Rodina Mikolášova

Mikolášovi z Lišan v televizním pořadu Trvalé bydliště – venkov

Zemědělci tělem, duší a hlavně srdcem

CHRÁŠŤANY. Agrární komora ve spolupráci s Českou televizí vytvořila projekt s názvem Trvalé bydliště venkov, aby si široká veřejnost vytvořila pravdivý náhled na zemědělství. Byla vytipována desítka zemědělců, která se s diváky podělila o svůj osobní příběh. Mezi nimi je i Jaroslav Mikoláš – předseda Okresní agrární komory Rakovník a spolumajitel zemědělské společnosti Lupofyt, který natáčel s režisérem Davidem Slabým a pořadem provázel Otakar Brousek ml.

„Po zralém uvážení a rozmluvě s rodinou jsem se rozhodl do toho jít. V mém věku mám už co o zemědělství říct a považuji za milou povinnost své zkušenosti předávat. Přestože jsem se narodil v Praze a neměl jsem k zemědělství žádný vztah, šel jsem studovat vysokou školu zemědělskou. Do cesty mi před tím vstoupila moje budoucí manželka, která pochází z vesnické zemědělské rodiny,“ řekl na úvod Jaroslav Mikoláš.

Život v Praze

Jaroslav se narodil v Praze, kde žil společně s rodiči. Vystudoval gymnázium a přihlásil se na Vysokou školu zemědělskou. Už při studiích chodil na brigádu do zemědělského družstva kousek za Prahou. „Jezdil jsem tam na traktoru, krmil jsem v teletníku. Tam jsem poznal základy této práce a zjistil jsem, že to je krásná profese.“ Po studiích se rozmýšlel, kam půjde pracovat. „Nějakou pracovní nabídku jsem měl, ale já se chtěl osamostatnit a zkusit si tu práci někde, kde mě nikdo nezná,“ vzpomíná.

Z Kolešovic do Lišan

Když mu přišla nabídka z družstva Kolešovice na pozici agronoma, neváhal a nabídku přijal. „Asi po půl roce mě ta práce tak chytila, že jsem tomu obětoval všechno. Měl jsem štěstí, že jsem měl kolem sebe lidi, kteří mě podporovali. Předseda družstva mi dal obrovskou důvěru a ta práce mě začala bavit tak, že jsem se za půl roku vypracoval na hlavního agronoma. A asi za dva roky pak na místopředsedu družstva. Od začátku jsme měl podporu své ženy, která se mnou šla z krásného bydlení u Prahy do opravdové hrůzy v Kolešovicích. Vychovávala dvě děti a dálkově studovala vysokou školu.“

Po šesti letech práce v Kolešovicích byl Jaroslav přeřazen do tehdy zaostávajícího podniku v Lišanech, kde se stal předsedou družstva. Působil tam ještě krátce po revoluci. Pak ale chtěl začít podnikat. „Ze zemědělství jsem odešel a založil firmu na výrobu svíček na Kladně.“ Dlouho u toho ale nevydržel. Srdce bylo silnější. „Vždy po cestě z Kladna domů jsem koukal, jak zemědělci obhospodařují svá pole, a začalo mi to scházet.“

Jaroslav Mikoláš s oceněním za svoji práci.

Vstup do Lupofytu

Jako by to chtěl osud, bylo mu nabídnuto spoluvlastnictví ve společnosti Lupofyt. Neváhal a k zemědělství se vrátil. Jeho největší láskou je řepka a mák, kterými se zabývá už od studií. „Když jsem šel na vysokou školu, tak jsem zároveň začal dělat pomocnou vědeckou činnost u profesora Fábriho, což byl člověk, který u nás zavedl systém pěstování řepky. Založil i svaz pěstitelů a zpracovatelů olejnin. Takže u toho jsem začínal. Tam jsem začal řepku poznávat a pracovat na ní. Dělal jsem o řepce i diplomovou práci a pan profesor mě provázel celý život. Pak jsem si k řepce přibral ještě mák, zavedl jsem ho do Kolešovic a pak i do Lišan. A od začátku ho pěstuje i Lupofyt. Naše firma je ojedinělá právě tím, že máme velké zastoupení v pěstování olejnin, což nemá žádná jiná firma v republice, možná ani v Evropě, a to dlouhodobě.“

