Petr Zelenka.

„Naší sebeobranou je i to, že v kanceláři nevystavujeme rodinné fotky a děti nemají Facebook“

Dvacet let pomáhal „převychovávat“ odsouzené

Když jde Petr Zelenka v Rakovníku po ulici, zdraví ho opravdu pestrá směsice lidí. Vedle starostů, soudců nebo ředitelů úřadů jsou to i kriminálníci, bezdomovci a drogově závislí. To proto, že se ve své práci setkával jak s lidmi, kteří zákon zastupují, tak s těmi, kteří ho porušují. Letos je to dvacet let, kdy v Česku vznikla Probační a mediační služba (PMS). Petr Zelenka v ní působil od samého začátku a v Rakovníku byl dlouhé roky jejím vedoucím. Už od studentských let byl zastáncem probace (kdy dohlížíte na obviněné, obžalované a odsouzené a kontrolujete, jestli plní, co mají, a žijí řádným životem) a mediace (kdy pomáháte znesvářeným stranám dojít ke vzájemné dohodě). Patřil k lidem, o nichž byste mohli směle prohlásit, že se pro svoji práci narodili. I takoví si ale jednou řeknou, že potřebují změnu. „Pořád si myslím, že je probační a mediační služba nezbytným stavebním kamenem v justici a že má přesahy do zdravější společnosti, ale chci teď v pracovním životě změnu a podílet se na tvorbě něčeho hmatatelného, tedy na výrobě. Proto končím. A taky mám v plánu zhubnout. Dvacet let jsem byl probačním úředníkem a nabral jsem dvacet kilo,“ směje se Petr Zelenka, který byl při rozhovoru uvolněnější a otevřenější než kdy předtím. Jako by konečně i on sám přestal mít svázané ruce.

Když jste začínal u PMS, byla to náhoda, nebo bylo vaším cílem pracovat právě tady?

Už na vysoké škole jsem věděl, že by u nás jednou mohla vzniknout probační služba. Četl jsem o tom články a dokonce už jako vysokoškolák odebíral časopis České vězeňství. Sám jsem měl hromadu ideálů a skutečně jsem chtěl být probačním úředníkem. Po vojně jsem na rok nastoupil do vězeňské služby, a když pak v lednu 2001 PMS vznikla, hned jsem do ní vstoupil. Číslo mojí služební průkazky je 21, takže jsem jejím jednadvacátým úředníkem.

Jak rychle se ukázalo, že byla vaše představa lehce naivní?

Protože jsem sám naivní, tak mi dlouho trvalo, než jsem to sám viděl (směje se). Až loňský rok byl pro mě zlomový, kdy jsem si řekl, že musím jinak, že to do důchodu nevydržím. Do té doby jsem byl pořád opravdu zaníceným probačním úředníkem.

Dnes a denně se v práci setkáváte s pacholky, měl jste někdy strach o sebe a o rodinu?

Pozice probačního úředníka je hrozně bezpečná. Co si pacholci troufnou třeba vůči policii, si netroufnou vůči nám. Jsme součástí justice, tedy toho trestu. Pokud jsou zlí na probačního úředníka, nemůžou doufat, že to někdo přehlédne. Samozřejmě jsou situace, kdy už klient na všechno rezignuje. Zažil jsem výhrůžky i to, že se klient rozhodl na sebe upozorňovat u mě doma. Co se bezpečí rodiny týče, tak mé děti akceptovaly, že například nemohou mít Facebook. Součástí vlastní sebeobrany je třeba i to, že v kanceláři zásadně nevystavujeme rodinné fotky.

Jak vypadá práce probačního úředníka?

Záběr naší práce je široký. Začíná v momentu, kdy se stane nějaký incident a přijde za námi oběť. S pachatelem se setkáváme ve chvíli, kdy je zahájeno trestní stíhání. Můžeme připravovat podklady k rozhodnutí soudu, nebo uplatňovat restorativní principy, kdy nejde jen o to někoho potrestat, ale docílit, aby pachatel obnovil narušené vztahy či odstranil újmu, kterou způsobil. Zhruba polovina práce je před rozhodnutím soudu a polovina po rozhodnutí soudu. Tam patří například alternativní tresty nebo to, že doporučujeme či nedoporučujeme podmínečné propuštění.

Musíte si udržovat odstup, nebo vás zajímá i životní příběh pachatele?

Rozmotávat příčinné souvislosti je na naší práci asi to nejzajímavější. Právě v tom je kouzlo její efektivity. Když porozumíme, proč se to stalo a jak to v něm rostlo, můžeme nastavit nějaký plán opatření, která se musejí dít v jeho životě dál, aby se podobná situace neopakovala. Aby si řekl: „Neměl jsem to v životě úplně v pořádku, ale nastal moment, kdy jsem na dně, a musím se od něj odrazit.“ Rozmotat klientův životní problém někdy trvá dlouho, ale vždycky jsem na to přišel.

V čem bývá nejčastěji zakopaný pes? Je to špatná výchova v rodině?

Vždycky ne, ale je to tam velmi frekventované. V rodině to prakticky vždycky zadrnčí. Samozřejmě pokud se nebudeme bavit třeba o nedbalostních činech, jako jsou dopravní nehody, u kterých málokdo plánuje, že teď někomu ublíží.

