O programu Les ve škole se loni v listopadu konal v Rakovníku seminář pro učitelky. Byl o něj velký zájem.

Luženská základní škola ukazuje, že učit žáky venku jde a má to smysl

Dostat les do školy je snazší, než se zdá

Psal se rok 1926. Pokrokový učitel Eduard Štorch (ano, je to ten, který napsal Lovce mamutů) konečně dotáhl s pomocí svých žáků do konce vysněnou školu. Takový malý vzdělávací ráj nazvaný Dětská farma. Měl už dost ohromných školních budov, které přirovnával ke klášterům a kasárnám stlačujícím dětskou duši. Chtěl pro své žáky něco jiného. Snil o škole, která bude připomínat perníkovou chaloupku. Škole, která bude „milým veselým koutkem, prozářeným sluncem a provívané čerstvým vzduchem“, kde „probuzený zájem a šťastnou vyučovací chvíli nebude přerušovat náhlé zazvonění a rozvrh hodin bude jen pomocným vodítkem“, kde se bude „volněji dýchat a svobodněji pracovat“ a kde věta: Zůstaneš tu po škole! nebude pro děti trestem, ale odměnou. A právě takovou na Libeňském ostrově v Praze postavil. Byla to obyčejná dřevěná chajda obklopená vodou a přírodou. Jedna z prvních lesních škol v Československu. Když dnes někdo ohrnuje nos nad tzv. alternativním vzděláváním jako nad hloupou novotou, mnohdy ani netuší, že tyto „novinky“ čeští učitelé zaváděli už před sto (a více) lety. Jejich snahy ale pohřbili komunisté.

Ven s Terezou

O lesních mateřinkách už veřejnost jakés takés povědomí má. Že ale existují i vzdělávací programy, které využívají les (případně parky nebo zahrady) při běžné výuce v základních školách, se dosud příliš neví. A to i přesto, že pražské vzdělávací centrum Tereza, které je jedním z nejvýraznějších propagátorů toho, aby se děti vzdělávaly venku v přírodě, existuje již čtyřicet let. Má za sebou spoustu inspirativních počinů, jedním z největších jsou projekty Les ve škole a Učíme se venku. Jsou rozpracované do nejmenšího detailu. Díky nim dnes stačí k tomu, aby učitelé alespoň na dvě hodiny v týdnu vyměnili učebnu za přírodu, jediné – chuť a nadšení.

Luženské prvenství

Základní škola v Lužné se do programu Les ve škole přihlásila už před více než deseti lety. Hlavní hybatelkou byla učitelka přírodopisu Dita Havlíčková. „Na začátku byla chuť jít s dětmi ven, abych jim při hodinách stále neukazovala jen obrázky a fotografie, ale aby žáci viděli věci, o nichž se učíme, přímo v přírodě a měli možnost si vše osahat a tím lépe zapamatovat. I když máme v Lužné les hned za humny, bohužel neplatí, že ho děti dobře znají. Tak polovina z nich tu v lese nikdy nebyla,“ přibližuje smutný fakt Dita Havlíčková.

O přírodě v přírodě

To, že se má o přírodě učit v přírodě, prosazoval už Jan Amos Komenský. Od jeho smrti letos uplyne dlouhých 350 let, a přesto žádná změna nenastala. Kresby a fotografie ve školách pořád vedou nad reálnými stromy, květinami a kameny. Bohužel. Přitom každý z nás ví, že nejlépe zná ty rostliny, které pěstuje na vlastní zahradě. Může si je osahat, přivonět k nim, ví, kdy kvetou, jak vypadají jejich semínka... Vlastní zážitek nenahradí žádná sebepovedenější fotografie.

„Rozhodně je znát, že si žáci učivo lépe pamatují. A navíc je učení mnohem víc baví. Děláme si například živé herbáře, kdy si žáci rostliny sami natrhají. Jsou děti, které učení venku opravdu strhne. Jsou ale samozřejmě i ty, které si jen rády zablbnou v lese, ale příroda je nechytne. Je to stejné jako v běžné populaci. Někomu je příroda blízká, někomu ne. Ale už jen to, že se děti vyvětrají a vyčistí hlavu, je velké pozitivum,“ říká Dita Havlíčková.

Vzdělávací programy centra Tereza školy motivují, aby neučily jen ve třídách, ale i venku v přírodě, kde to děti mnohem víc baví.

Malé sociální zázraky

Zpočátku si z metodik, které vzdělávací program zapojeným školám poskytuje, jen vyzobávala věci, které ji zaujaly, před nedávnem se však spolupráce centra Tereza a luženské školy prohloubila. Škola vstoupila do jejího projektu Mistři kolegiální podpory v oblasti přírodovědné gramotnosti.

