Kateřina Lauberová s žákyněmi Rozálkou Musilovou, Emou Novotnou a Romanou Stárkovou při regionálním kole ankety Zlatý Ámos.

Kateřina Lauberová postoupila do semifinále Zlatého Ámose i mimo svůj region

Sen být učitelkou málem zhatilo ráčkování

Běžně do semifinále ankety Zlatý Ámos o nejoblíbenějšího učitele postupují jen vítězové regionálních kol. Letos se ale přihodilo něco neobvyklého. V semifinále bylo o jednu učitelku navíc. Porotci, přestože vyrazila do boje až v době, kdy bylo o vítězi v jejím kraji rozhodnuto, nedokázali jen tak přehlédnout, že byla její prezentace třemi žákyněmi školy tak skvělá, že si zaslouží postoupit dál. A tak měl nakonec Středočeský kraj v semifinálovém kole o jednu reprezentantku navíc. A kdože byl tím tajemným černým koněm? Učitelka čistecké základní školy Kateřina Lauberová. No, učitelka! Jedno slovo zdaleka nevystihuje všechno, kým je. Je také výchovnou poradkyní, metodičkou prevence, ranní družinářkou, vedoucí kroužku stolního tenisu a místostarostkou obce. Navrch všestrannou sportovkyní a držitelkou tří medailí z republikového mistrovství v orientačním běhu. Pro spoustu čisteckých dětí je také tetou Katkou, která s nimi ráda jezdí o víkendech na výlety. A jaká je ještě? Vždy usměvavá, pozitivně naladěná, ochotná pomoci a naslouchat za každé situace. Takže učitelka ano, ale jedině s velkým U.

Jaký by měl být člověk učitelem, aby ho jeho žáci nominovali na Zlatého Ámose?

Hodně jsem o tom přemýšlela. Myslím si, že by měl hlavně dělat svoji práci rád. Já se každý den do školy a na děti těším. A také mám motto: Přej a bude ti přáno, dej a bude ti dáno.

Co vás v mládí nejvíc pedagogicky ovlivnilo?

V mládí jsem dělala hodně kroužků. Pocházím z Kralovic a jsem svým rodičům strašně vděčná za to, že mě všude pouštěli. Kolik se maminka namazala svačin, sbalila batohů, naprala špinavého oblečení, které jsem jí pořád odněkud vozila. Každé odpoledne po škole jsem byla někde. Hrála jsem basket, běhala orientační běhy, tancovala, chodila na volejbal a atletiku nebo na kroužek malování. Myslím, že všechny dovednosti se mi zúročily v tom, že jsem schopná je předávat dál dětem. A také jsem měla úžasné učitelky na matematiku. Na gymnáziu to byla Jaroslava Benešová, což byla současně i naše třídní. Byla úžasná. Spravedlivá, měla nás ráda a strašně moc nás naučila.

Matematiku teď učíte i vy. Vím ale, že vaše cesta do školství nebyla jednoduchá.

Byla hodně klikatá. To proto, že neumím vyslovovat R a Ř. Je to paradox. Mám sestru, dvojče, a ta umí R a Ř a píše pravou rukou. Kdežto já ráčkuji a píšu levou (směje se). Když mi bylo osmnáct, chtěla jsem jít po gymnáziu v Plasích studovat na pedagogickou fakultu do Plzně, a to obor první stupeň. Jenže jsem nemohla dělat ani přijímačky, protože jsem neměla šanci projít logopedickým vyšetřením. Byla jsem zoufalá. Vždycky jsem chtěla být učitelkou a pracovat s dětmi a najednou se mi zavřely dveře. Ale nevzdala jsem se. Našla jsem si, že na pedagogické fakultě v Olomouci u oboru vychovatelství ráčkování nevadí. Takže jsem čtyři roky dojížděla do Olomouce, což bylo 9 hodin tam a 9 hodin zpátky, abych mohla pracovat s dětmi. Bylo to náročné období. I po finanční stránce pro mé rodiče. Byli jsme tři děti, tak toho měli dost co platit. Chodila jsem do školy a přivydělávala si na brigádách. Vyráběla fitinky v železárnách, balila bonboniéry, myla na stavbách okna po dělnících... Ale jsem za tu zkušenost moc ráda. Olomouc byla navíc nádherná a vysoká škola bezvadná.

Kde jste po škole začínala?

