Jeden z kachlů vytvořil i řezbář Libor Daenemark z Přílep. „Když se na to podíváš, tak ho tam vidíš: zamračený Libor. Druhou rakovnickou stopou je práce Lucie Auersveldové Babákové.

Křížová cesta ze Všetat na Skřivaň vznikala osm let

S darovanými pražci se děly téměř mystické věci

Obec Všetaty to není jen pár domů po obou stranách silnice na Roztoky se sokolovnou vedle bývalého kluziště. Vesnice má v podstatě dvě patra. Ve spodní části, která zůstává projíždějícím utajena, se nachází krásný rybník a také velmi pěkná vyhlídková cesta, po níž můžete dojít až na Skřivaň. Od léta zdobí tuhle polňačku unikátní umělecká díla. Celkem čtrnáct pražců osazených keramickými kachli tvoří dohromady křížovou cestu. Celé dílo má na svědomí František Matějovský, zakládající člen Hradního dua, saxofonista Brutusu, civilním povoláním obchodní zástupce firmy Monsanto, a mimo jiné i skvělý vypravěč. Když jsem ho navštívil v jeho zahradním domku na kraji obce, nalil mi čaj a pak i „čistého vína“, jak že to s křížovou cestou vlastně bylo.

Na cestu bylo potřeba 14 pražců, František Matějovský jich dostal 15. Jeden však spadl z vozu a rozlomil se tak, že stačilo oba díly spojit, aby vznikl kříž.

Nejdřív plán na důchod

„Už to bude aspoň osm let, co jsem šel takhle jednou ze Všetat ku Skřivani. Cesta byla hrozně zarostlá. Byl jsem na návštěvě u Marušky Šindelkové, bývalé kastelánky Křivoklátu, a říkal jsem jí, že až budu jednou v důchodu, koupím pořádnou pilu a cestu dám dohromady. Ona pak za nějaký čas pracovala na dotacích, které vymýšlela pro různá sdružení a dávala je dohromady, až objevila grant na obnovu starých cest. Tak jsme to spolu napsali. Nazvali jsme to nějak jako Cesta z vesnice, kde kostel není, do vesnice, kde je. A dostali jsme na to 80 tisíc korun, tedy maximální možnou částku.

Tak jsem to nechal vyrubat, vyčistit a nechal tam umístit masivní dubové lavičky. No a pak jsem jednou poslouchal na Vltavě seriál, který dělal Ondra Vaculík, o křížových cestách. V posledním dílu říkal, že ve Španělsku si staví vesnice nebo i jednotlivci a různé komunity vlastní křížové cesty, kde mají třeba i třicet zastavení. A v tu chvíli mě napadlo, že by to tady mohlo být hezký.“

Jedno zastavení křížové cesty zdobí dílo výtvarníka z Bulharska.

Rozpadl se v kříž

„Jak vedu u nás na vsi zpívací sbor, jedna holka ze souboru, nějaká Eva Chramostová, měla doma pražce, že z nich budou dělat plot. Pak z toho nějak sešlo a já jí navrhl, že bych je koupil. Ptala se mě, na co je potřebuji, a já jí řekl, že bych z toho udělal jednotlivá zastavení křížové cesty.

Tak mi je dala zadarmo. Patnáct starých dubových pražců. To je důležité říct. Protože, když jsme je vezli na místo, jeden ten pražec spadl z vozu a rozpadl se. To už je samo o sobě zvláštní, protože těch zastavení mělo být čtrnáct. Jenže ještě zajímavější byl způsob, jakým se ten pražec rozpadl. Praskl totiž podélně a jeho části zůstaly ležet, aniž by se na to sáhlo, tak, že znázorňovaly kříž. Vůbec nebylo třeba něco řezat, jen jsme oba kusy spojili.

Kovář Míra Liška mi pražce osadil železnými trnožemi, koupili jsme cement a písek, a se synem jsme vždycky rozmíchali kolečko betonu, vykopali krumpáčem díry a během týdne jsme těch čtrnáct pražců zakopali.“

Některá díla nezapřou malířskou předlohu Vladimíra Komárka.

Je všechno jen náhoda?

