Radek Vostřel.

Sport armádních výcvikových kempů dělá pro zábavu, jeho doménou je patnáctistovka

Z mistrovství v Anglii náramek přece jen přivezl

Když něco opravdu chcete, dokážete zapomenout i na to, že vám z dlaní kape krev a že vás ostatní budou považovat za blázny, protože se tři hodiny dobrovolně mučíte jen kvůli gumovému náramku. A o ten Radku Vostřelovi při loňském Mistrovství světa v OCR, které se konalo v Anglii, šlo. Není to totiž jen tak obyčejný kroužek z gumy. Je to symbol predátorů a gladiátorů, kteří zvládli všechny překážky náročné trati. OCR znamená Obstacle Course Races a pokud si chcete představit, jak probíhá, stačí si vybavit americké výcvikové kempy pro vojáky. Na několikakilometrové trati v náročném terénu se chvíli plazíte v bahně, chvíli přenášíte těžká břemena, ručkujete, šplháte, přelézáte roztodivné překážky... Šestnáctiletý Radek Vostřel z Liběšovic, který je studentem rakovnické zemědělky a obyvatelem jejího internátu, se do OCR zakoukal před třemi lety. Není to ale jeho největší srdeční disciplína. Tou je atletika. V běhu na 1 500 metrů by se letos chtěl kvalifikovat na mistrovství republiky.

Přespolní překvapení

„Já kdybych přestal běhat, tak asi umřu,“ směje se Radek. Skoro každý den ho můžete potkat, jak trénuje na běžeckém oválu na Zátiší. Nikdy neremcá, že by si místo toho raději užíval studentského života. Užívá si ho jinak. Zlepšuje osobní rekordy, závodí a poznává spoustu podobných nadšenců. „Díky závodům znám hodně skvělých lidí po celé republice.“

Běžecký talent v sobě objevil náhodou. „Sportoval jsem už od mala. Nejdřív to bylo plavání, pak fotbal nebo hip hop. Všechno to ale bylo takové přechodné, maximálně na pár měsíců. S plaváním jsem musel skončit ze zdravotních důvodů, u fotbalu nebyla moc přátelská atmosféra a další sporty byly moc drahé nebo náročné. A pak jsem jednou běžel dvoukilometrový přespolní běh za naši školu v Žatci a bez jakékoli přípravy jsem ho vyhrál. Tak jsem zjistil, že mi běhání jde,“ popisuje.

Atletiku samozřejmě měli i v hodinách tělocviku, ale při nich se nikdy extra nesnažil. „Když o nic nešlo, byl jsem lempl. Pak jsem ale přestoupil na jinou školu a potřeboval se někam začlenit. Chtěl jsem zapadnout mezi smetánku sportovců, a to mě vyburcovalo,“ směje se.

Radek při závodech OCR.

Tréninky na dálku

Do žateckého atletického oddílu se přihlásil spolu s kamarády. Dnes už je z nich jediný, kdo zůstal. I když přes týden bydlí v Rakovníku, stále za klub trénuje a závodí. Díky moderní technice ho totiž trenér úkoluje a kontroluje na dálku.

„Každý víkend mi napíše trénink na celý týden a já mu přes hodinky posílám jeho průběh. Hodinky sledují můj čas i tep. I když je v Žatci a já v Rakovníku, je to, jako by mě měl před očima. Trénování na dálku mi přijde lepší. Je to víc individuální a na míru, než když člověk trénuje s celým oddílem,“ říká Radek. Volné dny bez tréninku má maximálně dvakrát v týdnu.

Nejdřív byly jeho doménou přespolní běhy, nakonec zakotvil u patnáctistovky. Sem tam si zaběhne i tříkilometrovou trať. „Přespolní běhy mám ale pořád rád. Jsou hezčí, protože jsou v přírodě. Patnáct set metrů se běhá v hale nebo na stadionech. A když máte v hale 200metrovou trať a běháte dokola sedm a půl krát, je to hrůza. To se vám až točí hlava. Ideální jsou 400metrové dráhy, jako je na Zátiší. Hned vám to jinak odsejpá,“ směje se. V běhu na 1500 metrů je zatím jeho největším úspěchem sedmé místo na dětské olympiádě, v níž závodí mladí atleti z celé republiky.

