Jiří Mráz ve své vinici ve Lhotě pod Džbánem. Založil ji před čtyřmi lety.

U vinice se bude i koncertovat, a to ve starém železničním vagonu

Ve chmelařské oblasti pěstuje víno. A úspěšně!

Ať se kdekoli na Poddžbánsku rozhlédnete po krajině, uvidíte vysoké sloupy s drátěnou konstrukcí chmelnic. Když se ale vydáte ze Lhoty pod Džbánem cestou k rybníku, zůstanete překvapeně stát. Místo chmelové révy tu totiž roste réva vinná. Malou vinici, která v současnosti čítá 220 keřů, si tu u chalupy založil klarinetista Jiří Mráz. Jako relax od všeho koncertování. Málokdo věřil, že se bude vínu v mazlavé džbánské červenici dařit. Smělý nápad ale nakonec vytřel všem pochybovačům zrak. Prvních sto keřů už dává kolem 200 litrů vína. Dobrého vína. „Jsem rád, že lidem chutná. Ze zásob už mi skoro nic nezbylo,“ říká Jiří Mráz. U viničky má i sklípek a na louce vedle ní brzy „zakotví“ starý železniční vagon, ve kterém se budou při vinobraní a o Vánocích konat koncerty.

Co se musí stát, aby muzikant dostal chuť vrhnout se na pěstování? Měl jste alespoň zahrádkářské základy?

Kdepak. Nikdy jsem nezahradničil. Přesto jsem si k vinici vybudoval hezký vztah a baví mě to. V podstatě to začalo tím, že mi táta dal pozemek vedle chalupy. Jak člověk pořád sedí někde v orchestru a zabývá se muzikou, hraje nebo učí, zatouží po nějaké fyzické práci. Vinici jsem si pořídil jako odreagování se od hraní. A protože si s ničím nedělám velkou hlavu, prostě jsem do toho spadl a musel se začít starat. Říkal jsem si, že když to neporoste, tak to neporoste, alespoň to bude zelené. Napřed jsem si koupil knížky a seznámil se s ředitelem vinařského statku při vinařské škole v Mělníku panem Kušinou. Když jsem měl nějaký problém, volal jsem mu. Je opravdu odborník, poradil mi, co všechno mám udělat, než budu víno sázet, a doporučil odrůdy vhodné pro místní nadmořskou výšku a do zdejší půdy. Pak mi opatřil první sazenice a začal jsem. Je to čtyři roky zpátky.

Jak se tvářil na místní jílovitou půdu, neodrazoval vás kvůli ní od vašeho záměru?

Nechal jsem si nejdřív udělat v Postoloprtech, kde je zemědělská laboratoř, půdní rozbor. A tam zjistili, že je tu půda pro vinnou révu celkem vhodná. Je bohatá na minerály, a to se ve víně docela odráží. Díky tomu je pěkné. Upozorňovali mě jen na to, že bude asi problém se sluníčkem. Ale jak jsou teď teplá léta, víno tu dozrává dobře. Krásné jsou třeba pozdní sběry. Tím, že je to tu výš, je ve vínu i hezká kyselinka. Na rozdíl třeba od moravských je pak takové bohaté a plné. Nejsou tam jen cukry, ale i kyselinky a krásně se to vyvažuje.

Sklízí se hned první rok?

Ne, sklízí se až po třech letech, musí se nechat vyzrát. Zkoušel jsem to už druhý rok, protože byly sazenice pěkné a už plodily. Nechal jsem dva hrozny na každém keři, abych je moc nezatížil, protože se musí nechat pořádně zakořenit, a jen na zkoušku jsme udělali víno. Ale nebylo ještě moc dobré. Také jsem si nechal postavit sklípek, protože vinička bez sklípku nemůže fungovat. Celý mi ho dovezli z Moravy. Přijel kamion a na betonový základ se vedle sebe naskládalo šest betonových oblouků a zadní a přední stěna. Tu čelní jsem obložil kamenem, dal dveře a bylo to. Letos mě ještě čeká podlaha a jedna příčka kvůli posezení. Taky jsem si koupil starý viniční traktůrek z roku 1961. S tátovým kamarádem z Domoušic jsme ho opravili a teď s ním jezdím i na Hředelskou traktoriádu.

Kolik litrů vína ročně vyrobíte?

Z první stovky keřů jsem měl kolem dvou set litrů. Tím, že začínám, keře stárnou pomalu a zatím se nedá dělat víno ze všeho. Viničku jsem ještě rozšiřoval na 220 keřů. Až bude vše plodit, jak má, mohlo by být ze sklizně 500 až 550 litrů. Ne všechno se ale pokaždé povede. Člověk má leccos načteno, ale praxi nikdo nepřeskočí, pořád je to postup pokus – omyl. Třeba odrůda solaris se naposledy moc nepovedla, i když rok předtím bylo víno vynikající a chválili mi ho i vinaři. U solarisu je problém, že je to raná odrůda, která se sklízí už na konci srpna a jak je hodně sluníčka, je hodně sladké. Když se to nestačí ukočírovat, je z toho sladká šťáva. Nebo mi naopak u další odrůdy vyšlo příliš kyselé. Trochu mi to ujelo, nechtěl jsem ho takhle suché. Jenže jsem měl zrovna nějaké hraní a nestačil proces včas zabrzdit, takže veškeré cukry, které v tom byly, prokvasily dosucha. Je z toho suché hodně alkoholické víno. Naštěstí druhé dopadlo velmi dobře. Je moc příjemné. Když ho ochutnáte, máte pocit, že se musíte znovu napít. Mezi muzikanty mám velký okruh známých a těm víno také chutná a berou si ho ode mne. Dodávám ho i do dvou vináren v Praze. Chtěl bych i přímo tady ve Lhotě udělat nějaké posezení pro lidi. Jezdí tudy hodně cyklistů, třeba by se tu zastavili a dali si skleničku.