Pamatujete si na případ někoho, s kým vypadalo, že nehnete, a nakonec se to zlomilo?

Teď si vybavím spíš jeden veliký neúspěch. Byl to mladý kluk, do kterého jsem investoval své sebevědomí, že to dám. Viděl jsem dobrý potenciál, ale vážně to nešlo. Dvakrát jsem navrhoval, aby šel do výkonu trestu, a myslím si, že pro něj budu pořád nepřítelem. Že nikdy nepochopí moji snahu mu pomoct. Naštěstí byly takové případy výjimečné.

Dá se z prvního dojmu vyčíst, s kým to skončí neúspěchem?

To ne. Styl práce je postavený na tom, že začínáme tady a teď. Co bylo do doby, než si tu sedl na židli, je pozadí, které sice musím sledovat, ale společně začínáme od nuly.

Vím, že škatulkovat nesmíte, ale je přeci přirozené, že má každý člověk někoho, kdo mu zkrátka nesedí.

Pro probačního pracovníka je strašně důležité si uvědomit, se kterou cílovou skupinou má největší problém. Já měl na počátku problém s uživateli drog. Moje první štace v probační službě byla na Praze 3 na Žižkově a říct si, že nemůžu pracovat s drogově závislými, na Žižkově zkrátka nešlo (směje se). Musel jsem se nějak naučit jim porozumět, a tak jsem začal pracovat na 0,2 úvazku v nízkoprahovém klubu a svůj problém nakonec překonal. Vždy také pro mě bylo těžké mít pochopení pro pachatele domácího násilí. Často není jejich chování způsobeno tím, že i jejich táta byl takový na mámu. Ti, kteří jsou opravdu oškliví, jsou lidé se specifickými poruchami osobnosti. Jsou z principu nastaveni tak, že nerespektují autority, nebo respektují jen ty selektivní. Největší autoritou jsou pro ně oni sami. Pokud jsou v životě echt nespokojení, jsou o to horší. A někdy mi víc hne žlučí neplatič výživného, protože pohnutky, proč neplatí, jsou opravdu zavrženíhodné, než ten, který někoho zrubal do bezvědomí.

Nestalo se vám někdy, že jste měl pocit, že jsou všude jen samí lupové a že slušní lidé už ani nežijí?

Jednou se mi to stalo. A to v době, kdy se sešlo pět případů sexuálních deliktů na dítěti. Člověk si čte rozsudky, znalecké posudky, je do té prasárny vnořený a vidí, že ne každý z pachatelů reaguje tak, jak by si člověk představoval, že by reagovat měl. Jeden z těch pěti byl skutečně zlý člověk a cesta k nápravě nekonečná. V ten moment jsem opravdu neměl nadhled.

Vnímáte vězení jako správnou cestu k nápravě?

Vězení je strašně důležité. Hrozba vězení je jedním z nástrojů naší práce. Ti, co tam byli, se možná v civilním světě můžou tvářit jako hrdinové, ale když se tu s nimi bavíme, tak si na hrdiny nehrají a ví, že zpátky jít nechtějí. Mají z toho strach. To už musejí být v opravdu velkých životních problémech, aby rezignovali. U mlaďochů, kteří tam ještě nebyli, by, myslím, bylo krátkodobé vězení velmi efektivní. Efektivnější než několik alternativních trestů, které se, pokud znovu selžou, najednou přemění v dlouhý trest.

Mají alternativní tresty smysl?

Rozhodně. Je správné, že tu alternativní tresty jsou. V Česku jsme pořád hodně nastaveni tak, že když někdo něco udělá, musí dostat trest, ze kterého bude cítit spravedlivá odplata. Společnost stále neumí přemýšlet nad tím, že i alternativní trest je strašná pakárna a že může být daleko efektivnější a u velké části odsouzených zpravidla je, než výkon trestu.

Jaká je u vězňů recidiva?

Minimální. Obecně, když vyhodnotím naši práci, mě to naplňuje optimismem. Když si udělám statistiku z případů ve své skříni, je to pod deset procent a u agenty podmínečně propuštěných jen pět procent. Ti, co prošli vězením, mají ohromnou energii na sobě pracovat. A z mnohých jsou pak skutečně hezčí lidé než kdejací politici, jejichž jednání je hrůzostrašné.

Stal se někdo z vašich klientů nakonec vaším přítelem?

Ne, já jsem hrozný formalista. Takovou věc nepřipustím. Vždycky to zkrátka ukončím tak, že zopakuji základní kréda, takže si nějaké další setkání rozmyslí, protože jsem strašný suchar a pako (směje se). Nezvou mě na pivo.

Co plánujete do budoucna?

Směřuji k manažerské pozici. Takže budu pořád pracovat s lidmi a pod stresem, ale bude jiný, nebudu zodpovědný za nápravu světa. A hlavně můj život bude svobodnější. Doteď jsem musel přecházet jedině na přechodu, dodržovat předpisy, protože jsem byl pod drobnohledem a pokud jsem chtěl něco po svých klientech, musel jsem se tak chovat i já sám. Na vysoké jsem byl pankáč, pak jsem ho ze sebe musel setřepat. Takže teď třeba budu moci zavést v mém životě zase trochu anarchie a na to se těším (směje se).

Markéta Hartlová