Práce se nebojí. Ale na stavbě zastává Tereza spíš funkci uklízače a odnašeče.

„Je to poslání,“ říká Tereza Pergnerová o Misi nový domov

K rodinám vzhlížím a učím se od nich

Usměvavá, srdečná, empatická, v civilu stejná jako na televizních obrazovkách. Taková byla Tereza Pergnerová při našem rozhovoru. S občankou Rakovníka, jejíž rodina pochází z Lužné, jsme si povídali o pořadu Mise nový domov. Pro Terezu to není jen práce, ale určitá část její životní cesty, která ji naplňuje a dává smysl. Při natáčení může být sama sebou a všechny příběhy naplno prožívat. S kolegyněmi zakládají nadační fond Terezy Pergnerové, aby mohly lidem pomoci ještě více. Sama říká, že neprezentuje žádné obecné pravdy, ale dělá věci tak, jak je cítí.

Co sehrálo hlavní roli v tom, že jste se rozhodla moderovat pořad Mise nový domov?

Málokdo ví, že jsem prošla castingem. Osloveno bylo více lidí. Proběhl takový malý casting a já jsem z něho musela odstoupit. V tu dobu mi zemřela babička, po mamince to bylo už druhé úmrtí a já se necítila na to, být dobrou adeptkou. Ale nabídka trvala i potom, co jsem překlenula bolest, kterou jsem cítila. Tak jsem to chápala jako znamení. Že to je cesta, kudy bych teď mohla jít. A jak byl člověk tak rozjitřený, tak to vlastně oblažilo mojí duši a byla jsem ráda, že s nabídkou vydrželi. Asi to tak osud chtěl.

Takže to berete jako svoje poslání?

Přesně tak. Ono to nejde nazvat prací. Kdybych to měla hodnotit profesně, tak to není klasická role moderátorky, ale víc je tam člověk za člověka. Sám za sebe, takový jaký je, jak věci cítí se všemi chybami se všemi emocemi. Je to vlastně obrovská svoboda a radost, být sám sebou. Říkám si, že je to malinký vítězství, že můžu být u něčeho, co poslouží druhému. Jsem ráda, že se televize rozhodla pro takový formát a že do toho vůbec investuje. Že do toho investují partneři, protože je to něco neobvyklého. Dříve se takovým formátům moc nevěřilo. Že by mohly být prospěšné a zároveň zajímavé pro televizní nazírání. Tady to všechno zapadlo a konečně začínají mít peníze nějaký význam.

Bylo těžké sehnat sponzory?

Na začátku to byl nový formát a nikdo nevěděl, co od toho čekat. Ale pak se už nám začali sponzoři hlásit sami. Sami přinášeli nápady a chtěli být účastníky něčeho, co druhým pomůže. Třeba majitel MM Realit, ten bere projekt vyloženě, jako osobní záležitost. Chce vyprávět příběhy, zajímá se o rodiny. Nebo RAKO, to nám také vychází obrovsky vstříc. A byť to jsou obchodní partneři, tak to jsou především lidé a to je fajn.

Na Facebooku je vidět, jaký má pořad oblibu. Těší vás to?

Já nejsem na sociálních sítích. Facebook Mise nový domov spravuje paní Lucie Seh­nalová, což je moje kamarádka a zároveň kreativní ředitelka toho pořadu. To znamená, že ví o mně i o pořadu všechno. Facebook pořadu spravuje s opravdovým citem, protože ona taková je. Každý člen týmu tímto projektem žije a věnuje tomu svůj čas, názory, dojmy, emoce.

Jaké vidíte u mise plusy a mínusy?

Ono to asi vychází z toho, jakým se cítím být člověkem. Na misi je důležitý příběh a to, že zanechá nějakou pozitivní stopu. Za negativní mohu považovat chování některých lidí na sociálních sítí. Náš hrdina jde do projektu s otevřeným srdcem, pak se najde pár anonymních lidí, kteří napíšou nějaký ošklivý komentář a on si ho třeba přečte. A protože není vybaven na tuto zkušenost, tak ho může nějak negativně zasáhnout, může ho to poranit. Protože jsou to obvykle lidé, kteří jsou opravdu v těžké situaci, takže nejsou úplně psychicky zdatní, nejsou připraveni čelit takovým útokům. Celý tým se snaží hlídat, aby se děti, které jsou součástí příběhu, nedozvídaly některé informace až z televize. Takže jsou i fakta, která nezveřejňujeme, protože televize nesmí být tím, kdo by je dětem měl sdělit.

Myslíte, že Mise nový domov probouzí v lidech dobro?

Já v to věřím. Jsem přesvědčena o tom, že dobra je mnohonásobně více, než negativních projevů. Jen ty negace jsou více slyšet. Protože jsou hlasitější, více nás tahají za uši a často máme tendenci jim věnovat větší pozornost, než tomu dobru. To je pro lidi nudné, nezajímavé. Je to na každém z nás, čemu bude věnovat pozornost. Já věřím v dobré konce. To nejdůležitější má člověk uvnitř. Je to vidět u rodin, které navštěvujeme. I když mají nějaké potíže, nějakou nouzi, tak v jejich nitru, tam je lásky. To je moře, že by se člověk utopil. Ono to tak je, že mizérie spojuje.

