Veronika Bártová a Markéta Pázlerová s vítězným pohárem a medailemi.

Fotbalový turnaj ve 48. patře mrakodrapu v New Yorku vyhrály české pošťačky

Dvě pavlíkovské Lvice se staly mistryněmi světa

Velkého fotbalového úspěchu dosáhly až v dalekém New Yorku dvě pavlíkovské lvice Veronika Bártová a Markéta Pázlerová. Sportovkyně byly součástí výběru reprezentačního týmu České pošty, jenž postoupil na finálový turnaj, aby nakonec vybojoval titul neoficiálních mistryň světa.

Veroniko a Markéto, pojďme vysvětlit, o jakou akci se jednalo?

Byly jsme na turnaji ženského amatérského fotbalu, který má za cíl podpořit cíle udržitelného rozvoje života, který vyhlásila OSN. V letošním roce bylo vypsáno zhruba sedmnáct druhů udržitelných životních cílů. Český výběr měl č. 3, což bylo zdraví a kvalitní život. Nejedná se však pouze o fotbal. Během turnaje se do tabulky započítává více aspektů. Body dostáváš za vítězství, za způsob fandění, za doprovodný program a za dresy, které by měly být právě z udržitelných zdrojů. Tohle vše se při zápase hodnotí. Rozhodčí sledovali i to, jak se chováš během zápasu i mimo něj k soupeřkám. Byla to spíše společensko-sportovní akce.

A jak se k tomu dostala zrovna Česká pošta?

Česká pošta má ve svém programu prevenci na rakovinu prsu a kůže.

Jak se člověk dostane do týmu a hlavně do New Yorku?

V květnu se na Václavském náměstí v Praze hrálo základní kolo. V minulosti se tento turnaj hrál po celém světě, mimo Česko. Letos poprvé se dostal i k nám. Hlavní iniciátorkou výběru České pošty byla Marta Selicharová, která je ředitelkou nadace České pošty. Na interní pošťácký net dala inzerát, kdo z holek by se chtěl tohoto fotbalového turnaje zúčastnit. My na to moc nekoukáme, ale Dana Vacínková se zná s Martou. Ony si zavolaly a už jsme byly v týmu. Nakonec nás bylo osm pošťaček z celé republiky a z toho my dvě byly z Rakovníka. Poprvé jsme se viděly jednou před pražským turnajem. Zahrály jsme si fotbálek a hurá na Václavák. Ze srandy jsme si říkaly, že vyhrajeme a pojedeme do Ameriky. Hrálo se v takové kleci, kde bylo hřiště zhruba 20×5m, hrálo se 4+1 na malé branky a zápas trval pět minut. Česká pošta se v Praze utkala s českými výběry velkých firem, jako byla třeba Ikea, nebo dvěma týmy ministerstev. A nám se podařilo vyhrát a probojovat se na celosvětové finále do New Yorku.

Co se vám začalo po pražském vítězství honit hlavou?

Byla to šílená euforie a žádné z nás nedocházelo, že bychom měly jet do New Yorku. Nikdo nečekal, že tam pojedeme. Ale díky třem osobám z vedení týmu se nakonec odjezd uskutečnil. Když se to blížilo, tak jsme se začaly těšit. Sice jsme měly strach z letadla, ale i to jsme překonaly. Výhodou bylo, že jsme letěly vládním speciálem, kde byli i dva ministři, kteří letěli do Ameriky na nějaká jednání.

Co se dělo po příletu do New Yorku?

Do New Yorku jsme letěli v neděli. Hrálo se ve středu celý den a odlétali jsme v pátek. Na letišti bylo připravené auto a český konzul. Odvezli nás do místa, kde jsme byly ubytované a měly jsme tři dny volna. Jen jsme měly pro jedenáct lidí pouze osm postelí, ale zvládly jsme to (smích).

Naplánovaly jsme si různé výlety. Jedna holka se v přelidněném metru ztratila, tak jsme jí začaly říkat Kevin, ale po chvilce jsme se našly. Jinak newyorské metro, to je opravdu síla. V čase volna jsme se podívaly na sochu Svobody, šly jsme do Central parku. Když jsme byly u památníku Dvojčat a letělo nad námi letadlo, tak to byl divný pocit, ale ten památník je krásný. Stejně jako Brooklynský most či Rockefellerovo centrum.

