Jaroslava Skleničková, rozená Suchánková, při besedě se studenty rakovnické průmyslové školy.

Otce Jaroslavy Skleničkové zastřelili u zdi Horákova statku, ji s matkou a sestrou čekaly tři roky v koncentráku

Být o tři měsíce mladší, stála bych v sousoší lidických dětí

Louka v údolí přes kterou se klikatí cesta. Po levé straně vykukuje ze skupiny stromů vysoký kříž, cestou vpravo dojdete k bronzovému sousoší zavražděných dětí. Tak vidíme místo, kde kdysi stávaly Lidice, my. Jaroslava Skleničková vidí ve své mysli něco jiného. Domy, silnice, cesty, zahrady, sousedy... Naposledy byl ten obrázek živý 10. června 1942. O pár týdnů později už žádný z domů nestál. Tam, kde se tyčí vysoký kříž, je pohřben i její otec. Nacisté ho zastřelili u zdi Horákova statku. Ona, její sestra Míla a maminka skončily v koncentračním táboře Ravensbrück. Jako zázrakem všechny přežily. „Kdybych byla jen o tři měsíce mladší, tak bych i já stála v sousoší lidických dětí,“ říká 93letá Jaroslava Skleničková. Spolu se svojí starší sestrou jsou posledními žijícími lidickými ženami. O svých zážitcích vydala dvě knihy, často poskytuje rozhovory do médií a i v pokročilém věku jezdí vyprávět o svém životě studentům. Tak jako loni koncem školního roku, kdy přijala pozvání učitelky dějepisu Jany Trousilové do Střední průmyslové školy Emila Kolbena a bez jakékoli známky únavy tři hodiny povídala plné tělocvičně náctiletých. Neznepokojilo ji ani to, když se po dvou hodinách začal projevovat posluchačský neklid, ani silný liják, který na plechové střeše tělocvičny burácel jako letka bombardérů. Ve svém počínání byla vytrvalá a rázná. Neustala, dokud neřekla vše, co měla na srdci. Celý život má totiž velkou motivaci: „Chci, aby se nikdy nezapomnělo.“

Kdyby neexistuje

„Víte, nikdy si nemyslete a neříkejte: ‚Kdyby...‘ Žádné kdyby neexistuje,“ říká Jaroslava Skleničková, rozená Suchánková. I ona by se oním kdyby mohla sžírat celý život. Kdyby totiž na začátku války Slováci nevyhlásili Slovenský štát a nevyhnali Čechy, přežil by válku i její otec a ona s matkou a sestrou by nikdy nezažily hrůzy koncentračního tábora.

Jaroslav Suchánek byl uznávaným šéfkuchařem (je i autorem několika kuchařských knih), a tak se díky práci s rodinou dost nacestoval. Mimo Lidice žili několik let a dům po tu dobu pronajímali. Posledním místem, kde před válkou pracoval, bylo tuberkulózní sanatorium v tatranském Novém Smokovci. „Když jsme se do Tater stěhovali, bylo mi devět let. Za dva a půl roku jsem se pak sama vrátila do Čech. Nechtěla už jsem chodit na slovenskou školu, tak si tatínek vzpomněl, že má v Hradci Královém vzdálenou sestřenici a šla jsem k ní, abych tam dochodila měšťanku.“

Poprvé v obklíčení

V roce 1939 museli Češi ze Slovenska pryč, a tak se Suchánkovi vrátili do Lidic. Tam Jáří, jak jí doma říkali, dochodila školu. „Byl rok 1941 a máti hledala, co se mnou dál. V Praze byla obchodní škola s internátem, tak jsem začala chodit tam. Jenže koncem dubna 1942 dostala škola z internátu výpověď. Sestěhovali tam babičky a dědečky z Krče, kde si Němci udělali válečný lazaret. A tak jsem musela do Prahy každý den dojíždět. V půl šesté ráno jsem vyrážela z domu a chodila pěšky přes Makotřasy na slánskou silnici, odkud jel autobus,“ vypráví.

Bylo tomu tak i 4. června, kdy nacisté poprvé obklíčili vesnici. „Přišla jsem k ceduli Lidice a tam stál voják a říká: ‚Halt!‘ a abych šla ‚Zurück.‘ Tak jsem mu ukázala aktovku s učením, že musím do školy. Nechtěl se se mnou dohadovat a pustil mě. Ten den jsem byla jediná, kdo se dostal z Lidic ven. Když jsem pak přijela ze školy, máma mi řekla, že prohlíželi všechny domy a odvezli rodinu Horákovu a Stříbrných a další, kteří měli jméno Horák. Doma nechali jen sestru Josefa Horáka, protože byla ve vysokém stupni těhotenství. Jela pak s tchyní na Kladno, aby zjistila, jak to s rodinou vypadá. Tam jim řekli, že se všichni brzy vrátí domů. S tím se vrátili, rozneslo se to po vsi a byl klid.“ Ale jen do 9. června, kdy večer začaly Lidice obkličovat jednotky SS.

Poslední společná fotografie Suchánkových v roce 1941 v jejich domku v Lidicích. Jaroslava je druhá zleva.

