Jan Kratochvíl.

S Janem Kratochvílem nad skvěle našlápnutou loňskou sezonou

Žokej musí být připravený minimálně jako kůň

Jeho začátky na rudském kolbišti si pamatuje spousta z nás. Přesto, že to se svým prvním poníkem Lupínkem neměl vždy jednoduché, šel tvrdě za svým snem. Už několik let patří mezi českou jezdeckou elitu. V roce 2017 zvítězil v pouhých šestadvaceti letech v nejprestižnějším a nejsledovanějším dostihovém závodě Velké Pardubické. V loňském roce vyhrál řadu prestižních dostihů doma i v zahraničí a přes zranění získal titul Slovenský šampion. Jan Kratochvíl míří stále výš.

Kdy se z Honzíka Kratochvíla stal žokej Jan Kratochvíl?

Fakticky se žokejem stane jezdec, jakmile dosáhne padesátého vítězství v kariéře. Do té doby má váhovou úlevu. Do deseti vítězství má jezdec čtyři kilogramy úlevy, do třiceti vítězství je to 2,5 kg a do padesátého vítězství 1,5 kg. Úleva je stanovena proto, aby bylo pro trenéry atraktivní nasazovat i tyto jezdce, kteří tak sbírají zkušenosti.

Co to znamená v praxi?

Pro dostihy je stanovená váha, jakou koně nesou. Do toho je započten jezdec i výbava. Tím se vytvářejí pro všechny koně stejné podmínky, protože v závodě je každé kilo navíc znát. Není nutné, aby se žokejové snažili být co nejlehčí, protože případná chybějící váha se dorovnává olověnými destičkami, které slouží jako závaží. Problém je, pokud je jezdec těžší. Do půl kilogramu se dává pokuta, ale jakmile by to bylo víc, tak nesmí odstartovat.

Jaká je předepsaná váha?

Obvykle to bývá šedesát osm až sedmdesát kilogramů. Přímo sedmdesát je třeba i pro Velkou Pardubickou. Ještě se rozlišuje pohlaví koně, kdy klisny nesou o dva kilogramy méně než hřebci a valaši. Také jsou přímo handikepové závody, kdy je pro kaž­dého koně váha stanovena jinak. Čím lepší kůň, tím větší váhu nese. Tak se zvýhodňují horší koně, aby také měli šanci vyhrát.

Liší se nějak dostihy v Česku a jinde na světě?

Dostihy se běhají všude trochu jinak. Například v Asii se neběhají překážkové dostihy, tam jsou zaměřeni spíše na roviny. Přesto i v Evropě má každá země svá specifika. Strategie se dá nastudovat z videí, ale i tak jsou potřeba zkušenosti. Největší rozdíly ovšem bývají ve výkonnosti koní, kdy například ve Francii jsou momentálně na vrcholu. Dokonce sem začali jezdit i závodníci z Anglie a Irska. Takové koně na českých závodech vůbec nepotkáte. S jejich výkonností samozřejmě stoupá i kvalita závodu.

Co je typické pro Česko?

U nás se hodně taktizuje. Každý chce jet tou nejkratší stopou a ideálně si držet druhou nebo třetí pozici, ale to v té cizině vůbec neřeší. Tam se jezdí tak, aby to vyhovovalo koni. Často se stává, že žokej koně v průběhu závodu stáhne, protože ví, že trenér brzy najde nějaký ideálnější dostih.

Kam do zahraničí nejčastěji vyjíždíte?

Zatím je to Itálie s koňmi pana Váni. Pomalu se vydáváme i do Francie, kde je ovšem velmi těžké se prosadit a ne každý kůň na to má. Výkonnost je oproti nám mnohem výšší. Naštěstí máme schopné majitele ochotné koupit dobrého a samozřejmě drahého francouzského koně, kterého připravíme a potom se tam s ním můžeme vrátit.

Máte vizi, kam byste se chtěl ještě posunout? Jde to vůbec?

Vždycky to jde. V dnešní době to je asi ta Francie. Neříkám, že bych tam chtěl úplně odejít, ale až nastane ten správný čas, tak bych to tam chtěl určitě zkusit.

Je šance získat francouzského šampiona do Čech?

