Tereza a její spolužáci si zákroky zkoušejí například na prasečí noze.

I na dětskou onkologii lze nahlížet pozitivně. Většina pacientů se totiž uzdraví

Lékař by si neměl vše pouštět k tělu, ale musí být empatický

Tereza Šváchová (24) studuje pátým rokem 2. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy. Když byla malá, chtěla být učitelkou, jako její maminka. Postoj se však změnil při studiu gymnázia. Na škole ji baví všechny obory, ale nejvíce ji nadchla pediatrie. Na praxi dochází do pražské Fakultní nemocnice v Motole, kde si nedávno vyzkoušela i práci na dětské onkologii. Zažila pitvu, pacienty na psychiatrii, ale nic jí od jejího vysněného povolání neodradilo. Příští rok plánuje jet v rámci projektu Erasmus do Itálie, kde bude mít praxi v jedné z místních nemocnic. Pak ji čekají závěrečné zkoušky a následně několikaletá atestace.

Kdy jste se rozhodla studovat medicínu?

Až na gymnáziu. Nejprve jsem myslela, že budu učitelka, překladatelka nebo něco podobného, protože mě vždycky bavily jazyky. O medicíně jsem měla tu představu, že je to těžké a nemůžu ji nikdy zvládnout. Po druháku jsem během letních prázdnin jela na tábor, kde jsem se seznámila s jedním studentem medicíny. Najednou už mi to nepřipadalo tak nereálné a od třeťáku jsem studium začala takto směřovat.

Musela jste se na přijímačky hodně připravovat?

Vlastně ne. Podala jsem si přihlášky na 1. lékařskou fakultu a i na 2. lékařskou fakultu. Na 1. mě vzali bez přijímaček, protože tam berou také podle průměru. Ale já chtěla více na 2. lékařskou fakultu. Učila jsem se podle modelových otázek na tu 1., protože jiné jsem neměla, a pak jsem byla docela překvapená, že na 2. LF byly úplně jiné. Takže mi nejspíše stačily znalosti biologie, fyziky a chemie z gymnázia.

Takže jste postoupila do druhého kola?

Ano. Ale to byl ústní pohovor. Nešlo jen o vědomosti, ale především o celkový přehled a o to, jak umí člověk argumentovat, jaký dělá celkový dojem.

Jste v pátém ročníku, co vás teď čeká?

Když vystuduji školu, tak budu sice MUDr., ale musím ještě udělat atestaci, kde se budu specializovat v oboru, který si vyberu. Pak teprve budu lékař se specializovanou způsobilostí, která je podmínkou pro samostatný výkon povolání. Atestace má dva stupně. Nejprve se dělá dvouletý kmen, kde si lékař vybere jeden ze společných kmenů, jako chirurgie, pediatrie, interna, anesteziologie, gynekologie-porodnictví, všeobecné praktické lékařství, patologie, psychiatrie, radiologie a další. Pak se ještě několik let specializuje do základních oborů navazujících na kmen, např. dětská chirurgie.

Co vás na studiu nejvíce baví?

Mě baví asi všechno.

A je nějaký předmět, který máte nejraději?

Vede u mě ta pediatrie. Nicméně procházíme všechny základní obory. Nyní máme vždy jeden předmět několik týdnů a potom z něj děláme zkoušku. V každém oboru si najdu něco důležitého pro děti nebo něco, s čím mohu poradit kamarádům a rodině, takže je zajímavé všechno. Nejvíc se mi líbí to, že jsem pochopila hodně souvislostí ve fungování lidského těla, jak do sebe vše zapadá.

Když jste poznala souvislosti, změnila jste nějak životní styl?

Určitě. Navenek to sice tak nevypadá, ale ano. Dříve jsem byla veganka, maso nejím sice pořád, ale začala jsem zařazovat mléčné výrobky a vajíčka. Paradoxně jsem vlastně přestala tolik řešit zdravé jídlo. Ale zase jsem začala více sportovat. Konečně jsem přišla na to, že je skoro nejdůležitější být psychicky v pohodě. Ale určitě to není jen medicínou, ale třeba i věkem a dalšími životními událostmi.

Byla jste na pitevně?

Ano, bylo to pro mě nepříjemné, ale dalo se to zvládnout. Měli jsme pitvu třikrát. V prváku na anatomii, to byla stará zakonzervovaná těla, kde jsme i sami pitvali. Ve třeťáku na patologii a ve čtvrťáku na soudním lékařství už jsme se jen koukali, jak pitvu provádí někdo jiný.

Odpadl někdo?

