Radek Porcal je sympaťák, který umí dát najevo své emoce.

Kluk z Kounova stanul v dresu Liberce i na stadionu Fiorentiny

Ve dvaatřiceti si v Edenu splnil životní sen

V posledních dnech bylo ve fotbalovém světě často zmiňováno jméno brankáře FC Slovácko Radka Porcala. Kdo se o fotbal zajímá, ví, že tento dvaatřicetiletý rodák z Kounova začínal s fotbalem na SK Rakovník, aby to přes Teplice, Liberec, Ústí a Varnsdorf dotáhl až k vysněnému dresu FC Slovácko, kde si zachytal nejvyšší republikovou soutěž.

Radku, jaké byly tvoje sportovní začátky? Byl to rovnou fotbal?

Jako každého mladého kluka z vesnice mě od mládí bavilo mnoho sportů – fotbal, hokej a řada dalších, ale fotbal byl pro mě od začátku na prvním místě.

Chtěl jsi být vždycky brankářem?

Od první chvíle mě to táhlo do branky, protože táta byl také brankář a vždycky jsem chtěl být jako on.

Začátky jsi prožil v SK Rakovník. Kdy ale přišla nabídka z Teplic? A jak dlouho ses rozmýšlel, zda ji přijmeš?

Nabídka z Teplic přišla, mám za to, ve 13 letech. Pro mě to bylo něco neuvěřitelného. Od mládí jsem měl sen dostat se do ligového klubu s krásným stadionem a jednou si zahrát evropské poháry. Jenže mamka nechtěla ani slyšet, že bych měl jít ve třinácti na internát, a ještě tak daleko. Tak jsme se v Teplicích domluvili, že pokud budou mít zájem i za rok, tak to o rok posuneme. A oni zájem měli, a to už jsem se stěhoval do Teplic.

Jaké soutěže sis tam zahrál a s jakými výsledky?

Teplice měly skvělou mládež, která hrála nejvyšší možné soutěže. V tomto ohledu to byla pro mě od začátku obrovská škola. Přišly i úspěchy. V žácích jsme skončili druzí v lize a v dorostu jsme se pohybovali ve středu tabulky.

Co následovalo, když jsi odrostl mládežnickým soutěžím?

Po završení mládežnického věku jsem měl ještě na rok smlouvu v Teplicích. Smůla byla v tom, že teplický B tým zrovna sestoupil z třetí ligy, což byla pro nás, mladý kluky, velká škoda. Rok jsme tedy hráli divizi, kde jsme až do konce soutěže bojovali o postup, ale bohužel se to nakonec nepovedlo. Po skončení sezóny jsem dostal nabídku jít hrát druhou ligu do Ústí nad Labem, což pro mě byla vidina posunu v kariéře.

Pak už ale přišel Varnsdorf. Prožil jsi v tomto klubu krásné období, byl jsi dokonce kapitánem. Jak na to vzpomínáš?

Soustředění před výkopem.

Je to tak. Varnsdorf se stal mým druhým domovem. Zažil jsem tam strašně moc krásných zápasů. Poznal spoustu skvělých lidí i mimo fotbal.

V nejlepším období ve Varnsdorfu přišla nabídka z Liberce, kterému jsi pomáhal v evropských pohárech. Asi jsi tušil, že to nebude o chytání, ale přesto jsi do toho šel. Co rozhodlo a jak to dnes hodnotíš?

Vůbec nelituji. Kdo muže říct, že byl v týmu, který hrál evropské poháry? I když jsem byl jenom náhradník, byl jsem součástí skvělého mužstva. Mými spoluhráči byli Martin Latka, Milan Baroš, a záda jsem kryl Martinu Dúbravkovi. To všechno jsou a byla velká fotbalová jména. Navíc jsem věděl, že v pohárech změříme síly s takovými mužstvy, jako byly Fiorentina, PAOk Soluň nebo Baku. To samo o sobě bylo veliké lákadlo. A pak – ve fotbalu nikdy nevíš, co se může stát. Stačí málo a jsi na hřišti.

Jak na toto období vzpomínáš?

Největším zážitkem bylo cestování k zápasům Evropské ligy. Už jen trénink den před zápasem v tobě probudí nepopsatelně krásný pocit. Pak tam jen stojíš a řekneš si – kluk z Kounova a je na hřišti Fiorentiny, to je neuvěřitelné. To moc nejde vyprávět, to se musí zažít.

S Varnsdorfem jsi zažil i jedno zklamání. Tým byl kousek od postupu do nejvyšší soutěže, ale nakonec ho odmítl.

Upřímně musím přiznat, že je stále ve mně velká hořkost. Tohle je možná jediný moment, který vedení Varnsdorfu nikdy neodpustím. A když se potom člověk dozvídá, co za tím vším bylo... Ale to sem nepatří. Tenkrát to bylo pro nás všechny obrovské zklamání. Vedení nám totiž tvrdilo, že sice nemáme na první ligu stadion, ale že budeme hrát v Jablonci. Najednou mi na dovolené zvoní telefon a nějaký novinář se mě ptá, co říkám na to, že klub postup neakceptoval a že místo nás postupuje Zlín. V tu chvíli jsem zůstal stát jako opařený. Vůbec jsem nedovedl cokoliv říct. Zklamání bylo u všech obrovské. Celoroční úsilí, při kterém jsme vyhráli druhou ligu, přišlo najednou mávnutím proutku vniveč.

