že tu rybník rychle zamrzal. Protože stadiony tehdy nebyly, měli jsme led dřív než ostatní. Ve škole na Mělníce hokej nebyl, tam jsme hráli basket. Pokračoval jsem v něm i na vojně. Dostali jsme se až do finále armádního mistrovství. Prohráli jsme s mužstvem, kde byla polovina hráčů z národního manšaftu. Když jsem pak přišel po vojně do Prahy, s pár klukama z našeho mužstva jsme v basketu pokračovali. Na Žižkově. Sport mi pomohl překonat všechno zlé té doby.“ Na Žižkově přestal hrát až po odchodu do důchodu, kdy se natrvalo vrátil do rodného domku v Lánech. Díky basketu poznal i svoji ženu. Hrávala za Hradec.

Z Projekty na projekty

A jak se přihodilo, že se ze zahradníka a sadaře stal projektant? „Nastoupil jsem do podniku Projekta, což bylo projektování závodů všeobecného strojírenství. To byla další škola života, na kterou nemůžu jen tak zapomenout. Strčili mě do nového oddělení územního plánování, tedy urbanismu. Vedoucím byl architekt Havlík, známý pražský předválečný architekt a ohromný člověk, a pak už jen já. Dlouho jsme tam byli ve dvou lidech. Kreslil jsem, co mi řekl. Pořád jsem měl oči otevřené a hltal informace, abych ho nezklamal. Stavařinu jsem se naučil od těchhle lidí, na vysoké škole už to pak byla legrace.“

Na zemědělku se nikdy znovu nepřihlásil. Při práci vystudoval Fakultu architektury a pozemního stavitelství a stal se projektantem. Jak říká, dělal všechno od zeleně po statiku. „I ta nejvyšší technika je jen odkoukání toho, co umí příroda a bez výpočtů. Takže to není tak velký skok od zahradničení a přírody, jak se může zdát. Urbanismus mě bavil. Předělávali jsme i stadion Viktorky Žižkov. A představte si, že parčík, který jsem tam navrhoval místo sběrny druhotných surovin, tam stále je. To mi udělalo ohromnou radost.“

Když přestal projektovat, pustil se do malování obrázků urbanistického vývoje Lán a jeho nejvýznamnějších staveb. Na snímku stavební etapy špejcharu, v němž sídlí Muzeum T. G. M.

Domek i pro Zemana

Projektování se věnoval polovinu života. Tu druhou spojil s vyučováním na vysoké škole. A teď se podržte! Na Zemědělské univerzitě v Praze. Ano, na té, kde ho nechtěli, protože měli soudruzi pocit, že se dostatečně nezajímá o dění na socialistickém venkově. Ani při učení však nepřestal projektovat. Škola má vlastní statky, shodou okolností také v jeho rodišti, a tak je podepsaný i pod projekty rekonstrukcí statků Lány, Amálie, Požáry nebo Ploskov. V Lánech dal podobu i tenisovému areálu, středu obce s autobusovou zastávkou a některým veřejným prostranstvím. Navrhl tu i několik rodinných domů. Nejvíc hrdý je na dům majitele zdejšího hokejového muzea Josefa Hoška.

„Jako mladý kluk jsem dělal spíš takový funkcionalismus, pak jsem se začal snažit domy otevírat ven, aby si lidé mohli na zádveří posedět na zahrádce. Ne přehnaně prosklené. Prosklený může být skleník, ale u obýváků už by to mělo být přiměřené. Je podle mého velká chyba, když se domy dělají bez zádveří. U Hoškova baráčku je zádveří kolem dokola. Má na něm nejen sezení, ale i pěkně v suchu uskladněné dřevo na zimu. Půdorys je trochu do účka. Je to inspirace starými statky, které se také stavěly do U. Obytné stavení, stáje a stodola tvořily uzavřený prostor. Je to výborné řešení. Když fouká vítr, nedostane se tam, proto je tam posezení příjemné,“ popisuje. Něco podobného navrhl i Miloši Zemanovi, který si v Lánech koupil parcelu. Současný prezident ale nakonec zvolil jiný projekt.

Jak kdysi vypadaly hrady?

Jaromír Doležal bydlel dlouhé roky kvůli svému zaměstnání v Praze. Do Lán však nikdy nepřestal jezdit. Ostatně členem zdejšího Sokola je nepřetržitě už od mládí. Kromě hokeje tu hrál také tenis a ještě před osmi lety jste ho mohli vídat skórovat na odbíjené.

„Když už jsem neprojektoval, maloval jsem obrázky. Nejsem malíř, ale jako projektant umím kreslit stavby, tak jsem chtěl lidem ukázat jednotlivé etapy stavebního vývoje zámku, Lán a špejcharu, ve kterém je Muzeum T. G. M. K vidění pak byly na výstavě v muzeu.“ V malování pokračoval a vytvořil cyklus hradů z nedalekého okolí. Například Hlavačova, Sobína, Týřova, Křivoklátu a dalších. Nastudoval si spoustu historických a archeologických pramenů, aby co nejvěrněji zachytil jejich podobu v době, kdy byly postaveny. Aktuálně jsou vystaveny v cukrárně v Tuchlovicích.

Každý projektant musí mít velký pracovní stůl. Pan Doležal ten svůj trochu zmenšil. Už nepotřebuje prostor na velké plány. Papírové, ani životní. Vystačí si s těmi malými. A to není rozhodně málo. Pro kolik z nás to asi bude jednou ve stejném věku platit?

Markéta Hartlová