Myslím, že od nás z ročníku ne. On si pak člověk zvykne. Ale když někde cítím formaldehyd, kterým se konzervují těla na anatomickém ústavu, stále se mi dělá špatně.

Tereza (vlevo) se spolužačkami v obleku, který se nosí na operační sál.

Měli jste i psychiatrii?

Ano, ta mě hodně bavila. Byla jsem v Motole na dětské psychiatrii, v Bohnicích jsme byli na oddělení akutního neklidu, kde byli pacienti v opravdu špatném stavu a někteří i křičeli na doktory a nechápali, že jim chtějí pomoci, což vlastně patří k jejich psychiatrické nemoci. To byly pro mě asi nejsilnější zážitky.

Co děláte na praxi?

Máme dva druhy praxe. Jedna je během celého roku, kdy se nám střídají přednášky s docházením na oddělení za pacienty. Teď na urologii například ráno jdeme rovnou na oddělení, ptáme se pacientů, jak jim je, pak píšeme dekurzy a někdy i takzvaně hlásíme pacienty na vizitě. Někdy jsme zase s lékařem v ambulanci. Druhý druh je letní praxe v námi vybrané nemocnici.

Nebála jste se třeba poprvé vzít krev?

My to tak moc neděláme, to dělají spíš sestřičky. Ale v 1. a 2. ročníku jsme měli ošetřovatelství, takže jsme se okrajově učili i jejich práci. Pak jsme měli v létě i ošetřovatelskou praxi a je pravda, že ze začátku jsem měla takový blok do někoho píchnout, ale po čase si na to člověk taky zvykne a nabírání krve mě třeba vyloženě baví.

Ale my si s pacienty hlavně povídáme, posloucháme je fonendoskopem, promakáváme jim břicho a tak. To jsme se ze začátku také báli, že na plicích nebo na srdci nic neuslyšíme, že nic nenahmatáme. Teď je to trochu lepší, ale nejsem si jistá, jestli bych něco poznala, pokud by to předtím už někdo z lékařů nepopsal. Tyhle věci se bohužel naučíme až praxí po škole.

Takže vy stanovíte diagnozu a pak ji někdo zkontroluje?

V Motole jsou pacienti, ke kterým vždy přicházíme, až když jsou na lůžku. Takže diagnózu už mají většinou určenou. Už se léčí a my jen kontrolujeme, jak se mění jejich stav. Neindikujeme léky ani nic podobného. Jsme tam spíše proto, abychom přišli do kontaktu s pacientem a viděli, jak to chodí.

Zažila jste něco, co vás vyděsilo?

Vyděsilo ne. Nemám moc ráda chirurgické obory. Ale chodíme i na sály a něco na tom taky je, ale ráda tyhle obory přenechám ostatním.

Když vás pustí na sál, co tam děláte?

Pozorujeme, občas nás nechají něco udělat. Ale většinou student, který to chce do budoucna dělat, má pak po škole výhodu, když se domluví a chodí asistovat pravidelně. Pak už ho zapojují čím dál víc. Nejprve drží háky a pak třeba i šije. Ale mě tohle moc nebere.

Docházíte už někam do dětské ordinace?

Zatím ne. Měli jsme už v předchozích ročnících předmět dětskou propedeutiku a loni a letos i obor pediatrie, což byla dvoutýdenní stáž, ale měli jsme hlavně přednášky. Na děti jsme se šli vždycky i podívat, něco nám o nich řekli, ale to bylo většinou celé.

Takže jste děti ještě nevyšetřovala?

Nedávno jsem měla předmět, který se jmenuje K10 – klinických 10 dní. Každý student se přihlásil k jednomu lékaři a celé ty dva týdny chodil s ním a díval se mu přes rameno. Já jsem si vybrala doktorku na dětské onkologii a ona mě do toho úplně vtáhla, takže jsem si i sama vyšetřovala některé pacienty, psala jsem dekurzy a podobně. To byl hodně užitečný předmět.

Nezasáhla vás dětská onkologie?

Nejprve jsem si myslela, že z toho asi budu špatná, protože na děti jsem taková háklivá. Ale asi jsem si to moc nepřipouštěla. Brečet se mi chtělo asi jen jednou. Dá se na to koukat ale i pozitivně, protože více než 80 procent dětských onkologických pacientů se vyléčí. Takže je vlastně zachraňujeme.

Lékař asi musí mít nějakou obranu, aby se z toho nesesypal?

Ano, ale jen do určité míry. Protože pak jsou to ti nepříjemní lékaři, neempatiční k pacientům. Což je také špatně. Je těžké to vychytat.

Renáta Fryčová