Věroslav Olič (1906–1992). Rodinné album Vladěny Kumstátové
Řevničovský azyl rodiny Voglových
V roce 1939 se Alfred Vogl náhodou dozvěděl, že se připravuje záchranný transport českých židovských dětí do Londýna. Přes Židovskou obec v Praze našel anglickou rodinu ochotnou jeho děti přijmout, což byla podmínka pro zařazení dětí do transportu. Pak Alfred dostal seznam věcí, které si děti mají vzít sebou. Maminka vše nachystala. Kufry už stály u dveří. Poslední večer před odjezdem seděla celá rodina v kuchyni svého jednopokojového bytu v Řevničově a táta Alfred stěží přemáhal slzy. Čtrnáctiletý Erich se na tátu podíval a řekl: „Já nikam nepojedu!“ A rozplakal se. Po něm se daly do pláče i jeho mladší sestry, Růženka a Líza. Voglovi se rozhodli, že zůstanou spolu a tatínek Alfred převoz svých dětí do Londýna odřekl.
Voglovi přišli do Řevničova koncem roku 1938. Uprchli ze Žatce, kde po Křišťálové noci začal hon na Židy. Dostat se přes hranice však nebylo vůbec snadné. Čeští četníci napoprvé odmítli Voglovi do Československa pustit, protože Československo židovské uprchlíky nepřijímalo. Teprve napodruhé, když nechali doma kufry a předstírali, že jedou jenom na krátkou návštěvu k příbuzným, se Voglovým podařilo přes hranici proklouznout.
V Řevničově si Voglovi najali jednu místnost s kuchyní v posledním domě ve vsi a tátu Alfreda vzal do práce mladý sedlák a starosta obce Věroslav Olič. Měl ve vsi největší hospodářství a Židům pomáhal, jak to jen šlo. Celkem v Řevničově našlo azyl přes dvacet židovských rodin z okolí Žatce. Tátu Alfreda zaměstnal Olič jako šafáře a jeho syna Ericha jako kočího. Erich byl štěstím bez sebe, protože koně miloval.
Všichni Voglovi se v Řevničově cítili svým způsobem šťastní a táta Alfred plánoval, že až válka skončí, koupí si v Řevničově statek. Jeden už měl vyhlédnutý. Dcera Růženka se učila šít u paní Ledererové a ve škole pomáhala místní učitelce při výuce němčiny. Na rozdíl od učitelky ovládala ve svých dvanácti letech oba jazyky dokonale.
Růžena Voglová v roce 1946.
V únoru 1942 všichni Židé z Řevničova (kromě hrstky těch ze smíšených manželství) dostali příkaz, aby se dostavili na shromaždiště v Kladně. Odtamtud je obyčejné osobní vlaky odvezly do Terezína.
13. května 1945 vystoupila na řevničovském nádraží zubožená osmnáctiletá dívka. V krátkých vlasech měla strojkem vystříhaný kříž, poznávací znamení vězeňkyň z nacistických pracovních táborů. Lidé ve vsi dívku nepoznali, dokud jim neřekla své jméno. Voglová. Růženka Voglová. Každého, koho potkala, se ptala na svého tátu. „Tatínek tu není? Už se tatínek vrátil?“
Z pětičlenné rodiny Voglových přežila holokaust pouze Růženka.
Ze 78 řevničovských Židů, odvlečených do koncentračních táborů, se konce války dočkalo jenom 9.
V roce 1947 Růžena Voglová emigrovala do Izraele. Vdala se a s manželem Walterem Brösslerem se usadili v Tel Avivu. Růžena provozovala krejčovský salon a její manžel autoopravnu. Dožila se devadesáti let. Zemřela v roce 2017.
Růžena Voglová-Brösslerová při návštěvě Věroslava Oliče v roce 1987.
Svého řevničovského dobrodince Věroslava Oliče popsala Růžena Voglová-Brösslerová jako „ohromně slušného člověka“. Vedle Voglových pomáhal Olič i Löwyovým nebo rodině Arnošta Kohna, která s jeho pomocí emigrovala do Ekvádoru. Arnoštův syn Honza vstoupil do americké armády a účastnil se osvobozování Evropy. „Vzpomínáme často na dobu našeho pobytu v Řevničově, kdy jste se o nás tak pečlivě staral a snažil se nám náš tak trpký osud co nejvíc ulehčit,“ napsal Arnošt Kohn Věroslavu Oličovi v roce 1946.
Věroslav Olič pomáhal za války i místním mladým lidem, které zaměstnával na svém statku, aby je uchránil před nuceným pracovním nasazením v Německu. Pomáhal i válečným zajatcům z transportů smrti, které procházely Řevničovem v posledních měsících války. Zajatcům obstarával jídlo a pomáhal jim k útěku. Jednoho zajatce ukrýval na svém statku až do konce války. V květnu 1945 Olič zorganizoval na Novostrašecku velkou potravinovou pomoc pro hladovějící Terezín.
Po roce 1948 komunisté drsným nátlakem přinutili Věroslava Oliče vzdát se soukromého hospodaření a zapojit se do kolektivního socialistického zemědělství. S manželkou si dřinou v JZD vydělali měsíčně dohromady 700 korun, ze kterých museli udržet při životě svou čtyřčlennou rodinu a ještě splácet absurdní pokutu 65 tisíc, kterou je komunisté potrestali za vykonstruované nesplnění osevního plánu.
Ohromně slušný člověk Věroslav Olič zemřel v roce 1992.
Roman Hartl
