Jiří Zuska.

Jiří Zuska má v posledních třech letech mezi českými golfovými amatéry nejlepší výsledky

Studentem v Americe a teď i českým golfovým králem

Naše rozhovory s Jirkou Zuskou jsou jako seriál o tom, jak se plní sportovní sen. A odvíjí se přesně tak, jak by ke svému hrdinovi přistupoval každý scénárista. Pěkně krůček po krůčku k dalšímu úspěchu. V prvním díle přivezl dvanáctiletý kluk z Kounova a velká naděje golfového klubu v Podbořánkách zlato z olympiády dětí a mládeže a snil o tom, že až vyroste, bude hrát golf v Americe. V druhém díle se stal vítězem Národního mistrovství ČR kadetů a žáků v kategorii starších žáků a navrch vybojoval stříbro v rakouské juniorské golfové tour. V třetím dějství už byl z malého kluka gymnazista, který sbíral nejen zkušenosti, ale i poháry a medaile v zahraničních turnajích, dostal divokou kartu na první profi turnaj a plánoval studium na univerzitě v Americe. Teď je tu díl číslo 4. A s ním pořádný zvrat.

Z Jirky už je student druhého ročníku univerzity v Louisville, kde významně přispěl k tomu, že se univerzitní golfový tým posunul na čtrnácté místo v celostátním žebříčku, a tři roky po sobě je vítězem českého golfového žebříčku v kategorii amatérů. Ale hlavně! Letos konečně prozřela i porota ankety Golfista roku a korunovala ho králem českých amatérských golfistů. V žádném případě se nenechte svést představou o nafoukaném veličenstvu. Jirka je pravý sportovní aristokrat – šaramantní, usměvavý, milý a taky pořádný dříč, který ví, že bez práce nejsou koláče. Ve sportu obzvlášť.

Studuješ v Americe, což znamená, že jsi většinu roku za mořem, jsi ještě členem Golf klubu Podbořánky?

Jsem. Je to moje české domovské hřiště, kde trénuji. Na podzim a na jaře jsem sice na univerzitě, ale když se vrátím domů a nejsem zrovna na turnaji, jdu týmu pomoct, když hraje ligu. Kromě toho hraji i golfovou Bundesligu v Německu za tým, který je mezi pěti nejlepšími.

Ve druháku na gymplu jsi říkal, že získat stipendium na americké univerzitě by nemuselo být tak těžké. Bylo to tak i ve skutečnosti?

Když jsi sportovec, tak je jednodušší získat stipendium. Jak bude vysoké a na jaké univerzitě, se odvíjí od sportovních výsledků. Ti, co dostávají plné stipendium na nejlepších školách, patří mezi opravdu nejlepší sportovce. Když jsou výsledky horší a chceš dostávat plné stipendium, musíš jít na horší školu. Když chceš lepší školu, bylo by stipendium menší. Já jsem si zvolil školu, kde nemám plné stipendium. V golfu jsou v Americe tři divize, já hraji v té nejvyšší a vybral jsem si školu, která byla dva tři roky zpátky v žebříčku šedesátá až sedmdesátá asi ze tří set škol. Minulý rok jsme byli po prvním semestru dvacátí a teď už jsme čtrnáctí v celé zemi. Tento rok jsme se sešli jako opravdu dobrý tým.

Co rozhodlo pro Louisville v Kentucky, kde působíš?

Měl jsem hodně nabídek z Texasu, Louisiany, Kansasu, Georgie, něco i z Floridy. Rozhodlo to, že můj kamarád golfista Šimon Zach na stejné škole v Louisville studoval. Jen tak ze srandy jsem mu řekl, jestli by se o mně nezmínil trenérovi. Pak jsem si začal s trenérem dopisovat a skončilo to tak, že jsem se tam přijel podívat a místo se mi zalíbilo. Ve finále bylo opravdu docela jednoduché se na univerzitu dostat.

Jaké je tam podnebí?

Podnebí bych přirovnal k jihu Francie. Můžou tam být i hodně studené zimy a léta jsou vlhká a teplá. Trénovat tam můžeš 10 až 11 měsíců v roce, což je o měsíc nebo dva déle než v Česku. V lednu a únoru, které bývají opravdu studené, trénujeme v nové indoorové hale, kde je umělý green.

Jsou na univerzitě důležitější tvoje studijní, nebo sportovní výsledky?

Obojí je důležité, musí to jít ruku v ruce. Kouč je ten, kdo ve všem rozhoduje. Když ti to nejde ve škole, nedovolí ti hrát, aby sis výsledky zlepšil. Člověka to opravdu nutí, aby se učil. Jen tak může hrát a dělat to, co má rád. Škola má stanovený určitý průměr, který je nutný k postupu do dalšího ročníku. Tento semestr jsem měl samé jedničky, podle amerického systému tedy samá áčka, to jsem neměl ani na střední (směje se).

Je náplň studia taková, že tě to baví, nebo musíš občas zatnout zuby?

Záleží, co si člověk vybere za odvětví. První semestr jsem zkusil něco z ekonomie, a to mě nebavilo. Bylo tam hodně matiky a s tou moc kamarád nejsem. Navíc jsem se dost nazlobil s některými obchodními termíny, protože ty z běžné angličtiny člověk nezná. Teď studuji administraci sportu a je to mnohem lepší. Měli jsme třeba předmět o tom, jak nakládat se stresem, jak si udělat fitness plán, jakou zvolit stravu... Takové znalosti se v praxi hodí. Jsou samozřejmě i předměty, které jsou nudné. Tak si přednášku odsedím, protože musím, naučím se na zkoušku a hotovo.

