S fenkou Angie v ordinaci ve Vladislavově ulici. (Otevřeno má Po, Út, St, Pá 8–11, 15–18 h, Čt 8–10, 16–18, Ne 18–19 h).
Martina Urbanová otevřela v Rakovníku veterinární praxi
„Je nějakej divnej,“ říkají majitelé zvířat
Pochází z Jesenice, kam se vracela na víkendy během studií na chomutovském gymnáziu a Veterinární a farmaceutické univerzitě v Brně. Po šestileté zkušenosti na klinice v Chomutově nyní otevírá veterinární praxi v Rakovníku, kde se chce natrvalo usadit. Zvěrolékařka Martina Urbanová je ve volném čase bikerkou. Loni se v českém reprezentačním dresu zúčastnila mistrovství Evropy v cross-country.
Máte v knihovně román Jamese Herriota To by se zvěrolékaři stát nemělo?
Je to asi jediná knížka, kterou jsem od Herriota – možná už na gymnáziu – četla. Upřímně řečeno, v knihovně ji nemám. Ve volném čase se snažím odreagovat tím, že čtu i jiný druh literatury, než která souvisí s mým oborem. Já od své profese potřebuji někdy utéct a mít chvilku klidu. Na rozdíl třeba od některých kolegů, kteří si po práci vezmou psa a jdou na cvičák.
Nevadí vám, že se dnes užívá označení veterinář častěji nežli zvukomalebné české zvěrolékař?
Já to tak nevnímám a asi je mi to jedno. Sama používám veterinář.
Jak se stane, že se na první pohled subtilní dívka stane zvěrolékařkou?
Na vysoké veterinární škole je teď takových dívek poměrně mnoho. Nevím, jak se to stalo, že se na obor najednou nehlásí muži. V našem ročníku bylo 200 studentů a z toho bylo jen dvacet chlapů. Byly doby, kdy tomu bylo přesně naopak.
Přitom mám pocit, že léčit prasata, skot, koně – velká hospodářská zvířata – je práce spíš pro tvrdé chlapy?
Bojují s tím všichni kolegové, kteří se věnují velkým zvířatům, protože zastoupení ženami je tu poměrně složité. Rodit krávu v mrazu ve čtyři hodiny ráno je pro matku, která má doma dvě děti, asi dost složité. Navíc práce veterináře v terénu se většinou odehrává odpoledne, v noci, přes víkendy, kdy se očekává, že se žena bude věnovat rodině. V tom je problém, a proto je asi i málo veterinářů.
Co motivovalo pro obor vás?
Od malička tíhnu k přírodě a vyrůstala jsem ve společnosti zvířat – psů, koček, morčat, křečků, andulek… Mým velkým snem bylo mít koně, ale nikdy jsem ho neměla. Teď už mě to přešlo, protože jsem si vědoma všech úskalí včetně časové a finanční náročnosti si takové zvíře pořídit. Na střední škole jsem chvíli váhala, jestli se nemám dál věnovat humánní medicíně, ale zvolila jsem zvířata.
Je rozdíl mezi klientelou v Rakovníku a v Chomutově?
Jsem tu jen krátce, takže se spíš poznáváme. Zatím sem chodí méně lidí, než jsem byla zvyklá a jsou možná překvapeni, že tu nevidí pana doktora Ransdorfa. Jinak si myslím, že klienti jsou všude stejní. Když se jich zeptáte, co jejich kočce nebo psovi chybí, většinou odpoví: „Je nějakej divnej“. (smích) My pak musíme přijít na to, co jejich zvířeti chybí. Většinou přicházejí kvůli preventivní medicíně jako je očkování, odčervení, zastřihnutí drápků apod. Častými neduhy jsou zažívací nebo dýchací potíže.
Podobně jako u lidí i u zvířat má dnes léčebná praxe obrovské možnosti. Zvěrolékař dokáže zachránit zvíře, které by bylo ještě před lety mělo spočítáno. Kde je váš práh, kdy majitele přesvědčíte, že než nákladná operace, je lépe jeho miláčka uspat?
Dneska už prakticky zmizela hranice v rozdílu vnímání mezi psem, kočkou, králíkem… Většina klientů na svém zvířeti lpí silně. Pro mě je vždycky důležité, aby zvíře netrpělo a někdy bývá problém majitele přesvědčit, abychom to společně ukončili. Ani nákladná operace nemusí vždy dobře dopadnout. Nakonec se ale musí rozhodnout on sám.
