V seriálu Jana Prušinovského a Petra Kolečka v roli hostinského Edy.

Michal Isteník začínal svoji hereckou dráhu v Novém Strašecí

Míšo, proč místo Edy nehraješ normálně vraha?

Když se na okrese Rakovník vysloví příjmení Isteník, většina lidí si vybaví bývalého ligového fotbalistu a novostrašeckého rodáka Marka Isteníka. Ale světe div se, Marek má mnohem známějšího a slavnějšího bratra Michala, který je hercem v Městském divadle v Brně. Možná to jako představení někomu nestačí, ale když se řekne hostinský Eda ze seriálu Most, tak už je každý doma.

Michale, jaké bylo vaše mládí? Hned jste tíhl k umění?

Kdepak. Stejně jako brácha jsem hrál fotbal. Nejprve ve Strašecí a posléze i za ligový dorost na Kladně. Pak ale přišla nemoc, která zastavila sportovní kariéru. Najednou jsem měl spoustu volného času, který bylo potřeba zaplnit. Začal jsem chodit do dramatického kroužku novostrašeckého gymnázia. Po první návštěvě mě to úplně uchvátilo a já věděl, že touto cestou chci jít. Třeba jsem si hned nepřipouštěl, že bych se herectvím mohl zabývat profesionálně, ale věděl jsem, že to bude vášeň na celý život.

Kam vedly další vaše kroky?

Ještě během studia na gymnáziu přišly různé estrády, moderování, účinkování v novostrašeckém divadle či Luně Stochov. Dostával jsem se k herectví blíž a blíž, a proto jsem se rozhodl, že zkusím zkoušky na DAMU. První pokus ale nevyšel, a tak jsem šel studovat peďák do Ústí. Během této doby jsme založili Nostradivadlo, kde jsem vydržel asi dva, tři roky. Ještě v prvním ročníku na JAMU jsem v novostrašeckém divadle dokonce režíroval svoji adaptaci Bulgakovova Divadelního románu. Do dnešní doby to považuji za odvážné, až drzé. Ale asi to k mému mládí patřilo.

Dvakrát DAMU, jednou JAMU – kdy přišlo rozhodnutí to zkusit na tyto prestižní školy?

Vlastně okamžitě po první návštěvě dramaťáku jsem byl přesvědčen, že to na DAMU budu zkoušet. Na první pokus jsem se připravoval s mojí novostrašeckou učitelkou dějepisu Ivou Vachkovou, která v dramaťáku probudila mou lásku k divadlu a přivedla mě do Luny Stochov. Vůbec jsem si nepřipouštěl, že bych neuspěl, ale opak byl pravdou. Byl jsem z toho špatný a nevěděl, co dál. Měl jsem nabídku jít dělat kulisáka do Divadla Komedie, chtěl jsem prostě být u divadla v jakékoli formě. Maminka mě ale přesvědčila, abych šel studovat. A tak přišel rok studia historie a geografie v Ústí nad Labem, během kterého jsem ale znovu zkoušel přijímačky na DAMU a poprvé i na JAMU. Tentokrát mi s přípravou pomáhal tehdejší umělecký šéf Divadla ABC Milan Schejbal, se kterým jsme se seznámili v rámci Jiráskova Hronova, kde jsme si padli do oka a dodnes máme velmi přátelský vztah. Milan má také velkou zásluhu na tom, že jsem se k herectví nakonec dostal. Na DAMU to sice nevyšlo, ale na JAMU ano. Dnes mohu říct, že bych to zkoušel dál, dokud by mě někam nevzali.

Dokázal jste si vysvětlit, že na DAMU jste přijat nebyl, a na JAMU ano?

Tenkrát jsem to moc nechápal a přišlo mi to nelogické. Dnes už tomu rozumím. Abyste se dostal na herectví, záleží na mnoha ohledech – je to samozřejmě především otázka talentu, ale také štěstí, vzájemných sympatií s daným pedagogem a na tom, jak pedagogové promýšlejí skladbu daného ročníku třeba i s ohledem na absolventská představení.

Kdo byl oním profesorem, který odhalil váš talent?

