Smutná proměna Bajkalu. Vlevo tradiční dřevěnice, vpravo ruské podnikatelské baroko.
Už i na Bajkalu mizí tradiční domky kvůli developerským projektům
Na Velké čínské zdi snadno zabloudíte
(Dokončení z minulého vydání). I kdybyste při cestě po Transsibiřské magistrále z vlaku nikdy nevystoupili a strávili v něm celých šest dní v kuse, nebudete se podle Dany Bechynské nudit. Krajina, která se míhá za okny, vás vždy něčím zaujme a překvapí. „Povšechně se dá říct, že bezpečně poznáte, kterou zemí projíždíte. Rusko, to jsou břízky, pak se ráno probudíte a za okny je jen holá step, sem tam velbloud a jurta. To jste v Mongolsku. A Čína? Tam zase vidíte všude samé lidi a stavby. Dokonce i v horách, kde by to člověk nečekal,“ popisuje.
Čas se zastavil
Nejdelší dobu ze svého 18denního zájezdu strávily Dana Bechynská s dcerou Šárkou na území Ruska. A jaký dojem na ně při pohledu z okna udělalo? „Některé vesničky jsou vybydlené, protože mladí utekli do měst. Ty, které jsou obydlené, ale nejsou zanedbané. Jsou to malebné dřevěné domky, u každého je zahrada. Čím víc se blížíte k Sibiři, tím víc je to obrázek jako ze starých fotografií. Žijí tam lidé, které nezajímá režim a režim se nezajímá o ně. Vědí, že od nikoho nic nedostanou, a tak od nikoho nic nechtějí a jsou soběstační. Všechno, co potřebují, si vypěstují, odchovají, smění. To je pro celé Rusko velká výhra. A města? Ta, kterými jsme projížděli, byla větší než Praha. Až na Irkutsk, ten jediný neměl přes milion obyvatel.“
Rybí trh v Listvjance byl plný vynikajících uzených omulů.
Chrám postavený na krvi
Například Jakatěrinburg je označovaný za třetí hlavní město Ruska. Je pomyslnou branou mezi evropskou a asijskou částí Ruska. „V tomto městě byl zavražděn poslední ruský car Mikuláš II. se svou rodinou. Ipaťjevův dům, v jehož sklepě byli postříleni, srovnali v roce 1977 se zemí. Po svatořečení carské rodiny na jeho místě postavili Chrám Všech svatých na krvi,“ zmiňuje Dana Bechynská.
Pietní místo mají v Jakatěrinburgu i Češi. Na zdejším hřbitově je pochováno kolem čtyř stovek československých legionářů, kteří padli ke konci 1. světové války při obléhání Transsibiřské magistrály a bojích s bolševiky. V roce 2008 tu Česká republika postavila velký pomník. „S Šárkou jsme si k němu udělaly výlet. Průvodce nám říkal, že ho nejspíš budeme hledat v kopřivách, ale je krásně udržovaný. Jinak je okolní hřbitov neskutečně zarostlý. V Rusku je také běžné, že si lidé postaví u hrobu přístřešek se stolkem a lavičkou a chodí tam rozjímat.“
Třicet spáčů na „cimře“
„Nejobyčejnější vlak, kterým jsme cestovali, byl lůžkový, tedy bez uzavřených kupé. Všechno to jsou plackartny, ale kolem Bajkalu jsme jeli v lůžkovém vagonu, kde spí kolem třiceti lidí na ‚cimře‘. Spíš a kolem někdo chodí. Zní to hrozivě, ale tak strašné to není. Cestou jsme se stravovali opravdu luxusně. V hotelích byly snídaně, většinou švédské stoly, a jinak jsme chodili do jídelen Stolovaja. Když jsme jezdívali do Ruska dříve, bývaly to obyčejné bufety, teď jsou to spíš stravovací samoobsluhy. Mají výborný výběr a je to rychlé. Zkombinovat si můžeš podle libosti cokoli, klidně řízek s rýží,“ popisuje Dana Bechynská.
Na čaji v jurtě poslední pastevkyně rodu.