V roce 2018 se Martina Urbanová účastnila MČR XCO v Peci pod Sněžkou.
Jsou na druhou stranu preventivní chirurgické zákroky, kterými můžeme zvířeti prodloužit život?
Takovým doporučeným zákrokem je třeba kastrace feny, pokud jí někdo nechce uchovnit. Ve stáří se tím pak předchází zánětu dělohy a nádorovému onemocnění mléčné lišty, na což feny, která nemají štěňata, často trpí. K preventivním zákrokům patří také například kontrola a čištění zubů.
Vedle veterinární praxe jste úspěšnou bikerkou. Jak jste se k tomuto sportu dostala a co vám na něm imponuje?
Založením jsem člověk, který nikde moc neposedí. Ze začátku jsem pro potěšení běhala a ke kolu jsem se dostala přes svého bývalého přítele na střední škole. Posledních pět let, když už jsem mohla hodit za hlavu školní povinnosti a měla víc času, jsem začala jezdit závodně.
Cyklistika je dnes široký pojem. Jaký styl učaroval vám?
Jezdím cross-country, což je olympijská disciplína. Jedná se o závod horských kol v terénu na zpravidla čtyřkilometrovém okruhu. Trať je výškově i technicky náročná a jede se většinou šestkrát dokola.
Kterých výsledků si nejvíc ceníte?
Jezdím český pohár, kde se umisťuji zpravidla do desátého místa. Loni jsem v kategorii ženy elite nasbírala body do světového poháru a zúčastnila jsem se mistrovství Evropy. To byl pro mě zatím asi největší zážitek v cyklistice. Mistrovství bylo loni v Brně a poprvé jsem závodila v reprezentačním dresu. Vzhledem k mému věku se mi už s těmi mladými holkami těžko soupeří, ale pro mě už je čest postavit se s nimi na start.
Takže jste součástí české reprezentace?
Loni jsem byla. To se každý rok mění. Záleží, jestli mě někdo nominuje na základě bodů z českého poháru. Skládá se z pěti šesti závodů a letos ho jedu pátým rokem. Trenéři z reprezentace nás oslovují za základě těchto výsledků.
Nebojíte se při závodech o svoje zdraví?
Je fakt, že crosscountry asi není úplně nejbezpečnějším sportem, ale závodění na koni mi přijde mnohem nebezpečnější. S koněm máte totiž dvě hlavy. (smích)
Stala jste se rakovnickou občankou. Když byste srovnala místní terény s okolím Chomutova, kde se lépe trénuje?
U Chomutova jsou Krušné Hory a tam jsou větší kopce. Takže kamarád mi třeba píše do tréninku kopec 25 minut a já mu říkám, hele, už nejsem v Chomutově, tady je kopec maximálně do dvaceti minut. Jinak terény jsou na Rakovnicku super a v lese se najdou i nějaké „trejlíky“. Cyklistika prožívá velký rozmach, tak je tu i spoustu příznivců tohoto sportu. Na druhou stranu je tu i dost aut.
Sama jste majitelkou fenky patterdale teriéra. Psi mají rádi pozornost a neradi snášejí, když páníček odchází bez nich. Jde to vůbec dohromady: pes a kolo?
Moje Angie má docela vtipný příběh. Do Chomutova s ní přijel pán na kastraci a já mu říkám, to je krásná fenečka, ta by se mi líbila. A on na to: já vám ji dám, jestli chcete. Vysvětlil mi, že je myslivec, a že ji lov vůbec nezajímá a že by ji každému nedal, ale mě ano. Měsíc jsem se rozmýšlela, protože mi to přišlo divné, ale nakonec jsem souhlasila. Rozhodlo, když jsem zjistila, že Angie pochází z chovné stanice v Krtech, což je dva kilometry od Jesenice. Řekla jsem si, tak ona fakt asi bude moje. (smích) Jinak s Angie jsem prakticky celý den v ordinaci, takže když se oblékám na kolo, tak je jí to úplně jedno. Ožije, až když si vezmu kalhoty na ven a jdeme se projít.
Sláva Vaic