Ve finále se utkaly se Saudskou Arábií.

Kde se odehrál finálový turnaj?

Hrály jsme na Hudson Street ve 48. patře mrakodrapu Saap. Byly chvilky, kdy jsi cítil, jak se budova hýbe, což nebyl nejlepší pocit. Navíc patro bylo prosklené, takže si dokážeš představit, jaký tam byl vzduch. Klimatizace sice běžela, ale když se tam navalilo patnáct týmů, moc svěží vzduch tam zrovna nebyl.

Zápasy finálového turnaje se hrály také na jednou pět minut. Týmy byly rozděleny do tří skupin po pěti. Do semifinále postoupili vítězové a nejlepší z druhého místa. My jsme měli ve skupině Saudskou Arábii, bývalé vítězky z Ameriky, Dánky a Írán. Což byla trochu skupina smrti. Skoro nám to připadalo, že to bylo schválně. Nám se však na body podařilo vyhrát všechny zápasy. Na góly jsme jeden prohrály, ale celkově to bylo první místo. Na druhém skončily právě Saudky.

V semifinále na nás čekaly uprchlice z Řecka, které jsme porazily až na penalty. Naše brankářka vychytala všechny penalty. Ve finále nás čekaly znovu Saudky, které jsme porazily 2:0. Na to, jak to byl malý prostor, tak to byl docela fofr.

Jak bylo těžké turnaj vyhrát?

Nevíme, zda to můžeme prozradit, ale my jsme ten turnaj asi vůbec neměly vyhrát. Po příjezdu do New Yorku nám bylo naznačeno, že musí vyhrát tým ze Saudské Arábie. S hráčkami, které mimochodem hrály celé zahalené, a obdivovaly jsme, jak mohou běhat, přijely tři televizní štáby, ochranka, která hlídala, aby žádná z hráček v Americe nezůstala. Nám se ale podařilo finále vyhrát 2:0, což asi rozhodlo i o našem celkovém vítězství. Kdyby to bylo pouze o gól, tak by celkové vítězství na zbylé body přiřkly Saudkám a my měly smůlu. Naštěstí se to nestalo.

Jaké byly oslavy?

Těšily jsme se na krásný zlatý pohár, ale ten nám dali do ruky pouze na chvilku. Hned nám ho zase vzali a jako památku máme plastové medaile z Ikey. Po zápase jsme byly pozvané na raut, kde už skoro nic k jídlu nebylo a už balily. Tak jsme se sebraly a šly do jednoho baru, kde to bylo skvělé. Lidé byli moc vstřícní. Ptali se, co jsme vyhráli. Fotili se s námi a nakonec jsme si udělaly vlastní pěknou oslavu.

Po návratu jsme byly na obědě s ministrem Hamáčkem a generálním ředitelem České pošty a dostaly jsme upomínkové dárky, což bylo příjemné.

Jak jste vnímaly časový posun?

Když jsme letěly tam, tak jsme to moc nevnímaly, to bylo v pohodě, ale po návratu jsme se týden dávaly dohromady. Byly jsme jak praštěné pytlem a usínaly v práci.

Copak časový posun, ale když jsme letěli tam, tak jsme měli mít mezipřistání na Islandu, na dotankování paliva. A najednou nic. Polil nás horký pot a pilot to moc nezlepšil. Na naši otázku, proč jsme netankovali, řekl – máme dobrý vítr, to nějak doplachtíme. Naštěstí měl pravdu, ale docela se nám svíral žaludek (smích). Ale asi na tom něco bude, protože tam jsme letěli osm a půl hodiny a zpět o hodinu méně.

Co příští rok? Pokusíte se o obhajobu?

Už jsme pozvané na finálový turnaj, který se znovu uskuteční v New Yorku. Vítěz má totiž automaticky zajištěnu účast a nemusí hrát základní kola, takže už teď se těšíme. Zatím se to ještě nikomu nepovedlo obhájit, tak chceme být první, i když nám bylo naznačeno, že podruhé už vyhrát nemůžeme, ale uděláme pro to vše.

David Svoboda