„V tu chvíli jsme začali s metodikami pracovat mnohem víc. Nejen já. Ve škole se utvořil kolektiv pěti žen včetně družinářek. Les ve škole má totiž metodiky i pro školní družiny,“ vysvětluje učitelka a dodává, že se brzy začala projevovat i další pozitiva učení venku: „Děti v lese ztrácejí ostych, takže třeba ten, kdo bývá z kolektivu vyloučený, najednou krásně zapadne. Zlepšují se sociální vazby a děti se postupně naučí lépe fungovat ve skupině.“

Stačí i zahrada

Své zkušenosti si luženská škola nenechává pro sebe. Loni v listopadu se o ně Dita Havlíčková podělila s kolegyněmi při semináři o programu Les ve škole, který se konal v Rakovníku v rámci aktivit Místního akčního plánu Rakovnicko. Přednášela při něm společně s Janem Froňkem ze vzdělávacího centra Tereza.

„Zájem o Les ve škole v posledních letech roste. Nyní je v něm zapojeno kolem čtyř stovek škol. Na Rakovnicku to jsou kromě Lužné například školy a družiny v Pavlíkově a Olešné. Tím, jak se během dvaceti let existence programu podařilo nasbírat argumenty a důkazy, jak pozitivní dopad učení venku má, se pro něj vytvářejí lepší podmínky. Školy zkrátka potřebovaly od někoho slyšet, že to jde, má to smysl, že to přináší lepší učební výsledky a že to může některým žákům výrazně pomoci. Máme také dobrou odezvu od české školní inspekce,“ říká Jan Froněk.

Školy, které se do programu zapojí, nemusejí mít nutně v blízkosti les. Stejně dobře jim poslouží i park nebo školní zahrada. Obzvláště když ji škola promění v přírodní zahradu, což podporují různé dotační a grantové tituly.

Začít u přestávky

Venku se dá učit kterýkoli předmět, nemusí to být výsada přírodovědy nebo přírodopisu. To dokazuje druhý vzdělávací program centra Tereza Učíme se venku. I ten má vlastní webové stránky, kde si může kdokoli zdarma stáhnout zajímavé knihy o tématu a především metodiky, které jsou plné nápadů, jak venku učit jazyky, matematiku, výtvarnou výchovu nebo dějepis.

„Ideální je začít pozvolna. Například si nejdřív vyzkoušet strávit s dětmi venku přestávku, poté část vyučovací hodiny a postupně čas venku prodlužovat. Žáci si na to taky musejí zvyknout. Učitelé nemusejí sami nic vymýšlet. Mohou jet podle našich metodik. Většinou jsou ale kreativní a ve chvíli, kdy se zaběhnou, začínají vymýšlet svoje věci,“ popisuje Jan Froněk. Mnohé školy už zahrnuly učení venku do rozvrhu a vzdělávají děti v přírodě několik hodin každý týden. Nejsnáze to jde zavést na prvním stupni. „Je ale skvělé, když venkovní učení pronikne do školy alespoň jednou za čas. Věřím v učitelskou kreativitu. Jakmile vznikne přesvědčení a rozvine se chuť, stane se z toho něco normálního a samozřejmého,“ míní Jan Froněk.

Dětské farmy dneška

Za co všechno sbírá učení venku body? Za to, že se díky němu u žáků zlepšují vzdělávací výsledky i chování, že jsou pozornější, motivovanější, mají větší chuť se učit, i to, že pomáhá potírat rozdíly mezi nadanými, průměrnými a podprůměrnými. Navrch se děti naučí rozumět přírodě a chránit ji, což se bude brzy celé společnosti rozhodně hodit.

Dokonce už v Česku existují i lesní základní školy, takové Štorchovy Dětské farmy dneška. „Patří k nim například Škola devětsil v Kamenici na Praze východ. Někde se utvořily lesní školy z domoškoláků a dětských vzdělávacích skupin poté, co nenašly vyhovující prostory uvnitř. Učí se proto ve větší míře venku a funguje to. Osobně mě ale baví i to, když můžu na běžných školách ukazovat učitelům cestu, že to jde a má to smysl,“ vysvětluje Jan Froněk.

Markéta Hartlová

Biflují, až z nich teče

„Učitelé štvou děti učením podle neživotných osnov, žáci biflují, až z nich teče a melou všelijaké jalové a valně nepotřebné věci. Život zatím uhání okolo školy, otřásá veškerým okolím, až to břinčí – jen škola zachovává důstojný studený klid. Ve škole je žák pořád jen číslem v katalogu, pasivním předmětem byrokraticky střižené výučby. Učitel je po odbytých hodinách utahán tak, že je rád, když mu děti ani na oči nejdou. Ve školách se potlačuje individualita dětí, vtiskují se do bezvýrazných šablon. Ale právě individuální život je nositelem pokroku. V individualitách je síla.“ Také vám to připadá jako kritika současného školství? Jenže není. Jsou to slova Eduarda Štorcha. Učitele, který se narodil v roce 1878.