V Kralovicích, kde jsem dostala prostor ve školní družině. Když odešla jedna paní učitelka do důchodu, učila jsem druháky, na to hodně ráda vzpomínám. Pak jsem šla na mateřskou, a to už jsem se přestěhovala do Čisté. Po mateřské jsem učila šest let ve školce v Čisté a nakonec jsem dostala nabídku učit tu matematiku na druhém stupni. Kývla jsem na ni a udělala strašně dobře. Aprobaci mám, už při dětech jsem vystudovala i učitelství na vysoké škole v Českých Budějovicích, to už moje ráčkování nevadilo.

Vaši žáci mají podle celostátních testů Kalibro v matematice dlouhodobě nadprůměrné výsledky, jste přísná matikářka?

Snažím se toho děti v hodině hodně naučit. Je to pro mě důležité. Matematika je takový předmět, který to vyžaduje. Vyžaduje disciplínu, aby se dítě soustředilo, umělo a pochopilo souvislosti. Mám ale velké štěstí, že vedle matematiky učím i občanku a tělocvik. V občanské výchově si můžeme povídat a pěstovat vzájemné vztahy a tělocvik je přátelský předmět, kde si s dětmi užijeme volnost a radost z pohybu. Do toho mám ještě na třetinu úvazku ranní družinu. To si s dětmi povídáme, hrajeme hry a jsme vlastně spíš takoví kámoši. Je to ideální kombinace, která mi hodně pomáhá i v práci výchovné poradkyně a metodičky primární prevence.

Vím, že máte velké úspěchy s dětmi, které jsou brány jako problémoví potížisté.

Myslím, že ano. Ale to není jen moje zásluha. Máme ve škole výborný kolektiv. Je nás tu osm pedagogů na celé škole. Za kýmkoli z nich můžu kdykoli jít pro radu a pomoc. Myslím si, že se to, že my dospěláci máme mezi sebou hezké vztahy, přenáší dál na děti. Vidí, jak se k sobě chováme, vycítí, že je tu dobrá atmosféra. Navíc je úžasné, že máme společnou sborovnu a jsme pořád v kontaktu. Takže když ráno v družině zjistím, že některé z dětí řeší něco nemilého, řeknu třídní, aby byla připravena a brala na to trochu ohledy. Pokud nevíte, že se něco děje, můžete ublížit i špatně zvolenými slovy.

Podle spousty učitelů je často horší vyjít s rodiči než s dětmi. I vy při svém přátelském založení to tak máte?

Myslím si, že ne. Že se vždycky nějakým způsobem domluvíme. Snažím se být chápající učitelka. Problém je dneska hlavně v tom, že rodina už není klasický model – máma, táta a děti. Spousta dětí má rodinu, kde jsou rodiče nesezdaní, takže se každý jmenuje jinak, další nežijí s jedním z biologických rodičů, nebo s žádným z nich, pak také spoustu dětí postupně vychovávají různí partneři rodiče. Děti to mají strašně složité. Neví, koho mají poslechnout, jestli prvního nebo druhého strejdu. Dívám se na to tak, že když už to mají stále složitější doma, měli bychom se snažit, aby alespoň ve škole zažívaly klid. V přístupu k nim mi hodně pomáhá, že nesoudím předem, protože nevím, co kdo zažil nebo čím si prochází.

Žijete a zároveň pracujete ve stejné vesnici, nepřipadá vám, že vlastně vaše práce nikdy nekončí?

Ono je to spíš hezké. Pro spoustu dětí jsem ve škole paní učitelka a mimo ni teta Katka. Mám k tomu jeden takový pěkný příklad. Když byly děti malé, vytvořily jsme si s dalšími mámami bezvadnou partu. Chodily jsme spolu s dětmi ven na hřiště, na kola, na výlety. A nakonec jsem partu dětí ve věku mé dcery dostala v šesté třídě jako třídní učitelka. Můj žák Aleš mi jednou v pátek před odchodem ze školy řekl: Na shledanou, paní učitelko, hezký víkend. Za chvíli jsem šla domů i já, potkám ho před školou a Aleš říká: Teto, prosím tě, nemáš na zmrzlinu? Tak jsem mu půjčila a v pondělí při matematice přišel a říká: Paní učitelko, vracím vám peníze (směje se).

Když tak jdete po Čisté a vidíte, že děti dělají něco nevhodného, zasáhnete? Máte pořád výchovnou potřebu?

(směje se) Mám výchovnou potřebu. Ale snažím se to eliminovat a být normální. Navíc to mám zamotanější tím, že jsem i místostarostka, takže tím spíš ve mně převládá to výchovné. Naštěstí mám ale i ráda legraci, srandičky a kanadské žertíky, takže když děti udělají nějakou klukovinu, dokážu se tomu zasmát.