V zimě se ti splnil sen. Ve dvaatřiceti jsi přestoupil do nejvyšší soutěže. Přišly během kariéry ještě jiné nabídky z nejvyšší soutěže, než ta ze Slovácka?

Vždycky se ke mně jen něco doneslo. Že má zájem ten a ten klub, ale nikdy to úplně nedopadlo. Nevím, kde byl vždy nakonec problém, ale v téhle době, pokud nemáš za sebou manažera, který v těchto věcech pomůže, máš smůlu. A to se netýká jen fotbalu. Objeví se jiný hráč, který manažera má a ten ho protlačí. Je to smutný, ale tak to bohužel je.

Co se ti honilo hlavou, když jsi měl na stole nabídku ze Slovácka? A co rodina? Přeci jen to bylo v úplně jiné části republiky.

Při nabídce ze Slovácka jsem si hlavně řekl, že to může být poslední šance, jak se dostat do nejvyšší soutěže. A na to, že je to úplně na druhém konci republiky, jsem nehleděl. Měl jsem od mala jeden cíl a za tím jsem si šel. Rodina mě podporuje od začátku. Ať to byli v mládí rodiče nebo později manželka s dětmi. Máš sen, tak si za nim jdi. Žena z toho byla ze začátku trosku rozhozená, ale nakonec to zvládla. Za všechno jí moc děkuji.

Premiéru v nejvyšší soutěži sis nemohl přát lepší. V únoru jsi nastoupil na hřišti nejlepšího českého týmu, v Edenu pro Slavii.

O tom, že budu chytat v Edenu proti Slavii, jsem se dozvěděl pár dní před zápasem. A užil jsem si to náramně. Sice jsme prohráli, ale Slavie v té době trápila daleko větší týmy, než je Slovácko. Přišla skvělá návštěva. Hlavním rozhodčím byl Pavel Franěk a na lajně mu asistoval Pavel Vlasjuk. Co víc si přát.

Byl jsi nervózní? Nebo ses těšil?

Radek Porcal při děkovačce s týmem Varnsdorfa.

Já se těšil. A jestli byla nějaká nervozita? Skoro ani ne. V tu dobu jsem měl za sebou přes 200 zápasů ve druhé lize. Takže jsem se spíš těšil, že si splním sen, který jsem si dal už jako malý kluk.

Jak by se dala porovnat výkonnost první a druhé nejvyšší soutěže z pozice brankáře?

Určitě to rozdíl je. Hráči jsou kvalitnější a při zakončovaní jsou rychlejší a důraznější.

Jak jsi vnímal přerušení soutěže kvůli koronaviru? A jak ses připravoval?

Příjemné to nebylo, ale jinak to bylo velice rozumné rozhodnutí. Přednější je zdraví. Sport prostě musel jít stranou. Od trenérů jsme měli individuální plán, který jsme museli dodržovat. Takže jsem běhal po lese s hodinkami a doma posiloval. To bylo jediné, co se dalo dělat.

Jak ses těšil na dohrávky letošní sezóny? Hned třetí zápas tě proslavil, když jsi nejdříve v Opavě vystřídal zraněného kolegu Matouše Trmala a posléze špatným odkopem „daroval“ Železníkovi gól. Jak jsi prožíval tyto chvilky?

Na dohrávky jsem se moc těšil. Věřil jsem, že se mezi tyčemi objevím, ale rozhodně jsem nechtěl, abych se dostal do branky na základě Matoušova zranění. Když jsem viděl, že to s ním nevypadá dobře, tak jsem si jen říkal: pořádně se rozcvič. Bohužel hned po pár minutách jsem dostal „malou domů“, ale míč jsem si špatně připravil na svoji slabší levačku a nastřelil Lukáše Železníka, který poté poslal míč do prázdné branky. Do zápasu jsem tedy dobře nevstoupil, ale to je fotbal. Vše mělo ještě dohru v kabině. Trenér Svědík je hodně impulsivní, tak si asi dovedeš představit, co se dělo. Ale to je život brankáře. Jednou vychytáš zápas a všichni tě plácají po zádech, pak se ti něco nepovede a jsi za zločince.

Jak vnímáš to, že se hraje nejvyšší soutěž bez diváků?

Já mám názor jednoznačný – fotbal se hraje pro lidi, což ale bohužel současná situace nedovoluje. Zdraví je přednější, ale věřím, že v závěru ligy už se nějací fandové na zápasy dostanou.

Do kdy máš kontrakt ve Slovácku a jaké jsou tvoje další plány?

Smlouvu mám ještě na další sezónu. Co bude potom, se teprve uvidí.

Sleduješ fotbalovou situaci na okrese Rakovník?

Sleduji jen SK Rakovník a Kounov. Jsem rád, že se klukům z SK podařilo postoupit do ČFL a přeji jim v soutěži, až se rozběhne, hodně štěstí a mnoho bodů.

David Svoboda