Byla to profesorka Oxana Smilková, která vystudovala v Moskvě u Gončarova režii. Byli jsme její první ročník. Za spoustu věcí jsem jí opravdu vděčný, nicméně se naše cesty pro názorové neshody ve třetím ročníku rozešly. Odešli jsme tři. Já, Jaroslav Matějka a Anežka Kubátová. Měl jsem prostě jiné představy o herectví a jeho studiu. Dali jsme si rok pauzu a opakovali třetí ročník pod vedením Aleše Bergmanna, který nás nemusel přijmout, ale udělal to, za což jsme mu moc vděční. Perlička je, že mojí spolužačkou v novém ročníku byla Erika Stárková, se kterou nyní hrajeme v seriálu Most.

Ono se řekne herec, ale jaké byly první pocity na prknech znamenajících svět – jste trémista nebo jste býval bavič od mládí?

Od mládí jsem nezkazil žádnou srandu. Na základce jsem asi býval to, čemu se říká třídní bavič, ale to neznamená, že nejsem trémista. Dnes mám za sebou možná stovku her na divadle a pořád jsem stejně nervózní. U většiny představení to nekončí premiérou, ale pokračuje to po celou dobu reprízování. Obvykle to je ale jen do první repliky a pak už to ze mě spadne. Jako ve fotbale. Vždy je důležitý první dotek s míčem.

S cenou Thálie za představení Mrtvé duše v roce 2014.

Každý student herectví má nějakou představu. Bylo na prvním místě divadlo nebo kamera?

Mě kamera nikdy moc nelákala. Možná to bylo i díky tomu, že jsem to prostě neuměl. Divadlo a film je úplně jiný druh herecké práce. Vždy jsem byl víc doma na jevišti. Byť jsem se před kamerou už něco naučil, tak na divadle jsem jistější. A co se týče žánru, nejraději mám tragikomedii. Podle mne jsou to spojené nádoby, protože sranda bez tragédie a tragédie bez srandy mi nedává žádný smysl. Stejně jako v životě.

Jak jste se dostal do stálého angažmá v Městském divadle v Brně?

Pro mě je to dodnes velká záhada. Vůbec nejsem muzikálový herec, ale kupodivu ve čtvrťáku na JAMU jsem dostal nabídku zahrát jednoho ze zbojníků v muzikálu Na skle malované, což mě velice překvapilo. Dodnes nevím, jak na mě režisér Stano Slovák přišel, ale stál o to, abychom společně s kamarádem Jardou Matějkou v jeho první režii hráli. To bylo mé první setkání s Městským divadlem Brno. Ve čtvrťáku pak přišla ze stejného divadla nabídka od režisérky Hany Burešové. Šok – D´Artagnan ve Třech mušketýrech. Nikdy jsem nebyl vysoký a hubený Gaskoněc. Jsem spíš typ na Porthose, tudíž jsem tušil, že podobná nabídka by už nikdy přijít nemusela. Byla to velká výzva a nádherná práce, díky které přišla také nabídka na stálé angažmá. Říkal jsem si, že to na rok zkusím – a už kroutím jedenáctou sezonu.

Zmínil jste, že na divadle máte za sebou možná stovku her. Je některá opravdu TOP a naopak, je nějaká, která ještě nepřišla a lákala by vás?

Odehrál jsem spoustu nádherných titulů. Vybrat jeden je pro mě strašně těžké. Každý asi čeká, že řeknu Mrtvé duše, za které jsem dostal Thálii. Byla to nádherná role. Určitě patří do té „topky“, ale nemohu říct, že to byla moje nejlepší role, jenom proto, že jsem za ni dostal cenu. Opravdu se mi těžko vybírá. Miloval jsem Mušketýry, Sílu zvyku, Tři sestry, Všemocného pana Krotta, Těžkou Barboru, Pana polštáře, Misantropa, Skleněný zvěřinec… Napočítal bych těch nádherných inscenací desítky a stejně bych na nějakou teď zapomněl.

A co se týče vysněných rolí, tak o nich nemluvím. Nějaký režisér si to někde přečte a řekne – on chce hrát tohle a tohle, tak mu to dáme. Takhle to nechci. Pokud ty moje vysněné role mají přijít, tak ať přijdou, ale ne abych si o ně říkal. Například v divadle Buranteatr hraji už třetím rokem Fausta a je to jedna z těch rolí, které mě moc lákaly. A přišla ke mně sama. U těch ostatních to necháme stejnému osudu.

