Malíř Václav Rabas při práci v plenéru.

Scelování polí v 50. letech bylo začátkem, výstavba dálnice zánik malířových oblíbených motivů dokonala

Rabasova krajina u Nového světa nevratně zmizela

Malíř Václav Rabas říkal o okolí svých rodných Krušovic, že je to krajina neromatická. Přesto ji miloval a vracel se k ní tak často, až se stala jeho nejcharakterističtějším motivem. Tehdy nikdo netušil, že neromantickou se teprve stane. Že se do malebných scenérií zakousnou bagry, pořádně je svými lžícemi pocuchají a až veškerá stavební technika odjede, zůstane tu čtyřproudá dálnice a betonový most. Za Rabasových časů stačilo udělat pár kroků z jeho domku Nový svět, abyste se ponořili do klidu, rozjímání a nechali na sebe působit krásu polí s rudě zbarvenou hlínou. To vše je pryč. Neromantické krásce přibylo tolik drsných jizev a hlubokých vrásek, že je k nepoznání. A Nový svět už nikdy nebude tichým místem, kde se musí krásně žít.

Ze mlýna do Nového světa

Po Václavu Rabasovi je pojmenována rakovnická galerie, i to je dokladem, že je zdejší nejvýraznější osobností výtvarného světa. Narodil se 13. listopadu 1885 v Krušovicích. Vyrůstal v Pečárkovském mlýně, který dodnes stojí téměř ve středu trojúhelníku obcí Krušovice, Lišany a Krupá. Se svojí domovinou byl natolik srostlý, že se do Krušovic vrátil i po studiu malířství na pražské Akamedii. Oženil se s dcerou správce zdejšího fürstenberského panství Hermínou Edlerovou a nechal si na návrší nad Krušovicemi postavit (roku 1913) domek s ateliérem, který pojmenoval Nový svět. Jeho rodina ho stále vlastní.

Už jen na fotkách

„Když se před lety rozhodlo, že dálnice povede kolem Nového světa, prožívali jsme to s rodinou. Ti z toho byli nesmírně zaraženi. Pro nás to byl podnět k tomu, abychom do Krušovic začali jezdit fotit Rabasovy motivy, než zmizí. Jezdívali jsme s novinářem Ivem Mičkou a hodně nám pomáhal také František Beneš z Krušovic, který je amatérským fotografem a Krušovice fotí už nějakých čtyřicet let. Jednou jsme si do auta naložili i Jitku Burešovou, Rabasovu dceru, jezdili jsme Krušovicemi sem a tam a ona nám motivy z Rabasových obrazů ukazovala, hodně nám pomohla. To se dělo už před lety. Intenzivněji jsme začali krajinu fotografovat, když už se vědělo, že se skutečně začne v dohledné době kopat,“ říká ředitel Rabasovy galerie Václav Zoubek.

Pod betonem a asfaltem

S neromantickou krušovickou krajinou Rabas koketoval už jako študák. V letech 1910 až 1912 ji zachytil na působivých akvarelech. Právě na nich najdete zejména místa pohřbená dálnicí. „Říká se, že maloval na jednom čtverečním kilometru. Platí do pro začátek jeho tvorby do, dejme tomu, roku 1925,“ říká Václav Zoubek. Už na studentských akvarelech zachytil motivy, k nimž se poté celý život vracel. Například kopec ke Hředlím se zajímavou terénní vlnou. Ta jediná nezmizela. V jejím popředí už však stojí most s dálnicí. Ty tam jsou i motivy z tzv. Červeného vršku, což je stoupání směrem k Řevničovu, kde je krásná červenice. Pohřbilo je křížení karlovarky s dálnicí. Stejně tak rovinku mezi Krušovicemi a Řevničovem, kde se říká Na Praze. I to bylo Rabasovo časté a oblíbené působiště.

Kopanina je naštěstí jedním z Rabasových krušovických rajónů, kterých se výstavba dálnice nedotkla.

Přitažlivý kanafas

Rakovnická galerie má zmapováno kolem 1 700 Rabasových obrazů, a přesto se stále objevují další a další originály, které jí v evidenci dosud chybí. Rabas jich za svůj život vytvořil tolik z jednoho prostého důvodu, na jejich prodeji byla rodina existenčně závislá. „Po studiích maloval spíš figurální obrazy, poté alegorie. Pak najednou začal dělat lesy, chodil do Bažantnice a pod Louštín. Z lesních interiérů je velká série padesáti možná šedesáti obrazů. Teprve poté začal objevovat půvab krajiny rozčleněné mezemi. Štráfům políček širokým tak na pět metrů, říkal kanafas nebo culíky. Byl to jeho oblíbený motiv. Krušovice vlastnila šlechta a panská pole byly velké lány. Zato Hředle nebo Řevničov byly selské vesnice, jejich katastr byl samý kanafas, tam se Rabas opravdu vyřádil. Měl ale rád i stromy,“ přibližuje Václav Zoubek.