Z 30 stupňů do mrazu
Zatímco při odjezdu z Moskvy bylo 30 stupňů nad nulou, v Novosibirsku klesla teplota na čtyři stupně a v Krasnojarsku už mrzlo a sněžilo. Pak následoval Bajkal a město Irkutsk. „Je to výchozí místo pro turisty, kteří chtějí jít na Bajkal. Mimochodem tam mají ulici Jaroslava Haška, protože tam pobýval a pracoval v roce 1920. Připomíná ho i restaurace U Švejka. Moc příjemné město to ale není, kvůli velké dopravě je plné smogu.“
Samotné jezero Bajkal už Dana Bechynská navštívila v roce 2002. I když se říká, že vysychá a je znečištěný, vypadal stejně jako tehdy. „Co mě ale zklamalo, je, jak se to kolem něj strašně mění. Před šestnácti lety stály v sousedství vesničky s typickými chaloupkami. A teď původní zástavba ustupuje velkým a často nevkusným developerským projektům. Doufám, že to jen dramatizuji a že to v odlehlých koutech Bajkalu tak strašné není. Na trhu v Listvjance jsme si koupili uzeného omula. Je to chuťově výborná ryba. Žije jen v Bajkalu a už patří mezi ohrožené. Prý se nesmí lovit, ale tam jich měli plnou tržnici.“
Pastevců ubývá
V Ulan-Ude zájezd opustil hlavní trasu Transsib a pokračoval po Transmongolské magistrále do Mongolska a Číny. I v Mongolsku mají památky, které jsou staré jen pár let. Například monstrózní jezdeckou sochu Čingischána nedaleko Úlánbátaru, na jejíž stavbě se podíleli i čeští inženýři. „Vznikla v roce 2008. Je z oceli, 250 tun těžká a vysoká 40 metrů. Prý stála čtyři miliony dolarů. Měl to být obrovský areál pro turisty, kde mělo být také 200 jurt a sochy válečníků ze 13. století. Naštěstí jim došly peníze, takže z megalomanského záměru zbyl jen Čingischán, který je sám o sobě dost příšerný. V zadních nohách je výtah a v hřívě se dá vylézt až nahoru.“
Mongolská krajina ale všechny uchvátila. Nejsou tu jen travnaté stepi, kde se pasou stáda koní, krav nebo velbloudi, ale i nejsevernější poušť Gobi, krásné hory a řeky. „Mongolové jsou tradiční pastevci, ale už to také přestává platit. Mluvili jsme s paní, která má devět sourozenců a všichni žijí v Ulánbátaru. Jen ona bydlí v jurtě a udržuje pasteveckou tradici. Problémem navíc je, že mají v Mongolsku zákon, podle kterého má každý Mongol nárok na nějaké území. Půda je tedy rozparcelovaná a má často majitele, který s ní nic nedělá. Když jedete vlakem, vidíte pozemky, které jsou oplocené a přitom na nich nic není. Pastevci pak kvůli tomu nemají kde pást zvířata.“
Rozporuplná Čína
Hranici mezi Mongolskem a Čínou poznáte nejen podle pasové kontroly. Protože vlaky v Rusku a Mongolsku jezdí po širokorozchodné trati a Čína má koleje běžného rozchodu, musí se na hranici měnit podvozky vlaku. „Trvalo to asi pět hodin. Vagony přitom zvedají. V osm večer nás z vlaku vyhnali a až ve dvě ráno jsme mohli pokračovat v cestě. Cílovou stanicí je Peking. V něm jsme byli tři noci.“
Čína si turisty bedlivě hlídá a přiděluje jim své průvodce. „My jsme dostali průvodkyni. Sice nás moc nechtěla pouštět na místa, kde turisty nevidí rádi, ale náš průvodce Radek si to vždycky prosadil. Podívali jsem se díky tomu i do původních pekingských čtvrtí. Jsou to spíš slumy, kde jsou malé domky a lidé žijí víceméně venku na ulici. Dnes se čtvrtě bourají a staví se místo nich výškové budovy. Obyvatelé je ale nechtějí opustit, žijí tam léta jako komunita a na lepší život nemají peníze.“
A jak na ně na závěr cesty po nejdelší železnici světa zapůsobila nejdelší stavba světa, tedy Velká čínská zeď? Rozporuplně. I na ni už totiž pronikla komerce. Nahoru se můžete svézt lanovkou a dolů sjet po tobogánu. „Protože je asi 8 000 km dlouhá, je už v dost špatném stavu. Jen úseky jsou opravené. My po ní šli asi 200 metrů tam a 200 metrů zpátky. A stejně jsme s Šárkou zabloudily. Není to jen jedna přímá cesta po hradbách, ale složitý komplex se strážními věžemi, zbrojnicemi, zásobárnami a spoustou spojovacích chodeb uvnitř. Jednou jsme špatně odbočily a už jsme bloudily.“ A další zážitky? Na ty už bohužel nezbývá místo.
Markéta Hartlová