V roce 2011 jste dostal cenu Alfréda Radoka za Talent roku a v roce 2014 přišla Thálie za roli Čičikova ve hře Mrtvé duše. Co to udělá s egem a povahou mladého herce?

Obě ceny jsem prožíval velice intenzivně a moc si obou vážím. Až mě překvapila míra vlastní ješitnosti, ale myslím, že není nic špatného na tom, když máte upřímnou radost z ocenění práce, které dáváte všechno. Samozřejmě vás to nakopne a chcete hrát dál velké role, ale zároveň to přináší větší tlak, jenž na vás vyvíjí jednak okolí, které nechcete zklamat, a jednak si na sebe tlak vytváříte sám. A tento je mnohem horší. Naštěstí mám kolem sebe dost dobrých přátel, se kterými mám velice otevřený vztah. A pokud bych se začal měnit, začal bych být nepokorný a namistrovaný, tak se mi to vrátí jako bumerang. Třeba v Buranteatru bych to schytal takovým způsobem, že bych se z toho nemusel sebrat. Naštěstí se mi toto nestalo. A když byl nějaký lehký náznak, tak se jen od kolegů ozvalo – nevyčuhuj! A úplně to stačilo.

Jak to máte s pamětí a jak jste vytížený v divadle?

Naštěstí mám dobrou paměť a zatím se mi texty nepletou. Každý rok nazkouším zhruba čtyři, pět nových her. Teď jich mám na repertoáru zhruba šestnáct, které se více či méně pravidelně reprízují. Měsíčně to někdy vychází i na 28 představení, což je docela záhul. Zvlášť když hrajete velké a náročné role a každý den od deseti do čtrnácti hodin zkoušíte. Když do toho přidáte nějaký rozhlas či televizi, tak na nic jiného moc času nezbývá. Veškerou volnou chvilku věnuji svému synovi.

V Městském divadle v Brně hraje také Bolek Polívka. Asi je to škola, hrát s takovým bardem.

Nechci, aby to znělo, že se vytahuji, ale s Bolkem máme velmi přátelský vztah. Máme spolu šatnu a chodíme spolu na pivo. Letos mu bude sedmdesát a je ve vynikající formě, každé představení si užívá nejen on, ale i my kolegové a hlavně diváci… Pro mě to je setkání s legendou velkého formátu a musím být absolutně koncentrovaný, protože nikdy nevíte, co udělá. Ale není to jen o Bolkovi, od začátku mám kliku na kolegy i režiséry.

Pojďme na zlatý hřeb našeho povídání – seriál Most. Počítám, že v tuto chvíli ani nemůžete jen tak nasednout v Brně do šaliny.

Dvojice Prušinovský – Kolečko je pro mě zárukou kvality a nepochyboval jsem po natáčení o tom, že se nám povedla kvalitní věc. Jen jsme čekali, jak ji veřejnost přijme. Nechci říct, že jsem se připravoval na slávu, to je moc silné. Spíš jsem počítal s větším zájmem o moji osobu, ale takový humbuk, který nastal, jsem si vůbec neuměl představit. Teď celá odpoledne trávím s mobilem v ruce, dávám jeden rozhovor za druhým, přijímám gratulace a dostávám spoustu nabídek, abych se zúčastňoval různých akcí, stával se mediální tváří různých projektů apod.

S Bolkem Polívkou.

Jak jste se do „stáje“ dvojice Prušinovský – Kolečko dostal?

Před třemi lety si mě všiml Honza Prušinovský a dal mi malou roli policajta v seriálu Trpaslík. Asi jsem nezklamal, protože, když jsme končili natáčení, Honza mi řekl, že se mnou počítá do větší role v novém seriálu. Tenkrát jsem nevěděl, o co půjde, ale věděl jsem, že do toho půjdu já.

Netočíte ale jen s dvojicí Prušinovský – Kolečko.

