Jak nalákat Mazlinu a Bělku k focení? Přece pomocí kýble s krmením.

V lesní školce Dubínek chovají šneky, morčata, králíky, ovečku a kozu

O přírodě se neučí jen z obrázků

„Já bych chtěl králíky!“ „Já bych chtěla morčata!“ Takové nadšené volání uslyšíte v kroučovské školce Dubínek každé ráno. Děti se ale nepředhánějí v tom, jaké zvíře by si přály mít doma. Hlásí se do šichty. Dubínek je mateřinka, kde se o zvířatech pouze nepovídá a nezpívá, ale kde s nimi děti žijí a starají se o ně. A když se ráno rozdělují služby, kdo poklidí a nakrmí, vždycky se objeví les dobrovolnických rukou. Aby se nehádaly, mají spravedlivý týdenní rozpis. Teď už je veškeré zvířectvo vzorně poklizeno a děti sedí na zahradě kolem praskajícího ohýnku. Tak trochu připomínají indiánský kmen. Náčelník, tedy paní učitelka, jim povídá o bramborách, které se na polích právě sklízí. Pak si o nich zpívají chytlavou písničku a nakonec si každý zahrabe do žhavého popela svoji bramboru. Až se kolem poledního vrátí z lesa, bude tu na ně čekat pravá podzimní pochoutka, která tak kouzelně barví pusy a ruce na černo. To se pak symbolicky promění v pasáčky na poli. Takovou roli moc dobře znají. Do osazenstva Dubínku totiž patří i ovečka Mazlina a koza Běluška. No není tahle školka sen?

Minimum marodů

Do lesa je to z budovy školky, která na okraji Kroučové vyrostla před čtyřmi lety, jen pár kroků. Stačí přejít silnici a jste tam. A protože má vesnice tak blízko k přírodě, promítlo se to i do zdejšího způsobu vzdělávání. Dubínek je lesní školkou. Má sice moderní (dokonce nízkoenergetické) a útulné zázemí, ale uvnitř děti tráví jen malou část dne. Většinou jsou venku v lese. Za každého počasí. A jsou z toho nadšené.

Větu: „Já nechci ven, tam prší,“ tu neuslyšíte. Dubínci ví, že jim pár dešťových kapek neublíží. Proto přeci existují gumáky, pláštěnky a gumové kalhoty. Při radosti z objevování je počasí vedlejší. Do místní povinné výstroje patří i podložka na sezení. Na ní si můžete hovět na zemi, ať je teplo, nebo zima. O tom, jak každodenní pobyt venku svědčí imunitě, by v Kroučové mohli vyprávět. Zdejší děti ví o ordinaci pediatričky spíš z doslechu, než z vlastní zkušenosti.

Zájem je velký

Školka se otevírala v polovině srpna 2015. „Začínali jsme s osmi dětmi. V září přibyly další a do konce školního roku už jsme měli plný počet, tedy čtyřiadvacet,“ říká ředitelka Radmila Becklová. Když je něco dobré, zprávy se rychle šíří. A tak hned v následujícím roce museli navýšit kapacitu o čtyři, což je definitivní strop. Dnes už musí hodně zájemců odmítat. U posledního zápisu bylo sedmnáct dětí, vzít jich mohli jen devět. „Být větší bychom ani nechtěli. Ztratilo by to kouzlo a už bychom se tu necítili tak rodinně,“ říká ředitelka.

V Kroučové se sešlo několik šťastných náhod. Bez nich by mateřinka buď vůbec neexistovala, nebo by se od těch běžných příliš nelišila. Tou první bylo, že se starostce Haně Hajné zalíbily lesní školky, tou druhou, že svým nadšením dokázala nakazit ostatní zastupitele, a tou třetí, nejzásadnější, že našla někoho stejně zapáleného, kdo její vizi naplní. Jít cestou lesní školky totiž není jen tak. Stát na ni pohlíží jako na alternativní vzdělávání a nejít s davem je vždycky těžší.

Nadšení farmáři

Tak kupříkladu personální stránka věci. U ní je Dubínek bit paradoxně kvůli tomu, že má svoji budovu. „Kdybychom byli lesní školkou bez budovy, měli bychom automaticky nárok na tři pedagogy. Podle nového financování, tedy výpočtu hodnoty PHmax, ale máme i se mnou nárok jen na dvě a čtvrt učitelky. Naštěstí máme podporu našeho zřizovatele, tedy obce, takže nám bude třetí učitelku doplácet. Nelíbí se mi ale, že u nás stále funguje, že pokud chcete něco dělat jinak, doplatíte na to,“ zmiňuje Radmila Becklová. U spousty věcí je s tím spojeno víc práce, ale platí staré dobré: Všechno jde, když se chce.

