Branovský přívoz patří k magickým místům údolí Berounky. Zachovat zde trvalou vzpomínku na spisovatele Otu Pavla prosadil Ivo Brůžek s partou kamarádů. Jako převozník zde působil deset let.

„Užili jsme si akci, ale pak se pracovalo,“ vzpomíná převozník Ivo Brůžek

Před třiceti lety se zrodila pamětní síň Oty Pavla

Zlatí úhoři, Smrt krásných srnců, Jak jsem potkal ryby… Kolik poetiky je skryto už jen v samotných názvech knih Oty Pavla. Ač se narodil v Praze a za mlada bydlel v Buštěhradu, na Rakovnicku jej rádi považujeme za „našeho“ spisovatele. Logicky. Své příběhy situoval do malebného údolí Berounky kolem Luhu u Branova. S otcem a bratry sem jezdil na letní byt k převozníku Proškovi.

V době totality nebyla Pavlova – na první pohled neškodná literatura – v oblibě vládnoucích komunistů a populární příběhy se šířily převážně samizdatem. V polovině osmdesátých let se parta nadšenců kolem Iva Brůžka z Rakovníka rozhodla odkaz spisovatelova díla uchovat dalším pokolením. Jejich úsilí bylo 30. června 1990 korunováno otevřením Pamětní síně Oty Pavla. Po třiceti letech se někteří z nich sešli na místě činu a vzpomínali.

Jen dva v republice

Do branovského luhu se dostanete tak, že dojedete do Branova a spustíte se cestou k řece. Romantičtější varianta se nabízí od Nezabudic přívozem přes Berounku, kde zaboucháte na železnou kolejnici nebo zakřičíte „přívoz“. Autor těchto řádek v sobotu 27. června křičet nemusel. Loď s převoznicí Ivou Vachkovou se právě blíží ke břehu. Turisté vyskáčou na břeh, poděkují a ženu odmění drobnými.

Při cestě k legendárnímu luhu jsme na lodi sami a obdivuji její mistrovské ovládání bezmála čtyřmetrové tyče. Na oplátku mi dává tip na výlet. „Kromě Branova je bidlový přívoz u Zlenic na Sázavě. Je to tam nádherné a stojí za to tam jet vlakem.“ Na druhém břehu jsme coby dup a čeká tu už další várka turistů.

Branovský luh je místo magické a citlivým povahám, znalým příběhy Oty Pavla se tu zatají dech. Dnes je tu naražený soudek piva, gramofon hraje staré šlágry a kolem jsou rozestavěné panely s dobovými fotografiemi Oty Pavla. Je dopoledne, přátelé se trousí a vzpomínková akce se pomalu rozjíždí.

„To je dobře, že jsi přijel. Já jsem dorazil o půlnoci pěšky. Po cestě jsem myslel na starýho Poppera, když sem jezdil na kole. Tady to na mě dýchlo. Podívej, mám husí kůži.“ Hlas patří muži s tváří Krista – Pítrsovi Marešovi. Vynáší z domu jeden z výstavních panelů. I on patřil k partě nadšenců, kteří před více než třemi desítkami let Proškův domek zachraňovali před zkázou.

Než mi Pítrs stačí vysvětlit, co se tady děje, ozývá se zevnitř Ivo Brůžek. Jeho nezaměnitelný hlas nelze přeslechnout. „Hergot, vemte to někdo ode mě,“ podává od schodiště další panel.

Po stisknu rukou usedáme venku pod přístřeškem a s Ivem přistává na stole paklík zažloutlých fotek. Nad nimi se iniciátor nápadu na vybudování pamětní síně Oty Pavla dává do vyprávění.

Tumáš bidlo

Zní to až příliš pohádkově, ale ve způsobu, jak se Ivo Brůžek dostal k převoznickému řemeslu, hrála roli náhoda. S kamarádem Milanem Hrbkem jezdil na vodáckou chatu rakovnického gymnázia, stojící na kopci nad branovským luhem. Převoznicí tehdy byla paní Vlková. „Jezdili jsme sem poměrně často. S paní Vlkovou jsme se přátelili a časem mě naučila držet bidlo a převážet, když sama nemohla. Jednoho dne mi nabídla, jestli si to bidlo už chci nechat a ať si vyzvednu na obci klíče. Stal se ze mě převozník,“ vzpomíná na polovinu osmdesátých let Ivo.

Zájmem branovských starousedlíků bylo, aby přívoz fungoval. Využívali ho při návštěvě hřbitova v Nezabudicích. Tady byla i nejbližší autobusová zastávka, a tak cesty přes řeku využívali místní k dopravě do práce. Odjakživa se tu převáželo na dobrovolné bázi. Převozník dostal jen to, co mu kdo dal.

Členem původní party na přívozu byl horolezec Pítrs Mareš. Před vchodem do domku převozníka ukazuje původní panely pamětní síně.