Jak to bylo s vaší nominací na Zlatého Ámose?

Vůbec jsem netušila, že děti něco takového chystají. Pro nominaci musely získat podpisy 50 procent žáků ve škole, ale i přesto se jim to přede mnou podařilo utajit. Dozvěděla jsem se to až jako hotovou věc a udělalo mi to ohromnou radost. Jenže středočeské regionální kolo se konalo v době, kdy jsme byli se školou na lyžařském výcviku v Železné Rudě a musela jsem se z něj omluvit. Byla však možnost se 26. února zúčastnit jiného regionálního kola, ovšem s tím, že postoupit dál nemůžu, protože středočeský vítěz už byl jasný. Regionální kolo probíhá tak, že nominovaného musejí představit tři jeho žáci a vzít si k tomu nějaké vyrobené rekvizity. Prezentovaly mě Rozálka Musilová, Ema Novotná a Romana Stárková. Děvčata vyrobila velký plakát, který měl podobu školy se zavřenými okny. Ta postupně otevírala a v každém byla nějaká indicie o mně. Co budu povídat, když tak o mně vyprávěly a zpívaly písničku, kterou složily, ukápla mi nejedna slzička (směje se). Bylo nádherné poslouchat, čeho všeho si považují a co všechno o mně vědí a oceňují. V jednom z oken byla například věta: Když nevíš, tak maluj. Tu opravdu v matematice často říkám, když řešíme slovní úlohy. Ani jsem si neuvědomovala, že je pro mě tak charakteristická. Nebo mi hodně udělalo radost okénko, ve kterém bylo napsáno – Vůle, motivace, chuť a snaha něco dosáhnout. K němu děvčata dodala, že k tomu děti motivuji. Byl to nádherný den. Po prezentaci jsem ještě vzala holky po Praze, moc jsme si to užily.

Sice to tím mělo skončit, ale neskončilo.

V pondělí jsem byla zrovna na obci a najednou telefon z Prahy. Myslela jsem si, že volají, protože jsem v poslanecké sněmovně něco zapomněla. Volal Slávek Hrzal, školní ombudsman, a sdělil mi, že obhajoba od děvčat byla tak nádherná, že se rozhodli mě nominovat do semifinále a tudíž pokračuji dál. To nikdo z nás nečekal. Na semifinále jsem si měla vzít tři věci, které můj vztah s dětmi nejlépe vystihují. Na přípravu bylo málo času, do toho jsme ještě měli jarní prázdniny, ale hodně mi s výběrem pomohli i rodiče dětí. Nakonec jsem vzala velký plakát, na který jsem nalepila básničky, přání, vzkazy a obrázky, které mi děti dávají a já si je schovávám. Druhou věcí byla pingpongová pálka. Ta vyjadřuje hodně. Dvaačtyřicet procent dětí naší školy chodí na kroužek stolního tenisu, který vedu. Máme teď ve škole šest pingpongových stolů, takže děti hrají i o přestávkách. Každé má v tašce kromě učebnice a penálu i pálku. A jako poslední věc jsem vzala kladivo. To mi poradila Věnka Razímová. Říkala, že co mě zná, pracovaly jsme spolu ve školce, tak pořád někde něco zaťukávám a že od své dcery ví, že se jim snažím vědomosti natlouct do hlavy.

Jak semifinále proběhlo?

Sešlo se nás osm učitelů a sedm učitelek. Měla jsem dobrý pocit, jak jsem informace předala, ale je pravda, že na bezprostřednost mužů jsme my ženy neměly. Měly jsme to hezky připravené, ale muži do toho vložili i bezprostřednost a při jejich vyprávění jsme se hodně nasmáli. O postupu do finále jsme rozhodovali sami. Dostali jsme dotazník a měli zaškrtnout, koho bychom do finále poslali. A vybrali jsme pět učitelů a jen jednu učitelku. Nepostoupila jsem, ale nemrzelo mě to. Mně stačilo, jak daleko jsem se v soutěži dostala. Poznala jsem bezvadné kolegy a prožila příjemný den. Na závěr nás vzali na Pražský hrad. Setkali jsme se s prezidentem a prohlédli si prostory hradu. Nikdy nezapomenu na to, že jsem díky dětem takovou šanci dostala. Moc jim za to děkuji a vážím si toho.

Markéta Hartlová