To rozhodně nejde. Vítězové nejsou na prodej, neumím si představit, jaká by to byla částka. Ani vítěz Pardubické není na prodej, toho by se majitel nevzdal. Přesto koně sleduji a zajímá mě jejich kariéra, protože je šance, že budou mít nadějné potomky. Před třemi týdny jsme byli na podzimní dražbě koní ve Francii, odkud jsme si přivezli šest přírůstků. Může se stát, že ani jeden z nich se nepovede, ale ta šance tam je.

Když přivezete koně, má jednoho pečovatele?

O každého koně se stará celý tým. Je to i z důvodu, že pokud by se o něho staral jeden člověk, tak je vyšší šance, že si vytvoří nějaké zlozvyky. To zrovna teď řešíme s jedním z nových koní, že je velmi bázlivý a zatím nevíme, co s ním. Jakmile jde kůň do tréninku musí už být připravený, protože i na závodech je spousta lidí a zvuků, kterých se zkrátka bojí.

Je něco, co vyděsí i dostiháka?

Oni se lekají pořád a všeho. Občas stačí i louže a je problém.

Jak často se musí jezdit?

V zimě mají někteří koně volnější režim. V přípravě se náročnost tréninků stupňuje a vrcholí zhruba čtrnáct dní před závodem. Poslední dva až tři dny jsou jen lehčí vyjížďky.

A jak často jezdíte vy?

Pokud nejsem na dostihu, tak i několikrát denně. U pana Váni máme přibližně sedmdesát koní, takže nejméně tři za den musím odjezdit. Čím víc koní je v přípravě, tím to číslo roste.

Co všechno musí kůň před dostihem umět?

Důležitá je práce na jízdárně. Žokejovi dokáže ušetřit mnoho sil. Každý kůň umí běžet rychle, ale když ztrácí čas na překážkách, dělá chyby nebo je neovladatelný, tak se to projeví v cílové rovince. Proto na jízdárnu klademe velký důraz.

Máte oblíbenou překážku?

Každou, kterou překonám. (směje se) Pokud je kůň dobře připravený, tak není problém. Ale chyby samozřejmě dělají jak koně, tak i lidé. Pak už je to o spolupráci a vzájemné důvěře.

Když bychom se ohlédli za uplynulou sezonou, co všechno se událo?

Bylo to pestré. Na jaře se mi dařilo, vyhrál jsem spoustu dostihů, celá sezona byla výborně rozjetá. Vyhrál jsem dvě ze tří kvalifikací na Velkou Pardubickou. Vyhrával jsem hodně v Meranu (Itálie) i v Čechách. Dá se říct, že všechna vítězství byla z velkých dostihů. Bohužel pak přišla chyba.

Co se stalo?

Jel jsem s koněm, který mi připadá velmi nadějný, přestože je mladý. Ukázalo se však, že nebyl tak připravený, jak jsme si mysleli. Nedokázal si poradit s jednou překážkou. Nevěděl, jestli má skočit z dálky nebo přijít blíž. Odrazil se jen tak, jako kdyby to chtěl zkusit. V letu hodil zadními nohami do strany, aby se neuhodil o překážku, čímž dostal rotaci. Místo aby padal rovně, tak letěl na bok a s tím už se nedá nic udělat. Takový pád jsem nikdy nezažil. Na videu to vypadá, jako kdyby se mnou praštil o zem. Schytalo to pravé rameno. V nemocnici se ukázala zlomenina paže v krčku. Operaci mi pan Váňa domluvil v Plzni u svého lékaře.

Takže váš bude čekat ještě vyndávání šroubů?

Prý by to nemělo nijak vadit a omezovat v hybnosti, takže mi tam těch pět šroubů, destičku i hřeb nechají. Ještě uvidíme, protože svaly potřebují čas, aby se vrátily zpátky. Zatím je to mé nejdelší zranění. Už jsem měl zlomené obě nohy, obratle, obličejové kosti a klíční kost. Myslel jsem, že to bude zase jen legrace.

Je těžké vrátit se do sedla?

Zranění jsou součástí jezdeckého sportu. Nicméně teď jsem to chtěl úplně zahojit, protože Velká už mi stejně utekla. Chci mít jistotu a že až půjdu zase do dostihu, budu úplně v pořádku. Když se daří, tak člověk nevidí, neslyší a jede. Po takhle vážném zranění je to trochu horší. Možná je to i způsob, jak si tělo řekne o klid. Jsem pořád na cestách a občas sebou fláknu o zem, tělo ‚holt‘ potřebovalo odpočinek a řeklo si o to takhle. Ale přiznávám, že je velmi těžké se z toho dostat i psychicky. Nicméně už v nemocnici jsem sledoval dostihy v zahraničí a těšil jsem se, až tam budu.

