Josef Rosenbaum při každodenním krmení řevničovských obecních kachen.

Ze sedmi obecních kachen je teď až 160členné hejno

Návesní rybník jako veselé kachní zoo

Terapie kachnou. Tak nějak by se dal popsal zážitek z tichého víkendového rána na řevničovském návesním rybníce. Zatímco všude kolem je mrtvo, protože před osmou hodinou vesnice ještě dospává, na rybníku to žije. Zhruba stovka kachen spokojeně čeří hladinu, slyšet je uklidňující cachtání a pleskání. Pak ale kačeny zpozorní. Od nedalekého domu vyjíždí auto. I. P. Pavlov by zaplesal. Kachny přesně ví, že tohle auto není jen tak obyčejné. Začne jich pár a nakonec se přidají i ostatní. Ranní melancholie je ta tam. Návsí se nese zběsilé káchání. Neskrývaná kachní radost: „Hurá, jede nám snídaně!“

Mrtvý a plný žabince

Posledních zhruba deset let se stejná situace odehrává na řevničovské návsi každý den. Kolem půl osmé ráno. Josef Rosenbaum doma naloží kýbl obilí a cestou pro pečivo ho vysype na břehu rybníka. Zvuk jeho auta už kachny bezpečně poznají.

Josef Rosenbaum je myslivec, člen spolku Bažantnice Řevničov. Kachním tátou se stal právě z lásky k myslivosti. Když před několika lety přesvědčil starostu Jiřího Petráčka, aby obec nasadila na návesní rybník (skrz na skrz porostlý žabincem) kachny, nabídl se, že je bude krmit a za tuhých mrazů jim poskytne i střechu nad hlavou. Své nabídky ještě nikdy nelitoval.

„Ten rybník byl mrtvý. A teď? Jen řekněte sama, není to krásný pohled,“ říká, zatímco podává nadšeným opeřencům snídani. Hrnou se ke svažitému břehu a zobáky ve vodě hledají potravu. Ve směsi je ječmen, pšenice a řepka. Denně spořádají jeden kýbl, tedy kolem deseti kilo obilí. Josef Rosenbaum vše kupuje ze svého. „Nevadí mi to, dělám to rád. Kachny jsou tu hlavně pro lidi, chodí se sem na ně dívat maminky s dětmi a krmí je,“ říká. Návesní rybník se stal oblíbeným cílem vycházek.

Divošky jen snídají

Původních sedm kachen se během let rozrostlo v početné hejno. „Teď jich tu může být kolem sto dvaceti, ale loni jich táta při krmení napočítal 160. K těm domácím se totiž přidávají i divoké. Ty pak ale po snídani zase odlítnou. Které to jsou, poznáte snadno. Drží ze vzadu. Připlavou sem, až když odejdeme a nažerou se ty místní,“ popisuje. Divošky tedy do Řevničova létají jen na stravu, nikoli na byt.

Kachny už rybník berou jako skutečný domov. Však jim tu také obec postavila i hnízdní budky. Když na stupíncích před nimi postávají a rozhlížejí se, vypadají jako ostražitá pobřežní hlídka. Další důvod, proč je na místní hejno hezké podívání. Je s ním zábava. I když občas dopadne některý kachní příběh tragicky. Tak jako ten uprchlého páru bílých kachen domácích. Utekly z nedalekého dvora. Nejspíš je zlákala divoká společnost. Jenže kachna na volnomyšlenkářství doplatila, na silnici ji přejelo auto. Zůstal tedy jen její partner.

„Bohužel se to stává, protože se chodí pást až k lékárně. Ale musím říct, že z 99 procent jsou k nim řidiči ohleduplní. I kamion zastaví a nechá je přejít, jako kdyby tam byl přechod pro chodce. Někdy už to ale řidiči neubrzdí, většinou když je nevidí včas.“

Hlídky proti zamrzání

Kachny se, jak známo, bez vody neobejdou. Co tedy dělají v zimě, když jim rybník zamrzne? „První dvě zimy byly u nás v chlívku. Když přišly mrazy a rybník zamrzl, neodletěly. Jakmile zkřehly a trochu vyhladověly, byly tak otupělé, že nebylo těžké je nahnat k nám. Starosta vždycky sehnal další lidi z obce a jako stádo ovcí jsme kachny nahnali do chlívku. Tam se mohly koupat v korytě a půlce sudu. Když led roztál, pustili jsme je zpátky. Nebo jsme jim led prosekávali. Poslední dva roky už ale přišly na to, jak si poradit samy. V mrazech se na rybníku střídají jako na hlídkách a udržují díru asi 1,5 metru v průměru, která nezamrzá,“ vypráví Josef Rosenbaum. Někteří Řevničovští mají z jejich chytrosti radost, někteří se na ně za to zlobí, protože jim tím kazí bruslení.

Kachny v předzahrádkách

„Většina místních má ale kachny ráda a chodí se na ně dívat. Je to radost, když vyvedou hodně mladých. Letos jich tu měly minimálně třicet. Hnízdí v budkách nebo okolních keřích, ale i u domů v předzahrádkách. Když snášejí vajíčka, kupujeme jim i mušle, aby měly dost vápníku. Bohužel už se několikrát stalo, že vyvedly mladé, přišla průtrž mračen a vypláchlo je to. Předloni takhle přišly o všechny mladé. A zajímavé je, že když tu zahnízdí divoké kachny, nezůstanou tu. Mladé odvedou dolů k potoku a po něm na Bucek,“ říká Josef Rosenbaum, kterému s krmením kachen vypomáhá i jeho otec.

Jejich obětavosti si obec moc váží. „Starají se o ně opravdu pečlivě a svědomitě, za to zaslouží velkou pochvalu. Z toho, co jim všechno naházejí, by vykrmili prase,“ říká starosta Jiří Petráček. A jestli vás zajímá, co na to říkají samy kachny, přijeďte někdy o půl osmé ráno k rybníku.

Markéta Hartlová

Mají i dopravní značky

Rybníky plné kachen mají i ve Třtici. Ty ale nejsou vyloženě obecní. „Nenasadili jsme je sem. Máme na návsi čtyři rybníky a ony si je našly samy. My jim jen vytvořili podmínky, aby tu mohly hnízdit. Loni vyvedly třiatřicet mladých. Letos jich tu bylo mnohem méně. Možná kvůli suchu. Poznaly, že není tolik potravy. Jinak si to vysvětlit neumím, protože podmínky mají pořád stejné,“ říká třtický starosta Pavel Ryba.

Ve Třtici nemají žádného kachního tátu jako v Řevničově, obilím je přikrmují jen občas. Hlavními krmiči jsou tu místní a hlavně děti. Nejspíš tu od kachních dob vzrostl prodej rohlíků, protože málokdo se cestou z obchodu zapomene zastavit u rybníka a přilepšit kačenám.

„Zimu si kachny vždycky vyřeší samy. Když přituhne, shluknou se do hejna a odletí někam, kde není zamrzlá voda. Možná do Mšece, kde se jich v zimě u sádek drží spousta. Třeba jsou mezi nimi i naše. Ani nevíme, jestli ty, které se sem na jaře vracejí, jsou stále ty samé,“ říká starosta. Třtické kachny sice nemají hlavního pečovatele, ale zato se pyšní vlastními dopravními značkami. Obec je opatřila ke všem vjezdům do vesnice jako výstrahu pro řidiče, že na silnicích můžou potkat i nezvyklé batolící se opeřené chodce.