Starý vagon zatím čeká na přesun do Lhoty. Bude sloužit jako zázemí při pořádání koncertů na louce u vinice.

Je těžké skloubit práci na vinici s muzikantským životem?

Někdy je to hodně hektické, jezdím sem a tam. I proto je 220 keřů konečné množství, víc bych nestíhal. Jako koníček to stačí. Práce na viničce začíná už v únoru, kdy se ještě za sněhu musí připravit architektura keře. A když začne rašit, musí se to pořád hlídat, dělat podlom, vylamovat fazochy, zastřihovat, provzdušňovat a tak dále, to je na dlouhé vyprávění. A pak je tu samozřejmě plevel. Viničku musíte stále projíždět kultivátorem a okopávat. Někdy se stane, že kvůli hraní přijedu do Lhoty jen na pár hodin, něco tu udělám a zase spěchám do Prahy. Předloni jsem měl jet v létě na pět nebo šest neděl do Číny. Zvažoval jsem, jak to udělám. Už jsem úkoloval různé pomocníky, ale nakonec Čína padla a bylo vyřešeno. I kdyby se stalo, že bych měl kvůli práci po úrodě, co by se dalo dělat. Sice by to byla škoda, ale pořád je to jen koníček.

Trápí vás také nedostatek vláhy a choroby rostlin?

S vodou zatím problémy nemám. Na mladé sazenice je to sice špatné, ty se musejí zalévat, protože ještě nemají silné kořeny, ale jakmile réva zakoření, už to zvládá bez zalévání. Víno má, podobně jako chmel, i dost dlouhé kořeny. A co se týče chorob, vybrali jsme takové odrůdy, které jsou vůči těm nejčastějším rezistentní. Obzvláště hibernal, který je odolný i proti mrazu, protože později raší.

Vinici sice rozšiřovat nechcete, ale vím, že na zbytku louky máte ještě další plány?

Ty se týkají starého železničního vagonu, který jsem si pořídil. Dráha a vlaky mě baví odmalička. Nevím proč, asi že byl děda na dráze. A pak za studií jsem bydlíval u nádraží. Když jsem jezdil do Teplic na konzervatoř, chodil jsem přes nákladové nádraží. Vymýšleli jsme různé blbosti a dokonce jsem napsal i melodram z prostředí železnice. Už tehdy, jak jsem chodíval kolem vagonů, jsem si říkal, že by se mi líbilo, kdybych nějaký takový měl. Netušil jsem, že si to jednou splním, a taky jsem vlastně ani nevěděl, co bych si s ním počal. Až když jsem založil viničku a navíc začal dělat ve Lhotě koncerty, se to začalo vybarvovat. Jakmile mě napadlo, že bych mohl zdejší kulturu něčím obohatit, uvědomil jsem si, že by to šlo ve vagonu.

Bylo těžké ho sehnat a dopravit až sem?

Sháněl jsem ho několik let, a když už jsem to začal vzdávat, někdo se mi ozval a šlo to ráz na ráz.

Vagon je z roku 1957 a je dřevěný. Jezdíval s nákladními vlaky a sloužil jako služební vůz, takže jsou v něm i kamínka. Byl v depu v Českých Budějovicích, kde ho chtěli sešrotovat. Koupil jsem ho od ČD Cargo. S převozem to náročné bylo a ještě i bude. Z nádraží až sem k viničce se přepraví, až tu bude stát kolejiště. Na pozemku bude několik metrů kolejí a na nich bude vagon stát. Bohužel se nemůže hrát přímo z něj. Na to, aby sloužil přímo jako pódium, jsou vrata úzká. Dají se vyšoupnout jen na 1,5 metru. Takže před něj postavím malé pódium a muzikanti budou chodit z vagonu. Je v něm i záchod. Ten jediný nebude původní, udělám z něj chemický, ale ostatní chci zrekonstruovat a dovybavit přesně tak, jak to bylo. Všechno se musí obrousit, natřít, střecha je zrezivělá... Bude na tom hodně práce. O letošním říjnovém vinobraní už bychom si u něj ale mohli zahrát. Sice ještě nebude zrekonstruovaný, ale bude stát na místě.

Kolik akcí ročně byste v něm chtěl pořádat?

Nejméně dvě. Na vinobraní sezvu kamarády muzikanty, a když už se tu budeme dva dny bavit, rovnou při té příležitosti uděláme i něco pro lidi. A chci pokračovat i v koncertu na Štědrý den, který jsem dělal už třikrát, přičemž první dva byly v utajení. Ten loňský se konal na návsi. Letos, když tu na Vánoce budu, už ho chci přesunout do vagonu. Podával by se svařák a ve vagonu se zatopilo. Uvidím, kolik by tu na koncert přišlo lidí. Třeba se to rozkřikne a zaběhne.

Markéta Hartlová