Ostrůvek svobody

Netrvalo dlouho a za novým převozníkem začali jezdit kamarádi z řad muzikantů, ochranářů a horolezců. Z luhu se stal malý ostrůvek svobody a začal se hledat cíl, kam nasměrovat aktivitu návštěvníků. Našel se v podobě opravy starého domku.

„Pořádali jsme tu nejrůznější převoznické soutěže. Vždycky se sjelo 30 až 50 lidí. Nejdřív jsme si užili akci, ale pak se začalo pracovat. Postupně jsme otloukli omítky, sundali stropy, opravili střechu. Financovala to obec, která dodávala materiál a zedníka Mirka Konopáska z Broum. Ten měl funkci políra. My ostatní jsme dodávali to nejdražší – nadšení a pracovní sílu,“ směje se Ivo.

S jídlem roste chuť. A tak není divu, že s opraveným převoznickým stavením začali nadšenci kolem něj přemýšlet, jak dál. Jak místo propojit s dílem Oty Pavla. Opět sehrála roli náhoda.

Jedna ku deseti

„Jednou sem z Mostu přijeli Roman Kupec, Ivan Pospíšil a Luděk Prošek – chlapík, který fotil Berounku. U Rozvědčíka se seznámili s Vaškem Proškem (vnukem legendárního převozníka, který dosud bydlí na Branově) a ten je přivedl na přívoz. Řekli nám, že pracují pro muzea a že by nám v domku vytvořili expozici Oty Pavla. Navrhli jsme jim, ať něco vymyslí, ale moc jsme tomu nevěřili. Netrvalo dlouho a přivezli vizualizaci pamětní síně v měřítku jedna ku deseti.“

To byl pro Iva Brůžka impuls, aby se rozjel za manželkou Oty Pavla Věrou a bratry Hugem a Jiřím Pavlem a začal se pídit po spisovatelových artefaktech. „Potřeboval jsem jejich souhlas a nechtěl jsem, aby síň byla jen plná fotografií. S nápadem opět souhlasila obec a „dead line“ realizace jsme si určili na 15. června 1990. Datum kdyby Ota Pavel oslavil šedesátiny.“

Decentní a milé

Slavnostní otevření síně nakonec proběhlo 30. června. Kromě obou bratrů akci navštívil režisér Karel Kachyňa, který na motivy povídek Oty Pavla natočil nezapomenutelné filmy.

„Byl rok po revoluci a sešla se tu dobrá pětistovka lidí. Hráli Rychtáři a vystoupil hornický pěvecký sbor ze Stochova. Pod akátem jsme si povídali s oběma bratry. Přijel i můj táta, který byl zrovna zvolen poslancem českého parlamentu. Bylo to decentní a milé,“ vzpomíná Ivo Brůžek.

Iniciátoři si vymínili, že podobně jako přívoz, bude prohlídka expozice fungovat na dobrovolné bázi. Síň začali navštěvovat turisté i vodáci a k plné spokojenosti vše fungovalo do roku 1995.

Leč úspěch se zpravidla neodpouští. „Tehdy začali někteří lidé z Branova poukazovat, že si tu v domku obce děláme, co chceme, a jistá živelnost, která tu vždycky vládla, jim byla trnem v oku. Obec nás začala tlačit do režimu vstupenek a kontroly toho, kdo tu smí, či nesmí být. To se mi přestalo líbit. V roce 1993 jsme ještě založili Nadaci Oty Pavla, ale v roce 1995 jsme spolupráci s obcí formálně ukončili.“

Podle Iva Brůžka Branov naštěstí uzavřel spolupráci se Zdeňkem Veselým alias Kovákem, který patřil do původní party a přívoz vedl v podobném duchu. Po jeho smrti v roce 2001 přebrala převoznickou štafetu skupina přátel kolem učitelky a bývalé místostarostky Nového Strašecí Libuše Vosátkové. Pokud pojedete přes přívoz dnes, s velkou pravděpodobností bude bidlo držet právě ona nebo novostrašecký starosta Karel Filip.

Zbývá vysvětlit, proč původní expozice skončila na půdě přívozu? Po povodních v roce 2002 došlo k rekonstrukci síně. Staré panely byly uloženy na půdě a nahrazeny novými. „Zjistili jsme, že ty staré panely nevypadají až tak špatně a má o ně zájem rakovnická knihovna. Přes prázdniny tu chtějí udělat expozici k nedožitým 90. letům Oty Pavla. Tak si ji sem můžete přijít prohlédnout,“ navrhuje na závěr našeho setkání Ivo Brůžek. To už opět sedím na pramici a on mě neomylnými šťouchanci bidla převáží na druhý břeh Berounky. Jako starý Prošek v příbězích Oty Pavla.

Sláva Vaic