Už ses ocitl v nějaké krizi, kdy sis říkal, jestli by nebylo lepší přejít jinam?

Krizi jsem měl minulý rok, kdy jsem si vůbec nerozuměl s naším koučem. V Americe se všechno točí kolem výsledků, a když nejsou dobré, tak se k vám kouč nechová moc hezky. Koncem minulého podzimu mi to úplně nešlo, to bylo dost krizové období. Nakonec se to vyřešilo tím, že jsem začal hrát líp. Pomohlo mi, když jsem si uvědomil, že vlastně nezáleží, co si kouč myslí, protože na hřišti jsem stejně sám za sebe a musím si pomoct sám. Jakmile jsem se přestal soustředit na to, co si myslí on, začalo se mi dařit. Nakonec kouč říkal, že je to na první rok hodně dobré. Slyšet zrovna od něj taková slova bylo dost překvapující.

Poprvé v kariéře se letos stal Jiří Zuska Golfistou roku v kategorii amatérů.

Kolik je vás v univerzitním týmu?

Devět. Na turnaji nás hraje pět a započítávají se výsledky jen čtyř nejlepších. Patřím mezi ně. Tím, na koho se spoléhá, že bude pořád hrát dobře, ale naštěstí nejsem. Na to máme kolegu z Německa, který je v žebříčku asi dvacátý na světě a 90 procent času hraje opravdu dobře, což je až neuvěřitelné.

Co je tvoje golfová doména a naopak slabina?

Řekl bych, že nejlíp mi jde patování na greenu. A slabina? To by mohl říct spíš tady táta. Poraď mi.

Jiří Zuska st.: Jirkova slabina jsou rány z týčka, tedy první rána z odpaliště. Tam je vždycky docela riziko. A jeho silnou stránku bych potvrdil, to je hra na greenu. Kromě toho má taky dobrou hru ve větru. U ní patří mezi deset procent lidí, kteří to zvládají.

Čím to je. Děláš si nějaké fyzikální výpočty?

Kdepak, v Podbořánkách dost fouká (směje se). Většina lidí, když fouká vítr, nechce měnit svůj styl a pořád hrají normální nebo vysoké rány. Když ale fouká, tak čím výš to jde, tím větší vliv vítr má. Proto většinou hraji nižší rány, to se jednodušeji kontroluje. Navíc vím, že při větru většinou víc než polovina lidí odpadne, takže jsem při hře klidnější.

Jak dlouho vydržíš bez golfu, když nemusíš trénovat?

Teď jsem měl sezonu, která trvala 10,5 měsíce. Pořád jsem trénoval a hrál, takže už mi v tuhle chvíli sice chybí, ale myslím, že je důležité nechat hlavu odpočinout. Když jsem mezi turnaji, nedokážu netrénovat, protože vím, že nebudu připravený, a to pak nemá cenu na turnaj vůbec jezdit.

Máš nějaký automatický vnitřní alarm, který spustí výstrahu?

Ten se nespouští, je zapnutý pořád (směje se). V létě například skončil turnaj a táta řekl, že si dám deset dní volno. Vydržel jsem čtyři dny. Udělal totiž chybu, že jsme ten týden trávili vedle golfového hřiště. Pak se nemůže divit, že jsem nevydržel (směje se).

Co uplynulá sezóna, co v ní vyčnívalo?

Na začátku sezony jsem v Americe na turnaji málem vyhrál, nakonec jsem skončil třetí. Pak jsem měl k vítězství hodně blízko ještě jednou, to jsem byl čtvrtý. Po návratu do Česka jsem hrál individuálně Mistrovství Evropy a skončil šestý, potom bylo Mezinárodní mistrovství Německa, kde jsem byl druhý o pouhou ránu. Nevyšlo mi to bohužel na Albatrosu, kde se hrál jeden z turnajů nejvyšší evropské túry mezi profesionály. A pak jsem se vrátil do Ameriky. Mezi turnaji se hrají kvalifikace o místa. Myslel jsem si, že když mám dobré výsledky, nemusím se moc snažit, a tak jsem na kvalifikacích trochu vypustil. A dopadlo to tak, že i ti horší než já měli lepší výsledky a já jsem první dva turnaje jen seděl. Co budu povídat, to jsem nesl špatně (směje se). Ale poučil jsem se a na další kvalifikaci už jsem se zase naladil se na tu správnou notu.

V polovině roku jsi byl ve světovém žebříčku 194. a na konci 143. To je velký skok. Bylo proto zřejmé, že Golfistu roku vyhraješ?

Ze 194. na 143. místo je velký skok. Jsem rád, že tam posun je a že i já osobně cítím, že je to lepší. Samozřejmě platí, že čím výš v žebříčku jsi, tím je těžší se zlepšovat. V českém golfovém žebříčku amatérů jsem vítězem tři roky za sebou. Podle výsledků na papíru jsem tedy sice vyhrát měl, ale člověk nikdy neví. Ti, co hlasují, to vidí ze svého pohledu a každý trochu jinak.

Až budeme za tři, čtyři roky dělat další rozhovor, o čem myslíš, že bychom tak mohli mluvit?

Na tyhle otázky se strašně těžko odpovídá. Mám 2,5 roku do dokončení univerzity, pak bych rád přešel k profesionálům a co se stane potom? To neví ani bůh. I když cíl mám pořád stejný. Jednoho dne bych rád byl na PGA, tedy hrál na nejvyšší profi túře v Americe. Jestli to tak bude a kdy, na to se nedá odpovědět.

Markéta Hartlová