Setkala jste při natáčení s někým, kdo by toho chtěl zneužít?

Tereza žije v Rakovníku. Její rodina pochází z Lužné, kde moderátorka strávila své dětství.

Přímo při natáčení ne. Ale když příběhy přicházejí, a že jich chodí tisíce, tak v tom prvním kole odpadají lidé ve chvíli, kdy si snažíme ověřovat informace. Oni třeba poupraví svůj příběh. Domnívají se, že chceme něco slyšet, takže to do toho zasunou. Když tohle zjistíme, dále už nepokračujeme. Proces vybírání není o tom, že bychom přišli, něco si přečetli a řekli, bude to ten, ten a ten. Tam se opravdu selektuje, ověřuje, volá, jezdí se. To je takové martyrium, že si nikdo nedovede představit, kolik měsíců se věnujeme tomu, abychom mohli vůbec na ten první natáčecí den přijet. Nechceme, abychom skočili někomu na lep, abychom byli někde, kde být nemáme. To by byla tragédie, kterou nechceme dopustit.

Setkáváte se ve výběru s rodinami?

Ne, to já nesmím. První setkání je až ve chvíli, kdy víme, že to budeme opravdu dělat. Předem to rodině neříkáme. A ve chvíli, kdy spouštíme celý ten náš kolotoč, tak je to poprvé, kdy já rodinu vidím osobně. Ale jinak je vidím na videích, na fotografiích, čtu o nich od těch, kdo je přihlásil.

Na stavbě také pracujete. Je řemeslo těžké?

Vyzkoušela jsem si všechny práce. Já jsem nýmand, který do všeho jde s entuzias­mem, ale plně si uvědomuji, že řemeslo, je řemeslo. To je to, co bychom měli opravdu vzývat a přesvědčovat mladé lidi, aby neměli jen vize manažerů a právníků, ale aby to řemeslo někdo uměl. To je něco tak neuvěřitelného a úžasného, když potkáte fantastického zedníka, nebo schopného elektrikáře. Na stavbě, tam já jsem uklízeč, odnašeč, maximálně zkoušeč, ale není to tak, že by mě někdo nechal dělat obklady. Protože všichni chceme, aby to tam bylo obyvatelné a bezpečné. (smích)

Máte problém s řemeslníky, je jich nedostatek?

Je, ale na ten projekt jsou vyblokovaní lidé a není třeba výjimkou, že na jednom díle, na jednom bytě, pracuje třeba 30 lidí. Takže ti lidé tam o sebe zakopávají, pletou se. Je to šibenice, je to čas, který nás tlačí, ale samozřejmě se tím stavba také prodražuje.

Mockrát se nám stalo, že nám třeba někdo vypadl, ale v tom jsou zase sociální sítě úžasné. Když jsme něco, akutně potřebovali, třeba topenáře, truhláře, tak se okamžitě ozvali a šli nám bezúplatně pomoci. Tady v Rakovníku se mi to stalo v březnu několikrát. Nabídli nám malířské, uklízečské práce. To je bezva.

Stýkáte se s rodinami z natáčení?

Se všemi jsme v kontaktu. Voláme si, píšeme si, prostě o sobě víme. To asi bude už na celý život. Píšeme si esemesky, ať už je to s Blaničkou nebo Nikolkou. Přes naší dramaturgii vždy posílá Hanička ze Zábřehu na Moravě svoje fotografie. To funguje.

Takže vám to přineslo nové přátele do života.

Oni jsou obdivuhodní. Já k nim vzhlížím a přistupuji tak, že my se od nich učíme. Oni mají někdy pocit, že jsou za chudáky, ale to v žádným případě. Skrze ně se ukazuje, že bychom měli otevřít svoje vnímání, nesoudit a držet spolu.

Zažila jste někdy takovou pomoc, kterou pořad dává?

Ano. To, že mě lidi neopustili, ani ve chvíli, kdy jsem neprožívala zrovna svojí životní hitparádu. Že na mě nezanevřeli a věřili tomu, že to třeba někdy bude jinak. To je taky přeci úžasná pomoc. V mém případě, kdy jsem svůj život nedržela pevně v rukách, tak ani žádná konkrétní pomoc přicházet nemohla, protože jsem oni nestála. Muselo to vzít nějaký svůj čas, muselo přijít úplné dno. O to těžší byla role těch pozorovatelů.

Co vy a charita?

S kolegyněmi z Mise nový domov zakládáme nadační fond, kde bychom chtěly shromažďovat finanční prostředky pro rodiny, které se do pořadu nedostaly. Považujeme to za něco přirozeného a správného a věříme tomu. Chtěla bych tím dát také najevo, že je to běžná věc. Je to Nadační fond Terezy Pergnerové. A je určen pro rodiny, které se bohužel dostaly do nějaké tíživé situace, ať je jakákoli a v tuhle chvíli si nemohou pomoci sami. Tak tady jsme.

Renáta Fryčová