Organizátoři a duše Mutějovického válce Lukáš Roubík (vlevo) a Milan Staněk na Čertově kameni. Tady byl start a cíl závodu.
O extrémním běhu a nadšení pro první Mutějovický válec
Je lepší si závod užít a ne přežít
Jak to může dopadnout, když se parta nadšenců rozhodne uspořádat překážkový běh na pohoří Džbánu u Mutějovic? O tom se mohla 9. listopadu přesvědčit téměř stovka účastníků nultého ročníku Mutějovického válce. Závod uspořádali místní nadšenci Milan Staněk a Lukáš Roubík. Oba mají na svém kontě starty v řadě podobných podniků. Co je lákavého na extrémním sportu a co organizátorskou dvojici přivedlo k nápadu uspořádat vlastní závody, jsme se ptali Milana Staňka.
Co vás přivedlo k extrémním překážkovým běhům?
Zhruba před čtyřmi roky jsme společně s Lukášem začali dělat kruhové tréninky a workout. Postupem času jsme hledali možnosti, kde by šlo všechno zúročit a zároveň se porovnat s dalšími v jednom závodu. Líbila se nám komplexnost tohoto sportu a největším lákadlem byla a stále je rozmanitost závodů i kreativita jednotlivých organizátorů v přípravě překážek. Většina lidí, která tento druh závodu zkusí, se k němu také vrací, což byl i náš případ.
Je v Mutějovicích takových nadšenců více?
V týmu máme kolem deseti členů. Z toho zatím jen jednu ženu, to se snad ale v novém roce změní, ne všichni ale žijí v našem okolí. Na závody vyjíždíme průměrně v pěti až sedmi lidech a i obsazení týmu se mění podle náročnosti závodu. Příprava je v současnosti spíše individuální nebo v menších skupinách podle času. Účastníme se kratších tratí až po závody typu ultra. Máme za sebou mítinky převážně v ČR, ale i v Anglii, Rakousku, Německu a na Slovensku. V následujícím roce plánujeme návrat do Alp a snad vyjde i závod v Dolomitech. Mimo běžeckých závodů je možné nás vidět i na různých soutěžích horských kol.
Jak začít se závoděním? Jaká je vůbec ideální příprava?
Rozhodně by se člověk neměl podceňovat a mít strach. Pokud máte byť minimální trénink nebo děláte i jiné sporty, tak účast na kratších závodech nebude problém. Závod vás pak prověří od vytrvalosti, úchopu až k síle. Před delšími závody je dobré přizpůsobení jídelníčku a naplánování doplnění energie během závodu. Trénink záleží na ambicích závodníka, ale vždy je lepší být připravený a závod si jít užít a ne přežít. Pro nás je základ běžecký trénink spojený se cvičením na hrazdě.
S čím vším musí soutěžící počítat?
Je jisté, že překážky vám rozhodí vaše běžecké tempo už na začátku závodu. Závody jsou také pořádány převážně v horských oblastech. Takže potom sjezdovky, které znáte z lyžování dolů, tady poznáte v obráceném směru a někdy i několikrát v průběhu závodu.
Co na trati závodníci nejvíce ocení?
Pokud se připravovali, tak sami sebe a svoji hlavu, ve které vědí, co pro účast v závodu udělali. Při dalších soutěžích využijete zkušenosti z těch předešlých a vše vám přijde již jednodušší. Také oceníte krásnou krajinu a výhledy z vrcholů hor.
A jak vás napadlo uspořádat vlastní závod?
Lukáš Roubík má zkušenosti i ze zahraničních tratí.
Je to nadšení pro tento sport a také možnost ukázat ho lidem, kteří by se z jakéhokoli důvodu pro registraci na velký závod neodhodlali. Pak už nás s Lukášem hnala ochota našich rodinných příslušníků a známých nám pomoci s organizací a také maximální vstřícnost od obce Mutějovice.
Co bylo největším problémem?
Čas. A to hlavně při páteční celodenní stavbě překážek. Potom brzké stmívání, které nás nenechávalo moc v klidu.
Co vás nejvíce překvapilo?
Zájem o závod ať už od lidí, kteří se v tomto sportu pohybují, ale i od těch, co úplně neví, co je čeká. Bohužel nakonec nevyšlo moc počasí, ale i to k těmto závodům patří a může to být také jedna z překážek pro závodníky, ani to však startující neodradilo. Největším zklamáním bylo zjištění, že nám někdo poničil značení části trati, což je už podle zpráv od pořadatelů různých závodů v našem kraji skoro tradice.
Byli jste spokojení s úrovní a chováním závodníků?
Byli skvělí. Myslím, že pochopili, že závod pořádáme z čistého nadšení a hlavně pro ně, a tak k tomu i přistupovali. Lidé, kteří nemohli přijet, se sami omlouvali, případně za sebe našli náhradu. S Lukášem nás překvapilo, že dokonce chtěli zaslat startovné s omluvou, že se nemohou zúčastnit. To jsme samozřejmě nepřijali, ale ta zodpovědnost vůči organizátorům nás velice potěšila.
Co byste chtěli pro příští rok změnit?
Určitě kontrolu značení trati těsně před závodem. Závod samotný bude delší a povede jinou trasou. Chceme zapojit vodní překážku a pokusíme se přidat další překážky s více dráhami pro lepší průchodnost závodníků. Příští ročník bude opět maximálně o 100 až 120 startujících.
Kdy se závod uskuteční?
Termín závodu bychom chtěli zveřejnit začátkem jara. Předběžně zvažujeme přelom měsíců září-říjen. Před prázdninami chceme stihnout ještě závod pro děti.
Barbora Vaicová
Poprvé na trati
Patřím mezi ty, kteří chtěli jednou stanout na startu překážkového závodu. Na který se ale přihlásit? Všechny jsou dost daleko. Sen se mi splnil právě díky Mutějovickému válci, kam mě pozvali přímo organizátoři, protože kdo může čtenářům zprostředkovat autentičtější pocity ze závodu než přímý účastník?
Přesto, že bylo poměrně chladno a mrholilo, vládla od začátku skvělá nálada. Po odstartování 54 mužů, se na startovní čáře připravilo 34 žen. První překážky v mírném svahu stačilo přeskočit. Následně jsme přenášely klády, plazily se, nosily kýble s pískem, balancovaly na kládě a pak následovala první ručkovací překážka a běh lesním terénem. Zde už se skupinka roztrhala na jednotlivce. Po tom, co jsem několik dlouhých minut sledovala záda běžkyně přede mnou, se mi podařilo ji doběhnout a závod už jsme dokončily spolu. Pouze s jednou nezdolanou překážkou i slušným časem jedné hodiny a dvaceti minut jsem se umístila na 16. místě. Byl to nádherný pocit. Po závodu jsme se přesunuli do mutějovické sokolovny, kde jsme si před vyhlášením výsledků s přáteli dali vynikající guláš a jeli domů. Pak už jsem jen všechno oblečení včetně bot naházela do pračky a spokojeně hodila nohy nahoru. Ještě jednou děkuji organizátorům za super zážitek. Barbora Vaicová
