Manon Meurt – zleva David Tichý, Jirka Bendl, Vojta Pejša a Káťa Elznicová.

„Pro Holandsko nemáme moc dobrý název kapely, znamená tam Manon smrdí,“ směje se Vojta Pejša

Nová deska Manon Meurt zaujala i hudební akademiky

I když rakovnické kapele Manon Meurt okřídlená soška za nejlepší album roku 2018 v kategorii alternativa a elektronika ve zkušebně nepřistála, samotná nominace ji posunula nad všechny její místní předchůdkyně. A že už jich bylo. Manon Meurt jsou první rakovnickou kapelou, jejíž desky si všimli členové České hudební akademie a nominovali ji mezi trojici nejlepších svého žánru. Cenu Anděl jim nakonec vyfoukl mág české elektroniky Floex. Rakovnická trojka Káťa Elznicová, Vojta Pejša (s nimiž jsme vedli tento rozhovor) a Jirka Bendl posílená o Davida Tichého z Nového Boru ve vítězství příliš nevěřila. I proto místo účasti na předávání raději odehrála naplánovaný koncert v Brně. „Kdybychom koncert zrušili a cenu nedostali, připadali bychom si jako blbci. Vyhlášení by sice byla hezká zkušenost, ale na koncertě dostaneš najíst, třeba prodáš dvě desky...,“ zlehčuje se smíchem Vojta. Album MMXVIII vydali čtyři roky po svém debutu, producentem byl tentokráte Jan P. Muchow. Nominováno bylo i na Cenu české hudební kritiky Apollo.

Proč trvalo tak dlouho, než jste začali nahrávat druhou desku?

Vojta: Materiál na ni jsme měli už dlouho, ale nedokopali jsme se k tomu jít do studia, protože se pořád něco dělo. Bylo hodně koncertů, odešla Síma (bývalá basačka Simona Kuchárová), místo ní přišla Jana (Karlíková). Na studio tedy nebyl moc čas. Když jsme ho začali řešit, byl ve hře spíš DIY přístup (do it yourself, tedy udělej si sám), pak nám ale Jakub Šilhavý z časopisu Fullmoon řekl, ať neblázníme a uděláme to pořádně. A dal nám číslo na Honzu Muchowa, abychom ho zkusili oslovit.

Myslela jsem, že byl ve hře už před třemi lety, kdy jste hráli s jeho kapelou The Ecstasy Of Saint Theresa na oslavě narozenin Rádia 1?

Vojta: Ne. Tam jsme se jen seznámili. A já dost kuriózně na záchodě. Ani jsem si nestihl umýt ruce a najednou vstoupil můj hudební hrdina a říká: „Já vím, že je to tady blbý, ale čau, já jsem Honza.“ (směje se). Že by mohl být producentem naší nové desky, se začalo řešit až předloni na podzim. A klaplo to na jaře.

Snažil se vás při natáčení směrovat jinam, než kam byste šli bez jeho upozornění?

Vojta: Dave se strašně bál, aby to nesklouzlo do „popiny“ á la Bára Poláková, které také dělá desky, ale tak to vůbec nebylo.

Káťa: Naopak to nechtěl mít popově uhlazené, ale spíš špinavé. A pojal to tak, že chtěl od nás slyšet co nejvíc nápadů, tedy zkoušet, neomezovat se, že už máme něco vymyšleno, a dát prostor všemu, co nás napadne.

Na jednu stranu je asi dobře, že deska trvala tak dlouho, protože díky novému členovi a nástrojům, které s ním do kapely přišly, zní jinak, než kdyby vznikla dřív.

Vojta: Je to tak a já jsem za to hodně rád. Dave přišel do kapely pár týdnů před tím, než jsme začali nahrávat. Nikdy by mě nenapadlo, že jednou budeme hrát s klávesákem, i když není klasický klávesák, spíš klavírista.

Asi by chtělo malé vysvětlení, proč ke změně člena došlo.

Káťa: Jana se rozhodla odjet do Kanady, tak jsme hledali náhradu. Na Dejva jsme si mysleli už dřív. S Jirkou jsme si párkrát předtím řekli, že je to člověk, který má talent, je v muzice hodně aktivní, je šikovný a navíc byl náš velký fanoušek. Dělá covery tvrdých kapel. I naši písničku 94 předělal. Říkala jsem si, že by mě strašně bavilo s ním tvořit, protože má plnou hlavu nápadů. Navíc je milý a nekonfliktní člověk, který mezi námi urovnává spoustu sporů. Jak jsme my tři už na sebe hodně zvyklí a situace, které zažíváme, se stále opakují, objevuje se ponorková nemoc. A Dave to vždycky rozčísne.