Točil jsem s Jiřím Strachem, Vladimírem Michálkem, ale zásadní pro mě je krom Prušinovského také setkání s Janem Hřebejkem. Nevím, jak k tomu došlo, ale když jsme natáčeli Most, tak od něj přišla nabídka na menší roli v trilogii Zahradnictví a už to šlo ráz naráz... Honza mi dal větší roli v seriálu Rédl a brzy se bude vysílat krimisérie Živé terče, opět v jeho režii, kde už mám opravdu výraznou a krásnou roli... Moc pěkná byla taky práce na seriálu Hasičárna Telecí s Pavlem Noskem.

Vraťme se ale k fenoménu jménem Most. Co se vám honilo hlavou při čtení scénáře a jaké jsou ohlasy u vašich nejbližších?

Poprvé jsem si scénář četl při cestě vlakem. Seděl jsem v tichém oddělení a pořád jsem se hlasitě smál, až mě lidé několikrát okřikli a já si musel přesednout jinam. Jen jsem si říkal, proč zrovna já mám hrát Edu. Volal jsem Prušinovskému a ptal se ho, zda si myslí, že typově do té role sedím. Jen odpověděl – neboj, vypustíme džina z láhve. A myslím, že se to povedlo.

Když moje maminka viděla ty sexuální scény v kuchyni, tak mi volala a řekla – Míšo, proč radši nehraješ normálně vraha? Ale nakonec se s tím vyrovnala. Mám spoustu pozitivních reakcí a moje nejbližší rodina je na mě pyšná. Nesetkal jsem se s žádnou vysloveně negativní reakcí.

Jak jste zvládali natáčení? Nebyly chvilky, kdy jste museli přetáčet, protože jste se odbourali smíchy?

Celé natáčení bylo fantastické. S Martinem Hoffmanem, který hraje Luďana, jsme se znali jen malinko z Trpaslíka, ale skamarádili jsme se takovým způsobem, že si dodnes pravidelně voláme a navštěvujeme se. Musím přiznat, že na dvou místech jsme se s Martinem odbourali tak, že se natáčení muselo na pár minut přerušit, abychom se uklidnili.

V poslední době si tedy na nezájem nebo nedostatek práce nemůžete stěžovat.

To rozhodně ne. Po jedenácti relativně klidně strávených letech v divadle je to teď úplně o něčem jiném. Na jednu stranu je fajn si odskočit před kameru. Je to takové okysličení a získávání nových zkušeností a zážitků, ale současný stav je hodně hektický. Musím odmítat velkou řadu nabídek, protože se s prací v divadle nedají skloubit.

Nebojíte se toho, že budete neustále odmítat, až nastane situace, že přestanou režiséři nebo producenti volat úplně?

To je tenký herecký led. Nechci, aby se moje jméno začalo spojovat s tím, že si budou produkce říkat – tomu ani nevolejte, ten stejně nemá čas. Na druhou stranu nechci opustit divadlo ani Brno. Zároveň jsem deset let něco budoval a nechci o šanci před kamerou přijít. Jediné, co v tuto chvíli vím, je, že bych nepřijal nabídku do nějakého nekonečného seriálu. To nejde s mým vytížením ustíhat. Když ale přijde časově ohraničená nabídka na zajímavé natáčení, půjdu za vedením divadla, zda by mě nevypsali z her nebo jich dali méně, aby se to dalo skloubit. Tohle ale asi zažívá každý herec.

Co vás čeká v roce 2019?

V divadle dokončuji inscenaci Anna Karenina, kde hraji bratra Anny, což by mělo mít premiéru někdy v polovině února. Hned poté zkouším Valmonta ve Velmi nebezpečných vztazích. Je to role, do které bych se sám nikdy neobsadil, a stejně jako u D´Artagnana je to velká výzva a moc se na to těším. Co se týče filmů, tak bych měl mít malou roličku ve filmu Poslední aristokratka Jiřího Vejdělka. Se Zdeňkem Jiráským bych měl na Šumavě točit film o Akci K, což je ještě v jednání a nechci to zakřiknout. Od Petra Kolečka mám nabídku na další roli v jeho novém chystaném projektu a v květnu se přesouvám do Prahy nazkoušet Shakespearovu Zimní pohádku na Hradě. Prostě je toho moc. Chtěl bych točit všechno, co za to stojí, hrát na divadle, ale musím také koukat na zdravíčko a dobře vybírat.

David Svoboda