Radost po dosažení hraničního kamene mezi Francií a Švýcarskem.

Když budeš čekat na druhé, nikdy se nikam nepodíváš

Deset dní kolem vrcholu Mont Blanc

V srpnu si Michaela Šarlingrová, fotbalistka týmu pavlíkovských lvic, uskutečnila svůj sen. Úplně sama se vydala na desetidenní cestu kolem nejvyšší hory Evropy a absolvovala tak dálkovou pěší trasu Tour du Mont Blanc. Oficiální start je ve vesničkách nedaleko Chamonix, odkud se účastníci mohou vydat na různě dlouhé a náročné trasy. Michaela si vybrala druhou nejdelší. Za deset dní tak zdolala 175 kilometrů.

Kdy tě napadlo něco takového absolvovat?

Ráda sleduji cestovatelské blogy a ráda zdolávám největší překážky. Takže jsem začala přemýšlet, že půjdu v Americe Pacifickou hřebenovku, což je 4500 km a je to nejméně na půl roku. Pak jsem se ale vrátila nohama na zem a rozhodla se začít něčím méně náročným a dostupnějším. Zaujala mě Tour du Mont Blanc, na kterou není potřeba speciální vybavení a zároveň to je vysokohorská turistika, která se dá skloubit s prací.

Jak jsi měla naplánovanou trasu?

Všechno bylo dlouho naplánované už z domova. Jak počet denních kilometrů, tak i místa, kde jsem přespávala. Hodně jsem čerpala z různých průvodců. Přesto jsem jednu etapu musela obejít, protože zrovna hodně pršelo a jelikož vedla po skalách, tak to bylo nebezpečné. Docela mě to mrzelo, protože to byla jedna ze zajímavých tras, kde byl nejvyšší bod tour, ale to se nedá nic dělat.

Vše začalo tím, že jsem letěla do Ženevy, odkud jsem jela autobusem do Chamonix, kde byl start. A pak jsem deset dní chodila po vybraných trasách. Udělala jsem okruh, během kterého jsem prošla Francii, Itálii a Švýcarsko. Vrátila se do Chamonix a stejným způsobem domů.

Trénovala jsi před odjezdem?

Někdo to možná riskne z voleje, ale to nebyl můj případ. Pokud si takovou tour nechceš protrpět, je dobré mít něco nachozeno. Já trénovala v okolí Pavlíkova. Hlavně zátěž na zádech. Jednou to bylo i s přespáním ve stanu. Ale to stejně nenatrénuješ, protože terén v Alpách je úplně jiný.

Zmínila jsi stan – takže jsi v Alpách spala ve stanu?

Měla jsem sebou malé áčko pro jednu osobu, jehož postavení jsem trénovala doma na zahradě a vždy po příchodu do kempu v něm spala.

Michaela na trase.

Jak jsi to měla se stravou?

Zpočátku jsem přemýšlela, že si jídlo vezmu z domova, ale to bych nedala. Od června do září jsou na trasách v kempech restaurace, kde je možno si objednat jídlo, což jsem hojně využívala. Musíš však dojít do kempu na čas, protože se jídlo podává v určitou dobu, a když to nestihneš, máš smůlu. Naštěstí jsem to pokaždé stíhala v pohodě. Nejvíc jsem se ale těšila na pivo, jako odměnu, že jsem to dala.

Vedly trasy jenom divočinou?

Většina trasy jde opravdu jen přírodou. Prošla jsem i malé vesničky, kde většinou nebyl obchod ani hospoda. Ale prošla jsem i větší města jako Courmayeur nebo Champex.

Nedošlo k tomu, že jste se v kempu s někým domluvili a vyrazili na trasu společně?

S většinou lidí jsme měli společnou trasu. S postupem času jsem se na trasách potkávala se třemi páry, se kterými jsme se dávali do řeči. Chvilku jsme šli společně, ale každý jsme měli jiné tempo, tak jsme se po chvilce oddělili. Většinu jsem šla sama. Až poslední den jsem se potkala s jednou českou partou a hromadně šli celý den. Bylo to lepší, protože na trase byly náročné úseky, kde se lezlo bez jištění po žebřících. Tak jsem byla ráda, že nejdu sama.

Kolik jsi vůbec nesla v krosně a jak si řešila, co do ní?

Měla jsem jako odbornou poradkyni Adélu Brabcovou (směje se). Když jsem si zabalila poprvé, tak se to nedalo unést. Nakonec proběhla asi tři balicí kola, než jsem byla s batohem spokojena, a stejně bych si dnes zabalila úplně jinak. Hodně jsem řešila hygienu, protože mám ráda svoje vlasy a vidina, že si je nebudu mýt, byla nepředstavitelná. Nakonec jsem je umyla jen jednou a taky jsem to přežila. Dnes už taky vím, že řasenka a zrcátko klidně mohly zůstat doma.