Vojta: Jen mě štve, když jsme spolu na pokoji v hotelu. Protože on ráno vstává na čas. Když je na určitou hodinu domluvená snídaně, on opravdu vstane, umyje se a pak mě budí, že už máme jít. Snad ho to přejde. (směje se)

Před třemi lety si Manon Meurt s Janem P. Muchowem vyměňovali po společném koncertu trika. Tehdy nikoho nenapadlo, že bude producentem jejich druhé desky.

Zpátky k desce. Všechny písničky, které jste měli připravené, na ní jsou, nebo je to výběr toho nejlepšího?

Káťa: Nahráli jsme jich dvanáct nebo třináct včetně těch, které jsme složili hned po vydání první desky. Věděli jsme, že album musí mít 42 minut, abychom se vešli do limitu vinylu. Na tom, co tam dát a co nedat, jsme se nakonec překvapivě shodli.

Vojta: Třeba Circle je písnička, kterou jsem ve zkušebně vážně nesnášel, ale pod dohledem Muchowa jsme z toho udělali song, který mě hodně baví. Je to první věc na desce. Taková nenápadná, skoro jako intro, písnička nepísnička. Byl to Kátin nápad ze zkušebny, brnkání dvou strun. Až při nahrávání se k tomu začaly nabalovat další nápady a nástroje. Je to vlastně jediný song, který vznikl až ve studiu.

Na vydání první desky jste sháněli peníze přes portál Hit Hit, tentokráte jste ji financovali ze svého?

Káťa: Vydal nám ji label Minority records Dana Dudarce. A byla to zajímavá shoda okolností. Měli jsme domluveného Muchowa, ale na samotné nahrávání se čekalo až do jara. Mezi tím za námi přišel Dan, že by nám chtěl desku vydat. Kdyby to s Muchowem vyšlo už na podzim, nestalo by se to. Museli bychom ji vydat ze svého. Nakonec všechno zafinancoval label. Bylo skvělé, že jsme tentokráte nemuseli ve studiu řešit čas. Dostali jsme ho tolik, kolik jsme potřebovali.

Při křtu desky jste vyprodali pražský klub Altenburg 1964, to musel být skvělý pocit?

Káťa: Super pocit. Z toho, že bylo vyprodáno, jsme měli obrovskou radost. Navíc máme od té doby i svého zvukaře. Oslovili jsme Lukáše Poláka, jestli by s námi koncerty, při nichž se křtilo, neodjel. Kývl na to a od té doby s námi, když zrovna nezvučí jinou kapelu, jezdí.

Letos jste už podruhé hráli na showcase festivalu Eurosonic v Holandsku, který je nejvyhlášenějším festivalem tohoto typu. Jaký to byl rozdíl oproti roku 2015, kdy vás tam vyslalo Radio Wave?

Vojta: Bylo to nesrovnatelné. Poprvé nás tam vyslali bez jakékoli pomoci a podpory, vůbec jsme nevěděli, do čeho jdeme, co je to showcase festival (jezdí na něj pořadatelé festivalů a majitelé klubů z celé Evropy hledat zajímavé kapely) a co se bude dít. Je to fantastický zážitek. Po dobu festivalu se tam hraje opravdu všude, i třeba v obchodě s oblečením. Poprvé jsme hráli na takovém zastrčeném místě v sále nějaké tamní zušky a teď už v obrovském klubu, jednom z nejlepších v západní Evropě, kde hráli například Joy Divison, Pearl Jam, Nirvana... Je to klub pro 500 nebo 600 lidí a bylo plno. Bohužel nemáme pro Holandsko moc dobrý název. Tam totiž Manon Meurt neznamená Manon umírá, ale Manon smrdí. Takže všechny recenze na koncerty začínají: Ačkoli jméno tomu nenapovídá... (směje se)

Jaká nastala v kapele euforie, když jste se dozvěděli, že jste za novou desku nominováni na Ceny Anděl a Apollo?

Káťa: Doufali jsme, že by nominace mohla vyjít. U první desky to podle pravidel cen nešlo. Ta jsou totiž taková, že musíš desku vydat pod labelem. Jsme za nominaci moc rádi, i když nikdo z nás nepočítal, že bychom vyhráli. Navíc na obou vyhlášeních jsme být nemohli, protože jsme v ty dny měli koncerty v Brně a Košicích.

Vojta: Konkurence byla veliká. O Povodí Ohře se mluvilo jako o desce roku a Floex je zkrátka Floex, udělal vyspělou, hodně dobrou desku se symfoňákem. To je ta alternativa.

Co bude dál?

Káťa: Nedávno jsme měli víkendové soustředění v Pavlovicích u Jestřebí. Máme z toho zajímavé nahrávky a zní to dobře. Další deska už by mohla vyjít příští rok.

Markéta Hartlová