„Jenže ani tím ta symbolika nekončí. Jak jsem říkal, na cestě už stály dubové lavičky, které jsem pořídil z grantu. Tak jsem si říkal, kde bych asi začal s těmi pražci. Vybral jsem pěkný místo, kde by mohlo být první zastavení, a tam jsem zapíchl kolík. A přemýšlel jsem, jak je udělám daleko od sebe. Říkám si v duchu, že sedmička je boží číslo, takže dvě sedmičky, sedm krát sedm, 49 lidských kroků. A teď krokuju, a najednou koukám, že mi zastavení vyšla přesně vedle těch laviček, aniž bych s tím nějak hýbal.

Tak jsme to rozměřili, vykopali, zabetonovali pražce, umístili i kříž. Udělali mi ještě i rámečky na budoucí umělecká díla. A pak došly peníze. Ale dostal jsem nápad. Lidi mi různě přispívali, a tak jsem nakoupil keramickou hlínu, vzal leporelo od malíře Vladimíra Komárka, který vytvořil křížovou cesta jako skládací knížečku pro děti. Tak jsem ji rozstřihal s tím, že oslovím 14 lidí, o kterých vím, že jsou šikovní a umějí dělat s hlínou. Každému jsem dal balík hlíny a řekl jim, ať si to uchopí, jak chtějí, ale musí mi udělat každý jedno zastavení. A tak to vzniklo.“

Všichni, kdo pomohli

„Kamarádka, která vede keramickou dílnu v Roztokách u Prahy, mi to všechno vypálila a naglazovala. Postupně. No, trvalo to celkem osm let. Já to nijak neřešil, ten dal, ten nedal. Ale nakonec jsme během osmi let dali dohromady všech čtrnáct kachlů. Na místo jsme je dávali postupně, nejdřív pět, pak šest atd. A nikdo se toho za celou dobu ani nedotkl, takže kachle zůstaly nepoškozené. Vloni o silvestra jsme s Karlem Bělohradským z kapely Trombenik; možná ho znáte jako toho vousáče z reklamy na Gambrinus a je to kmotr mého synka Honzy, dodělali poslední tři kachlíky. A letos, když jsme v létě slavili moji svatbu, která byla i křtinami Honzíka, jsme křížovou cestu slavnostně otevřeli.

Kromě všech výtvarníků mi nejvíce pomohla právě Marie Šindelková, která mi dala první impuls. Ale pomáhala mi i další spousta lidí ze Všetat, hasiči, i lidi ze Skřivaně. Když jsme cestu čistili, šli jsme proti sobě, klestili křoví a v půlce jsem se setkali a opekli buřty. S mulčováním mi pomáhá také Venca Matějovský z Bukové.“

Líbí, nelíbí, vadí, nevadí

„Polovině lidí se to líbí, polovině ne. Ale mně je tam dobře, ať už tam vyrazím s křovinořezem nebo s lahví vína. Když jsem to připravoval, potkal jsem tam jednu ženu. Ptala se mě, co to dělám. A já, že křížovou cestu. Ptala se proč, když tu přece není kostel. Tak jsem říkal, že je to cesta na Skřivaň. A taky jsem jí vysvětloval, že to nemusí být nutně spojováno s náboženstvím. Že to může být cesta životem se všemi utrpeními, které mohou člověka potkat. A že si tam každý může najít to svoje. Každý si to může vyložit jak chce. A když to někoho potěší jenom z toho důvodu, že je to hezké na oko, proč by to tu nemohlo být. Ale ona se zlobila a byla hrozně rozčilená, jak tady můžu něco dělat, aniž bych to prodiskutoval s občany. Tak jsem jí říkal, ať sem prostě nechodí. Ale chodí sem další lidi, občas si tu někdo udělá oheň, obec přidala další dubové lavičky, a je to místo, které dělá lidem radost. Já sem chodím hrozně rád. Na tom otevření bylo snad sto lidí, a všichni mi většinou říkali, že to místo má něco do sebe, že tu vyvěrá nějaká energie.

Jestli jsem věřící? Já jsem pobožnej pohan, řekl bych. Ale věřím. Když totiž přijde zdravotní problém, každej prosí, ať mu Pán Bůh přijde na pomoc. Moje žena je pokřtěná a věřící je, i když si nechodí klekat do kostela. A protože chce, abychom se vzali i v kostele, k tomu se musím nechat pokřtít i já. Tak se teď školím a chystám se na křtiny. Ale neřekl bych, že s tím křížová cesta nějak úzce souvisí.“

Pavel Sklenička