Ne každý by si třeba troufl mít u školky zvěřinec. Co by tomu řekla hygiena? Přitom to jde. V Dubínku začínali pěkně pozvolna u šneků. Pak přibyli králíci a morčata a nakonec se ředitelka odhodlala splnit velké přání a zajela k chovateli do Benešova pro kozu. „Jela jsem pro ni, jakmile nám místní truhlář vyrobil salaš. Jenže se stalo něco, co jsem rozhodně neplánovala. U chovatele ke mně přiběhla malá ovečka, které tam všichni říkali Mazlíku, protože byla hodně přítulná a mazlivá. Maminka jí umřela při porodu a ona si hodně zvykla na lidi. A jak mě začali pobízet: ‚Podívejte, ta si vás vybrala, my vám ji k té koze dáme‘, tak jsem nevydržela a nakonec si odvezla obě. Vezla jsem je v kufru Octavie, z pytlů jim koukaly jen hlavy,“ směje se ředitelka. O víkendech a během prázdnin je buď jezdí krmit sama, ale většinou vypomáhají rodiče, kteří v Kroučové bydlí.

Běluška byla nejdřív ostražitá a k dětem se moc neměla. Mazlina jí ale ukázala, že není třeba se bát. Od té doby jsou věrné společnice. Doprovází děti i na cestách do lesa. Nejdřív chodily na vodítku, teď už to umí bez něj. Berou je jako své stádo, kterého se drží.

Kluci mají dneska službu v salaši. A jsou na to patřičně hrdí.

Les se nikdy neokouká

Stejné je to vlastně i dětmi. Nikdy se nestalo, že by se někdo z Dubínků v lese ztratil. A to ani tehdy, kdy jsou zabraní do sbírání hub a rozprchnou se každý na jinou stranu. „Když jsou v lese, jsou ostražití. Ví, že máme pravidla a že se musí držet na dohled. Jakmile zavolám, seběhnou se. Vyznají se tu líp než kdejaký dospělý. To už spíš zabloudí učitelka, která je tu nová,“ vysvětluje s úsměvem ředitelka. V lese jsou navíc podle její zkušenosti děti mnohem klidnější, hodnější a nejsou tak hlučné jako ve třídě. „Ve školce máme spoustu motorických hraček, skládaček a všeho možného. Ale všechno se brzy okouká. Kdežto les je pořád jiný. Posouvá a rozvíjí je mnohem víc. Každý den v něm objevují nové a nové věci. Učí se vztahu k přírodě a lépe porozumí, jak funguje, protože to reálně zažívají.“

Malí pěstitelé

Vedle běžného třídního vzdělávacího programu (ten říjnový se jmenoval Podzim na zahradě, na poli a v lese) nebo péče o zvířata si Dubínci zvládají i pěstovat zeleninu. Na vyvýšených záhonech sejí semínka, okopávají, odplevelují... Co si vypěstují, to si sní. Vidí in natura, jak roste mrkev, ředkvičky, bylinky, hrášek, jahody a další. O čem se učí, to si názorně vyzkoušejí. Tak například v pondělí byla tématem řepa. Děti jen neseděly nad jejím obrázkem, ale měly před sebou skutečnou řepu čerstvě vytaženou ze záhonu. „Rozřízli jsme ji a ukázali si, jak barví. Pak jsme s ní krmili naše zvířátka a malé děti s ní ještě tupovaly.“

Na zahradě u školky nenajdete žádné klasické prolézačky. Nejsou tu potřeba. Kdyby po nich děti zatoužily, stačí zajít na obecní hřiště. To se ale zas tak často neděje, protože stromy v lese jsou mnohem zábavnější. Po těch vyvrácených se dá lézt, na spodních větvích se dá houpat a věšet a v dírách po vyvrácených kořenech jsou ty nejlepší úkryty.

Příroda na zahradě

„U školky máme přírodní zahradu. Dostali jsme na ni z Ministerstva životního prostředí dotaci 200 tisíc korun, ale spoustu jsme si toho vyrobili i sami. Třeba smyslový chodníček, po kterém děti chodí naboso, aby poznaly i jiné než hladké povrchy. K němu stačilo jen nanosit kamínky, šišky a jehličí. Květnatou louku jsme si také oseli sami. Ta nám pak sloužila k pozorování hmyzu a výrobě herbáře,“ říká ředitelka.

Vůbec největším lákadlem je vodní kaskáda s korýtky. Je napojena na podzemní nádrž, do níž teče z okapů dešťová voda. Díru na nádrž vybagrovali při brigádě tatínkové. Z vykopané hlíny pak vznikl kopeček, na němž je skluzavka. Korýtka slouží jako pítka pro ptáky, i dětem k cachtání. A učí je hospodařit s vodou. Když ji vycachtají dříve, než naprší nová, zůstanou na suchu. V přírodě také nikdo nedopouští rybníky vodou z vodovodu.

Děti do nepohody

„Do všeho, co děláme, se děti zapojují. A moc je to baví. Jsou díky tomu pracovitější, šikovnější a samostatnější. To se nám potvrzuje i u zápisu, na který se se svolením rodičů chodíme dívat,“ říká Radmila Becklová. Až bude historie Dubínku delší než čtyřletá, určitě bude mít mezi svými absolventy spoustu přírodovědců, ekologů, lesníků, zahradníků... A hlavně, a to bude vůbec nejlepší vizitka, dlouhatánský seznam holek a kluků do nepohody.

Markéta Hartlová