Jídlo je v Alma Mater nejoblíbenější aktivizační prostředek. Zdravotní sestra Zuzana Milfait Dvořáková stojí uprotřed.

Alma Mater pečuje o lidi s Alzheimerovou chorobou

Vezmou-li vás do svého světa, máte vyhráno

Lidí postižených demencí je v republice kolem 180 tisíc. Rodiny jsou schopné se o své blízké postarat jen do určitého stadia nemoci. Když začne být péče nad jejich síly, vyhledávají pomoc u specializovaných zdravotnických zařízení. Takovým je už sedm let domov Alma Mater v Novém Strašecí.

Nová rodina

Když se mladý pracovník přivine k postarší paní v křesle a tvář se jí rozzáří úsměvem, jen těžko se ubráníte dojetí. Na pohlazení a vlídná slova přitom někteří klienti doslova čekají. Podobně jako na cvičení, čtení, zpívání nebo stolování, které jim bystří smysly a pomáhá jim navracet se do světa, ze kterého přišli.

Rozhodnutí, kdy manželé Romana a Miroslav Havlíkovi zakoupili bývalý hotel v Novém Strašecí, dodnes nelitují. Velké pokoje se sociálním zařízením, výtah, blízkost Prahy, Kladna, Rakovníka, ale i křivoklátských lesů, to vše objekt předurčovalo ke zhmotnění jejich snu: vybudování domova, kde budou lidé postiženi Alzheimerovou nemocí žít s respektem a láskou.

Dnes se tu o padesátku klientů starají dvě desítky zaměstnanců. Zdravotní sestry, aktivizační pracovníci, pečovatelky, kuchařka, uklízečka i údržbář tu fungují jako jedna rodina. Ostatně, přesně to od nich jejich klienti očekávají. Zní to zvláštně, ale když nemocní překročí bránu domova, tak většinou o svoji přirozenou rodinu přicházejí.

„Alzheimerova choroba není léčitelná, ale léky a aktivizací ji můžete korigovat. Pokud se k nám pacienti dostanou včas, tak si na určité návyky zvyknou daleko snadněji. Mají svůj svět a když vás do něj pustí, máte vyhráno.“ Optimismus s jakým hovoří zdravotní sestra Zuzana Milfait Dvořáková o chodu domova Alma Mater, je obdivuhodný. Brzy ale pochopíte, že pozitivní mysl a aktivita je tu rychle přenosná a je podstatou léčebného procesu.

Cvičení jako návyk

Aktivizace klientů začíná hned po snídani a ve formě skupinového a individuálního cvičení probíhá v podstatě celý den. „Vždy uživatelům vysvětluji, jaké svaly protahujeme atd. Usmívají se, pohyb nás baví. Na cvičení jsou naši uživatelé zvyklí a chodí na něj sami,“ upozorňuje sestra.

Hned vedle tělocvičny vybavené i pro obtížně pohyblivé pacienty, je společenská místnost. Tady aktivizační pracovníci pomáhají klientům s rozvojem smyslových vjemů potřebných pro běžný život.

Vedle četby, besed na aktuální téma, nejrůznějších dílen, luštění křížovek nebo skládání puzzle, je oblíbenou aktivitou muzikoterapie. Když se ve výtahu objeví pan František Šitta s klávesy, harmonikou, saxofonem a spoustou kufříků, všichni vědí, že bude veselo. Dávno zapomenuté písničky vytanou na mysli a zpívají doslova všichni.

„Jednou za týden tu máme také dvouhodinový blok karaoke. Majitelé zakoupili velkoplošnou televizi, takže na texty je vidět i z poslední řady, ale naši broučkové si texty většinou sami vybaví. Děláme smíšené duety a všechny nás to moc baví,“ směje se paní Zuzana.

Straussův valčík

Když se zde mluví o klientech domova, používá většina zaměstnanců oslovení „broučkové nebo miláčkové“ a vyjadřuje to jejich vřelý vztah ke klientům. Mnozí z klientů byli řemeslníky, učiteli, zubaři, úředníky… a teď je duševní nemoc svála na jedno místo. Zde si jsou všichni rovni a chtějí jediné: v klidu dožít svůj život.

„Jeden pán se k nám dostal z dlouhodobého pobytu v nemocnici jako imobilní. Zjistili jsme, že rád poslouchal muziku. Když mu dnes pustíme valčík od Strausse, tak normálně chodí. Kdybychom na to nepřišli, tak už bude navždy upoután na vozík.