Nikdy na mě nezapomeň

Suchánkovi bydleli téměř ve středu obce. „Tatínek spal nahoře a vzbudil ho takový klapot. Šel k oknu, aby se podíval, co se děje a viděl, jak vedou trafikanta Pospíšila. Byl to válečný invalida, měl z první války dřevěnou nohu. Jak šel, tak to klapalo. Táta se hned oblékl a přišel dolů. I maminka se oblékla. Bylo půl čtvrté ráno a za chvíli už u nás bouchali na vrátka. Tatínek běžel otevřít. Vešli dovnitř a řekli, že musíme na dva dny pryč. Měli jsme si vzít všechny peníze, šperky a spořitelní knížky. Já jsem si v naivitě dítěte myslela, jak jsou slušní, že to dělají, abychom si nemysleli, že nám chtějí něco ukrást.“

Ženy a děti vojáci nasměrovali do budovy školy, muže odváděli do Horákova statku. „Šla jsem s tatínkem ke vrátkům a on mi tam řekl: ‚Jaří, snad dá Bůh, že se znovu uvidíme.‘ A já si říkala, co to ten táta povídá, vždy jsme za dva dny zpátky. A pak ještě dodal: ‚Nezapomeň na mě nikdy.‘ Políbil mě a vyrazili jsme všichni ven. U kostela se tatínek musel přidat ke skupině dalších mužských. Bylo to naposledy, co jsem ho viděla.“

Poprava bez vysvětlení

Před dvěma lety napsala Jaroslava Skleničková svoji druhou knihu Vzpomínky mě stále tíží. Jedním z důvodů bylo, že chtěla vyvrátit, že šli lidičtí muži na popravu jako ovce. V době, kdy nacisté začali lidické muže chladnokrevně zabíjet, už byly ženy na Kladně, v roce 1945 ale vydalo Ministerstvo informací knihu, která událost popisuje.

„Všech 173 chlapů by se do sklepa nevešlo, proto byli někteří i ve stodole. Pořád čekali, že půjdou k výslechu. Jenže pak byla slyšet střelba a nikdo z těch, které odváděli, se nevracel. Mládenci, kteří byli ve stodole, pochopili, že je střílejí a tak pobrali, co našli, a vyrazili vrata. Počítali, že proběhnou ke mlýnu a utečou k Makotřasům. Esesáci do nich začali střílet, ale chlapi se bránili a několik Němců zranili tak, že je pak museli ošetřit v Buštěhradu.“

Nikomu z lidických mužů se utéci nepodařilo. Po odjezdu žen a dětí je po skupinách odváděli ke zdi Horákova statku, a tam je bez vysvětlení, čeho se dopustili, popravčí komando střílelo. Mrtví leželi tam, kam dopadli. Živí museli jít na popravu kolem zkrvavených těl svých sousedů, kamarádů a příbuzných.

Loučení s dětmi

„Nás odvezli na Kladno do tělocvičny gymnázia. Už v Lidicích nás o všechny věci, které jsme si vzali, obrali. Nikdo nevěděl, co se děje. Bylo nás na tři stovky. Samotných dětí ke stovce. Na zemi tělocvičny byla rozházená sláma a na ní jsme byli do druhého dne. Pak přišlo pět esesáků a začali podle abecedy vyvolávat děti do patnácti let. Já jsem vypadala spíš na třináct. Jak jsme šli dovnitř a zapisovali nás, vzali nejdřív lejstro dětí, že mě k nim zapíšou. Pak se všimli, že už mi je šestnáct, tak mě připsali mezi ženy. Budete se smát, ale mě zachránilo to, že jsem skončila v koncentráku.“

A pak se v tělocvičně začaly odehrávat hrozné scény. Gestapáci oddělovali děti od matek. „Bylo to strašné. Dítě se drželo mámy, křičelo, plakalo. Holčička si klekla a prosila maminku: Nedávej mě jim, oni mě zabijou. Samý křik a pláč. Matky děti držely, nechtěly je dát. Všichni se bránili. Aby se to uklidnilo, vystřelil gestapák do stropu a řekl ženám: ‚Pojedete na nějaký čas do pracovního tábora na práci. Vy pojedete vlakem a děti autobusem, aby měly pohodlnější cestu.‘ Aby ženské uklidnil, řekl, že ty, které mají děti do jednoho roku, pojedou s nimi v autobusech. To ženy trochu uklidnilo. Ale jen trochu. Děti pořád plakaly, gestapáci je odebírali násilím. Odvedli je do jedné třídy. I těm matkám, které měly děti do jednoho roku, je ale později vzali a odvezli do Krče. A ženy do Terezína. Za dva měsíce za námi dorazily do koncentráku.“

Směr Ravensbrück

Ženy žily celou válku v naději, že byly děti poslány na poněmčení a znovu se s nimi shledají. Až o tři roky později se dozvěděly krutou pravdu, že 82 dětí zavraždili nacisté v létě 1942 v plynovém autě ve vyhlazovacím táboře v Chelmnu, dalších šest krátce po narození. Válku jich přežilo pouhých sedmnáct.

„Nás odvezli na kladenské nádraží, ale ne k peronu. Aby nás nikdo neviděl, odvezli nás tam, co se vykládaly náklady. Stál tam osobní vlak. Nasedly jsme a vyjely. Uvnitř nás hlídali vojáci. Nikde na nádraží vlak nezastavoval, ale maminka podle názvů stanic, kterými se projíždělo, poznala, že míříme k hranicím. Jely jsme dva dny. Ve středu vstáváte z vlastního gauče a v neděli jste v koncentráku. Měli to tak promyšlené, že jste se ani nestačili vzpamatovat z jednoho a už jste byli ve druhém.“ V neděli 12. června transport zastavil. Na vlečce u koncentračního tábora Ravensbrück.

Dokončení v příštím čísle.

Markéta Hartlová