A proč právě tyto dvě plodiny? „Je to krásné, když kvete řepka nebo mák. Navíc řepka je plodina, která je velmi dobře zpeněžitelná. Rozkládá nám sklizeň, a díky tomu máme lepší využití zemědělské techniky. Tím, že naše firma nemá živočišnou výrobu, tak je řepka pro nás opravdu zlepšující plodina. Jednak vrací do půdy organickou hmotu. A tím, jak má dlouhé kořeny, dobře zachycuje vodu. Na podzim vybere všechny nitráty z půdy a ty se nesplavují do podzemních vod. Takže řepka má opravdu mnoho a mnoho výhod.“

To potvrzuje i generel vodního hospodaření, který vědecké instituce prováděly před několika lety na dvou místech v republice. A pole Lupofytu zastupovala ta bez živočišné výroby. „Zjistili, že naše precizní zemědělství opravdu funguje. Máme vyrovnanou bilanci organické hmoty. Půdu zlepšujeme a udržujeme ji v optimálním stavu. V tom nám dali zapravdu. Je to celá ta agrotechnika. Je to o tom, jak se chovat při těchto klimatických změnách, kdy to naše hospodaření musíme přizpůsobit tak, abychom zachovali vodu v půdě. Abychom i ve zhoršených podmínkách udrželi výnosy a zároveň hospodařili tak, aby to bylo příznivé i pro tu přírodu. Abychom měli dlouhodobou udržitelnost. Děláme to vědecky, ekonomicky a ekologicky.“ Za svoji práci získala společnost hned několik ocenění. Dvakrát, jako jediný zemědělský podnik v republice, i čestný titul podnik Fair-Play, kde bylo zohledněno životní prostředí a také vztah k zaměstnancům.

Zemědělství je o vztahu k přírodě

„Hodně se o tom sice mluví, ale důležité je, aby se to dělalo. A my to chceme dělat precizně a být tady dlouho. Sice nemám zemědělské kořeny, ale pracuji tady už sedm­advacet let. Obětoval jsem tomu tolik času, pracuje tu můj syn, který tady dělá výrobního ředitele, moje žena nás podporuje. Takže to chci předat dětem v tom nejlepším stavu, jinak bych se za sebe styděl.“

Sám ale říká, že zemědělství musí dělat člověk, který k tomu má nějaký vztah. „Jsou to pracovní soboty, neděle. V létě, když každý jezdí k vodě, my musíme na pole. Náš čas musíme přizpůsobit přírodě. Určité věci dělat tehdy, když je to příznivé pro rostlinu, ne když máme zrovna čas my,“ upozorňuje.

Zemědělská rodina

Stejně to vidí i jeho syn, který brázdí pole od dětských let. „Líbily se mi traktory a technika. Když jsem se po škole rozhodoval kam dál, šel na jsem na zemědělku a pak i na vysokou školu zemědělskou. Po střední škole jsem měl možnost nastoupit do firmy a vysokou školu studovat dálkově,“ vypráví Jaroslav Mikoláš mladší.

V Lupofytu se postupem času vypracoval na pozici výrobního ředitele. Sice řídí výrobu, ale na poli tráví stále spoustu času. Rostliny musí pravidelně kontrolovat, aby věděl, jak o ně zrovna pečovat. „Nejvíc se mi na tom líbí příroda. Ale celkově je to pestrá práce, jak venku tak v kanceláři. Navíc mámě ve firmě skvělý kolektiv.“ A pole brázdí už i jeho syn, takže to vypadá, že rodinná tradice jen tak nezanikne.

„Natáčení pro mě bylo velikou zkušeností a věřím, že pořad splnil svoji úlohu. Zemědělství žije, pracují v něm obětaví lidé, kteří se starají o krajinu, zvířata a blaho národa,“ řekl závěrem Jaroslav Mikoláš.

Renáta Fryčová