Co bylo nejdůležitější?

Základem bylo mít dobré trekové hole s antišokem. Dobrou krosnu a hlavně boty, které stačí jedny.

Byla po trase nějaká krize?

Krize přišla hned první noc. A byla psychická. Lilo jako blázen. Provazy deště bubnovaly do stanu. Hukot jako blázen. Do toho blesky. Jak jsem byla nezkušená, tak jsem si dala do stanu krosnu, ale tím jsem nemohla natáhnout nohy. V noci jsem pochopila, že je lepší mít krosnu venku v pláštěnce, což jsem udělala, ale i tak to byla dlouhá noc.

Chůze po takovýchto schodech dá zabrat nahoru i dolů.

Ráno jsem zjistila, že mám vlhké a nacucané všechny věci, jak jsem je pozdě za deště zabalila. V tu chvíli se mi honilo hlavou, kde to usuším. Už jsem přemýšlela, že sednu na autobus, pojedu do města, vezmu si hotel, vše usuším a vyrazím zpět. Pak ale najednou déšť začal ustávat, já pookřála a koukla na předpověď. Přestalo pršet. Rozvěsila jsem věci a na lehko šla jinou trasu. Večer jsem se vrátila do kempu a teprve druhý den se vrátila na původní trasu, ale už se suchými věcmi.

To jsi nechala věci v kempu?

Zpočátku jsem váhala, ale oni to tak dělali všichni. Nebyli jsme v Čechách. Stejně tak, když chtěl někdo nabít mobil, tak ho nechal v umývárně a přišel si pro něj, až byl nabitý. Potom už jsem se nebála.

Prošla jsi tři země. Bylo na první pohled poznat, že jsi překročila hranice?

Bylo. Každá země má jinou krajinu. Nejvíc se mi líbila Francie, kde jsou lesy a údolí. Itálie je hodně ostrá a skalnatá. Ve Švýcarsku už ten masiv končí, takže vidíš louky, kravičky a zeleň.

Jak jsi byla ve spojení s civilizací?

Na 95 % trasy byl mobilní signál. Navíc jsem měla napsaná čísla na tísňová volání na záchranné složky všech států. Kde signál nebyl, a byla jsem sama, tak to moc příjemné nebylo. Každý večer jsem se ozvala domů. Zrovna, když byla ta bouřka, tak jsem nebyla na signálu, na který jsem se dostala až v poledne druhý den. A hned mi naskočila zpráva od mamky – „Míšo, ozvi se, už začínám mít strach.“ Když jsem přijela domů, tak mi taťka vyprávěl, jak ji musel uklidňovat. Naštěstí jsem měla před odjezdem i během něho od obou podporu, což bylo super.

Nebylo by lepší jít s někým dalším?

Já jsem byla ráda, že jsem šla sama. V jednu chvíli jsme se domlouvaly s kolegyní, ale ta mohla až za rok, a to jsem nechtěla. Když budeš na někoho čekat, tak se nikam nepodíváš. Tím neříkám, že to není pro partu lidí. Na trase je mnoho okamžiků, které bys rád s někým sdílel, ale já to řešila tím, že jsem každý večer dala na FB fotky a info, četla si komentáře, takže jsem sama nebyla. Vyčistila jsem si hlavu a řešila jen to, kde budu spát a co budu jíst. Další věcí bylo, kde nabít telefon, což už mě docela obtěžovalo, ale jelikož jsem fotila a dávala zprávy, tak jsem mobil mít musela.

Jaké to bylo, když jsi přišla do cíle?

Super pocit. Byla jsem spokojená, že jsem to zvládla. Zaplatila jsem si hotel. Užívala jsem si horkou vodu ve sprše, kde jsem byla snad hodinu. Vyspala jsem se na pořádné posteli a ráno šla na míchaná vajíčka.

Nastoupila jsi touto tour novou životní cestu?

Chytlo mě to a ráda bych to provozovala dál. Klidně jen po Čechách a třeba na tři dny. Ale lákaly by mě i větší trasy, které bych chtěla jít. Jen je potřeba to skloubit s časem. Letos bych ještě chtěla přejít Beskydy, což je zhruba 75 km a dalo by se to dát za tři, čtyři dny. V budoucnu bych chtěla jít GR20, což se jde na Korsice od severu na jih a je to mnohem náročnější než Tour du Mont Blanc. David Svoboda

Fota archiv Michaela Šarlingrová