Dělal jste si ambice, že letos pardubickou opět vyhrajete?

Dělal jsem si opravdu velké ambice. O to těžší pro mě bylo rozhodnout se, že nepojedu. Nicméně jsem musel uznat, že sedat si v mém stavu na takového koně a ještě do takového dostihu, nemělo cenu i když jsem pardubické podřídil celoroční přípravu a chtěl jsem být nachystaný lépe než vloni. Dokonce jsem si domluvil kondičního trenéra, kterého jsem dvakrát týdně navštěvoval, takže jsem opravdu dělal maximum. Říká se, že žokej musí být připravený minimálně tak, jako kůň. Takže příští rok.

Nicméně No Time To Lose jsme na startu viděli…?

Ano. Padlo rozhodnutí, že ho pojede Josef Váňa mladší, který se s Tajmem dobře zná. Během dne se o něj opět starala moje partnerka Míša.

Sledoval jste závod?

Ten den jsem byl na závodišti a během dostihu jsem stál u Taxisu. To bylo poprvé, co jsem ho viděl ze země.

Jaký máte pocit z obávaného Taxisu?

Samozřejmě jsem vždycky věděl, že zrovna najíždím na Taxis, ale že bych se bál, to ne. Spíš se musím soustředit, protože ho nemám tolikrát naskákaný. Nicméně jakmile doskočíte, tak si hned řeknete, že je to super pocit.

Co říkáte na vlnu kritiky, která se po letošním ročníku opět zvedla? Jeden kůň musel být utracen…

Kdyby se zrušil Taxis, tak už to nebude Velká Pardubická, což podle mě nepřichází v úvahu. Když se stane něco podobného během roku, tak to skoro nikoho nezajímá. Zranění jsou bohužel běžná ve všech kategoriích sportu. Nemyslím si, že by Taxis byl nějak těžkou překážkou. Ze zahraničí mám zkušenosti s mnohem náročnějšími skoky. V Itálii je Grand Oxer, který ti koně ani nemohou skočit a spíš ho musí v letu prorazit. Navíc je až za polovinou dostihu, na rozdíl od Taxisu, který je čtvrtou překážkou a koně jsou ještě plni sil.

Je to tedy spíš názor veřejnosti?

Velká je velmi sledovaná v televizi a potom je každý odborník. Konkrétně letos se to stalo jednomu z našich nejlepších žokejů, ale bohužel to je dostih. Přesto je to pro všechny obrovská tragédie. Ke zranění s tak fatálními následky může dojít ve výběhu, ale dokonce i ve stáji. Koně jsou zkrátka jen zvířata. Bohužel při Pardubické je to všechno vidět. Příprava na tak těžký závod je otázkou i pěti let. Za tu dobu znáte svého koně jako nikdo jiný a ta osobní ztráta je obrovská.

V Pardubicích jste si letos vyzkoušel roli moderátora…

Snažil jsem se si to užít, i když to bylo hrozně náročné. Člověk toho musí hodně nachodit, na nic není čas, skoro se ani najíst. Harmonogram je rozplánovaný na minutu.

Šlo vám to?

Chválili mě. Nicméně jsem jim hned řekl, ať se mnou pro příští rok rozhodně nepočítají!

Loni jsme vás na závodišti viděli i při účasti na Gladiator race. Je těžší pardubickou běžet nebo jet na koni?

Když jedu na koni, tak si dokážu aspoň na chvilku odpočinout, což při běhu úplně nejde. Je to velká prověrka kondice. Myšlenka je skvělá. Letos jsem se tam byl podívat a startoval jsem hlavní závod. Opět mě moc mrzelo, že jsem se nemohl účastnit. Ale příští rok!

Barbora Vaicová

Sehraná trojka

No Time To Lose je srdcová záležitost Honzy i jeho partnerky Míši. „Postupně si uvědomuji, že už jsme jako rodina,“ přiznává žokej. Přesto, že za svou jezdeckou kariéru kromě prvního poníka Lupínka žádného koně nevlastnil, přiznává, že kdyby měl jít Tajm do důchodu, asi by o vlastnictví uvažoval. Nicméně oba jsou v nadcházející sezoně připraveni bojovat o další cenné kovy.