Běh do skokanského můstku

A jak se od atletiky dostal k adrenalinovému OCR? Opět náhodou. Když jeho máma začala chodit do posilovny, byl jejím trenérem nadšenec do toho sportu. A tak se jím nechali vyburcovat, vytvořili rodinný tým a zkusili závod Predator Race. Zbytku rodinného týmu jedna zkušenost bohatě stačila. „Zato já se do toho hned zamiloval a začal běhat další závody. A loni jsem se od kamarádů dozvěděl o Mistrovství světa v OCR v Anglii. Musel jsem se kvalifikovat na nějakém českém závodě a pak zaplatit hrozivou sumu. Startovné na 15kilometrovém závodě stálo 4 000 korun, na tříkilometrovém 3 000 korun. Takže si jedete zmasit tělo a ještě za to zaplatíte tolik peněz. Je tam ještě třetí závod – štafeta. Za tu se mi platit nechtělo, ale nakonec jsem ji taky běžel,“ popisuje. Polovinu startovného zaplatil ze svých úspor, polovinu mu uhradil „Ježíšek“. Kvalifikoval se na Klínovci, kde skončil ve své kategorii na druhém místě.

V cíli mistrovství světa v Anglii ho málem nepoznala ani vlastní máma.

Tříhodinová muka

„V OCR jsem se zúčastnil i Mistrovství ČR. Běželo se v Harrachově. Trať byla patnáct kilometrů a na jejím konci byl 400 metrů dlouhý běh do skokanského můstku, tedy po dráze, kterou skokani na lyžích sjíždějí dolů. Do takového kopce jsem nikdy neběžel. No, spíš nešel, všichni jsme to lezli po čtyřech. Navíc bylo z trávy brzo bláto, na kterém to strašně klouzalo. Doběhl jsem úplně vyřízený.“

Mistrovství v Anglii se konalo v září. Bylo třídenní. „Jel jsem s kamarády, kteří se také kvalifikovali na Klínovci. První závod byl na tři kilometry. U OCR je takový systém, kdy všichni dostanou na ruku gumový náramek. Zůstane vám, jen když zvládnete všechny překážky. Vítěz pak musí nejen udržet náramek, ale mít i nejlepší čas. Můj cíl bylo udržet náramek,“ vypráví.

Šlo to dobře. Když přiběhl k předposlední překážce, měl čas kolem dvaceti minut a náramek pořád na ruce. Cíl už byl na dohled. Jenže pak ho štěstěna opustila. „Překážka byl zavěšený žebřík a pak kameny, jaké jsou na horolezeckých stěnách. Ty se musely všechny na jeden zátah přeručkovat a na konci zazvonit na zvonek. Byl to masakr na ruce. Při prvním pokusu jsem spadl, tak jsem to zkusil znovu. A znovu. Podesáté už mě začaly bolet ruce a trhat se mozoly na dlaních,“ říká. Bojoval dál. Nakonec na překážce strávil tři hodiny. Než marné snažení vzdal, zkusil ji čtyřicetkrát. Dlaně měl krvavé, ruce skoro necítil, ale horší bylo nastavit ruku a nechat si náramek přestřihnout. „Ještěže byla poslední překážkou roura do bláta, tak aspoň nebylo v cíli vidět, jak strašně jsem brečel,“ říká, teď už s úsměvem od ucha k uchu, Radek.

Ze štafety s náramkem

„Měl jsem ruce potrhané do masa a před sebou druhý závod na 15 km. Dal jsem za něj 4 000, tak bych byl blázen, kdybych ho neběžel. Ale poučil jsem se. Dal jsem si limit, že na každé překážce zkusím maximálně tři pokusy. Nakonec jsem z té stovky překážek skončil na nějaké čtyřicáté, která byla zase na ruce. Zbytek jsem si odběhl jen tak pro zábavu.“

Náramek si ale nakonec z Anglie přivezl. A to ze štafety, kterou původně běžet neměl. Kamarád ji kvůli bolavým zádům vzdal a nabídl mu, aby ho nahradil. „Protože na běžecké části štafety nebylo moc překážek na ruce, šel jsem do toho. Pak byla ještě silová a technická část, kterou běželi kamarádi, a pak společná, kdy jsme museli přenášet tři betonové koule, lézt po laně a přelézt vysokou přehnutou zeď. Vymysleli jsme si skvělou taktiku a zvládli to hodně rychle. Náramek nám zůstal a skončili jsme na 48. místě.“

Na mistrovství světa se chce kvalifikovat i letos a tentokráte náramek z tříkilometrové tratě udržet. „I tak ale zůstává hlavní atletika. OCR je jen pro zábavu. Na patnáctistovce je můj osobák 4 minuty, 29 sekund a 56 setin. Nejlepší český patnáctistovkař Jakub Holuša má 3 minuty 32, takže mám co dohánět. Teď jsou moje ambice dostat se na Mistrovství ČR a tam se umístit třeba do sedmého místa,“ uzavírá Radek Vostřel.

Markéta Hartlová