Za středohoří Indiána

Pro Rabase krajináře byla rozhodující zakázka, kterou dostal koncem 20. let od ministerstva školství a národní osvěty. Ministerstvo je zadávalo, aby podpořilo českou kulturu. Za obrazy Českého středohoří dostal tolik peněz, že si mohl koupit motocykl Indian se sajdkárou. Z té udělal bednu, ve které vozil plátna a malířské potřeby. „Kdyby tehdy zakázku nezískal, asi by se ke krajinám dostal těžko. První krajinářský kšeft ale dostal hned po válce v roce 1919. Tehdy byli čeští malíři vysláni, aby malovali bojiště českých legií. On a Rudolf Kremlička měli východní frontu. Jenže nakonec až tam nedojeli. Rabas se zarazil u Zvolenu a maloval tam hory a vesničky. Dělal, dalo by se říci, takové národopisné studie. Stejně dopadl i Kremlička, který nedojel dál než na Spiš,“ směje se Václav Zoubek.

Metafyzická červenice

Díky motocyklu pak mohl rozšířit svůj dosud omezený repertoár Poddžbánských krajin a vydat se dál mimo svůj zmíněný kilometr čtvereční. Učarovaly mu západní Čechy, zejména Podbořansko, kde rovněž nacházel svůj oblíbený motiv – červenou půdu.

„Kvůli hnojení už dneska není červenice taková, jakou ji znal Rabas. Tu pravou můžeme dodnes vidět třeba kolem Zlatého potoka k Blšanům a Podbořanům. Až po Lubenec je stále krásná. Nádhernou červenici má například na jednom z velikonočních obrazů, kde je pohled k Řevničovu, jak se sbíhá Džbán a Červený vršek. Na něm je krásná hnědočervená barvička, je to až taková metafyzická malba, má zvláštní ráz. Nemyslím, že by barvu nějak zvýrazňoval a přilepšoval, taková skutečně byla. On Rabas neměl moc fantazii. Byl až takový otrocký. Maloval v plenéru a mám pocit, že se držel za každou cenu viděného. Je to vidět na jeho figurách. Ty jsou většinou strašně ošklivé, protože je neopravoval. Když maloval akty, tak holky, i když neměly zadek, bez pořádného zadku namaloval. Opravdu hodně čerpal z reálu,“ vysvětluje s úsměvem Václav Zoubek.

Zrno nad stromy

Sytost červenice zdaleka není to jediné, co typická Rabasova krajina ztratila. Scelováním pozemků v komunistické éře zmizely štráfy políček a meze, také ovocné stromy podél cest zestárly a nikdo nevysázel nové. Památky už není ani po Rabasovu dvouhektarovém ovocném sadu u Nového světa, který založil a také často maloval. Někdejší JZD, jemuž padl do spárů, si stromů necenilo tak jako zrna. Nechalo je vytrhat a pozemek zorat.

„Ony i samotné Krušovice už jsou strašným způsobem změněné. Je čím dál těžší místa, která maloval, poznat. Okraj vsi vzal za své, už když se narovnávala karlovarka. Sám si ještě pamatuji, že naproti poště a špejcharu stávaly domy. Když jsme jezdívali autobusem na Kladno nebo Prahu, byl tam vždycky strašný problém se protočit. Koňský povoz to v uzounkém průduchu zvládl, ale pro autobus to bylo složité. Pryč je i Doktorovna, naštěstí ale nezmizelo všechno,“ říká ředitel Rabasovy galerie.

Kopanina zůstává

Co je nevratně ztraceno, jsou intimnější motivy kolem Nového světa, jsou tu ale další kouty, kterých se dálnice nedotkla. Například okolí kopce Chejnov, který je předhůřím Louštína, a především slavná krušovická Kopanina. „Ta byla Rabasovým působištěm od samého začátku. Je to úžlabina směrem k Louštínu. Je to echt kopanina, hluboká rokle, kde se nedalo orat s dobytčetem nebo motorem, muselo se jedině kopat motykou. Pochopitelně je také změněná a zarostlá, ale pořád tam jsou meze vidět. Kolem Krušovic jsou stále hezká místa,“ uzavírá Václav Zoubek. Jen jich na onom Rabasovu kilometru čtverečním hodně ubylo.

Markéta Hartlová