Další pán je zase slepý a hodně špatně slyší. Promluvil, jen když měl v ruce našeho živého králíčka. Jednou jsem zkusila položit jeho ruku na svoji tvář, vykřikl: ‚Jé ženská‘. Od té doby mne takto vždy pozná a volá mé jméno: ‚Zuzano‘.

Přiznám se, že v ty první okamžiky jsem měla slzy v očích,“ popisuje zdravotní sestra.

Na pohlazení a vlídná slova někteří klienti doslova čekají.

Zemlbába

Snad nejoblíbenějším aktivizačním prostředkem pro klienty Alma Mater je jídlo. Možná právě proto se u něj scházejí pětkrát denně. „Máme svoji kuchyni, kde vaří šikovná kuchařka Kateřina Kotelenská Jílková. Jídelníček připravuje vyvážený, ale dokáže respektovat přání jedinců. Když si někdo přeje třeba obyčejný rohlík a mléko, tak ho dostane.“

V horním patře domova pobývají schopnější klienti a občas si něco k jídlu připraví sami. Není výjimkou, že nějakou dobrotu přinesou klientům sami zaměstnanci. Opravdovým tahákem je ale pravidelné úterní pečení s aktivizačními pracovníky.

„Paní kuchařka většinou připraví ingredience, ale moučník už dokončí uživatelé. Pokaždé se dělá jiný recept a pečou si i vánoční cukroví. Nejvíc se z jídelníčku těší chlapi. Rádi tam vidí třeba zemlbábu nebo krupicovou kaši a chtějí pak přidat,“ směje se paní Zuzana.

Činnost neprobíhá jen uvnitř domova. Vedle vycházek si klienti pravidelně vyrazí na výlet autobusem. Naposledy byli v Kočičí kavárně v Kladně. „Kdo je způsobilý, může na vycházku sám, nebo když za ním přijede rodina. Když to dovolí počasí, je oblíbené posezení na terase a na zahradě, kam chodíme cvičit a máme tu také celodenní programy.“

Ježíškova vnoučata

Některé rodiny bohužel za svými příbuznými často nedocházejí a vedení domova se snaží, aby smutek na svěřence nedolehl zvlášť v čase vánočním. Velkým pomocníkem je rozhlasový projekt Ježíškova vnoučata.

„Snažíme se, aby každý dostal alespoň nějaký dárek. Loni nám moc pomohly pracovnice místního kulturního centra. Na náměstí byl umístěn vánoční stromek s přáními našich uživatelů a našel se člověk, který jim je všechny vyplnil. Navštívil nás a ptal se, jak se našim klientům daří. Byl to moc sympatický pán, ale přál si zůstat v anonymitě.“

Bez dotací

Jen kdyby bylo více takových mecenášů. Soukromé neziskovky nemají, co se týká financí, vůbec na růžích ustláno. Výše poplatku za pobytové sociální služby je vymezena zákonem a žádostmi o grant jsou uspokojeny prvořadě státní zařízení.

„Každý si u nás hradí pobyt ze svého důchodu a 15 % mu zbývá pro vlastní potřebu, to je dáno zákonem. K tomu jsou příspěvky na péči, podle stupně bezmocnosti klienta,“ vysvětluje paní Zuzana.

Vezmeme-li v úvahu, že v republice chybí v domovech pro pacienty s demencemi kolem 30–40 tisíc lůžek, je s podivem, že stát nevytvoří lepší podmínky pro pobytové sociální služby tak, aby se v této oblasti mohlo lépe rozvíjet podnikání.

Vagón uhlí

Samostatnou kapitolou v oblasti sociálních služeb jsou lidé. Podle Zuzany Milfait Dvořákové tuto práci člověk nemůže dělat pouze pro peníze, nýbrž je k ní nejspíš předurčen. „Jedním z předpokladů pro práci ve zdravotnickém zařízení je empatie a schopnost spolupráce. My tu máme úžasný tým lidí i skvělé vedení. Ostatně jinak by naše práce ani nešla dělat. Člověk si to neuvědomuje, v práci jste v pohodě, plní energie, ale přijdete domu a připadáte si, jako byste složili vagón uhlí.“

I proto domov Alma Mater vítá každou podanou ruku. Například v podobě mladých lidí, kteří si se seniory přijdou zahrát stolní hru, přečtou jim knížku nebo si třeba jen popovídají, co je ten den potkalo. Na oplátku si mohou odnést životní zkušenost k nezaplacení.

Sláva Vaic