Po obsazení Kounova se místní česká sokolovna změnila na ubytovnu pro oddíl nacistické polovojenské organizace SA, který pomáhal s ostrahou státní hranice.

Exulanti intervenovali osobně za připojení Kounova k Německu až v Berlíně

Kounov v roce 1938: Panika na pokračování

Panika, která mezi Čechy v Kounově vypukla 15. listopadu 1938, byla předčasná. Stejně jako radost mezi Němci. Další ze zaručených zpráv, že v nejbližších hodinách dojde k připojení Kounova k Německu, se totiž opět ukázala jako fáma. Místní Češi začínali být opatrnými optimisty, že nová státní hranice s Německem, vytyčovaná na základě Mnichovské dohody, se nakonec Kounovu přece jenom vyhne. Naděje na dobrý konec jim ale vydržela pouhých pět dní.

Německá armáda obsadila město Žatec v neděli 9. října 1938. Tanky, obrněné vozy, automobily a motocykly s vojenskou osádkou se valily ulicemi k náměstí, kde je tisíce žateckých Němců uvítaly „orkánem jásotu“, jak posléze napsaly žatecké německé noviny Saazer Anzeiger.

Skupina Němců z Kounova, která se vydala na příjezd wehrmachtu do Žatce podívat, dorazila pozdě. Bouřlivé díkůvzdání na žateckém náměstí právě končilo. Litovali, že nevyrazili z domova dřív, ale nesmutnili. Vždyť co nevidět uvítají wehrmacht přímo doma, v Kounově. „Kdy vás můžeme čekat? Ještě dnes?“ vyzvídali na velícím důstojníkovi a jedním dechem ho ujišťovali, že v Kounově už je na příjezd wehrmachtu všechno nachystané.

Velící důstojník rozložil na stůl mapu Československa, položil přes ni průsvitný papír s vyznačenou demarkační čárou, a když našel Kounov, řekl: „Je mi líto. Kounov zůstane v Rest-Tschechei.“

Jakmile se Němci z Kounova probrali z šoku, honem telefonovali domů hroznou novinu, že wehrmacht nedorazí. Ani dnes, ani zítra. Nedorazí vůbec. Výzdoba na uvítanou okamžitě zmizela z oken a fasád domů, vlajky s hákovým křížem rychle putovaly zpátky do skrýší.

Útok na školu

Na základě Mnichovské dohody z 29. září 1938 obsadila německá armáda od 1. do 10. října všechny vesnice a města v českém a moravském pohraničí s nadpoloviční většinou německých obyvatel. Kounov na seznamu nebyl. Protože v Kounově měli převahu Češi. Ve zhruba tisícihlavé obci jich žilo přes šest set. Češi převyšovali Němce početně, Němci se však stále považovali za vlastníky nejméně 70 % místní půdy, a tím pádem i za pány v obci. Odedávna přece platilo: Kdo vlastní půdu, ten vládne.

S vynecháním Kounova při obsazování pohraničí se část místních Němců nehodlala smířit. Odešli do exilu do Žatce, odkud pak podnikali kroky, které měly vést k dodatečnému připojení Kounova k Německu. Podle zpráv, které se jim donesly, existovala jediná možnost, jak toho dosáhnout: dokázat, že Češi Němce v Kounově nesnesitelně šikanují a že jediný způsob, jak tomu zabránit, je vzít tamní německou menšinu pod Hitlerovu ochranu.

Protože ve skutečnosti k žádnému násilí proti Němcům v Kounově nedocházelo (ještě v polovině listopadu uváděla situační zpráva Okresního úřadu v Rakovníku, že „obyvatelstvo obou národností se v Kounově dobře snáší a neexistují žádná povážlivější nedorozumění“), nezbývalo kounovským exulantům nic jiného, než aby s pomocí svých přívrženců přímo v Kounově českou šikanu zinscenovali.

V noci na 30. října někdo rozbil kameny pět oken v německé škole.

Hned následující den místní četníci zatkli osobu, která podle jejich šetření měla útok na svědomí – kounovského Němce Pitschmanna. Četníci ho eskortovali do vyšetřovací vazby Okresního soudu v Rakovníku, odkud však byl po několika dnech pro nedostatek usvědčujících důkazů propuštěn.

Žatecké německé noviny Saazer Anzeiger případ vylíčily jako další příklad české zvůle a spílaly českým četníkům za trýznění nevinných Němců. Upozorňovaly na „strašlivý úděl týraných Němců v Kounově,“ a tvrdily, že „šikana německých obyvatel se den ode dne stupňuje“. Prý den co den „stojí ženy a děti u závor na hranici, žadoní a lomí rukama, aby byly osvobozeny od českého jha. Jak dlouho bude ještě tento neúnosný stav pokračovat?“

Příjezd německých tanků do Žatce 9. října 1938.

Kritérium pro zábor

Kounovští exulanti osobně intervenovali za připojení Kounova k Německu až v Berlíně, kde zasedala mezinárodní rozhraničovací komise, která měla určit definitivní podobu státní hranice mezi Německem a Československem. O nezávislosti komise ovšem nemohla být řeč. Tvořili ji zástupci států, které podepsaly Mnichovskou dohodu, a nepokrytě šla Hitlerovi na ruku. Co Hitler v roce 1938 chtěl, to i dostal.

Komise nakonec Kounov Německu odevzdala. „Důkazy“, které do Berlína přivezli kounovští exulanti, k tomu ale nepotřebovala.

Kritériem, podle něhož komise rozhodla o dodatečném připojení Kounova – a s ním i mnoha dalších měst a vesnic v Sudetech – totiž byly výsledky posledního sčítání lidu v Rakousku-Uhersku z roku 1910. Tehdy ještě Němci tvořili v Kounově většinu, a proto byla obec považována za německou a jako taková připojena k Hitlerově říši.

Stejný osud postihl v oblasti dnešního Rakovnicka i Zdeslav, Václavy, Řeřichy, Hořesedly a Svojetín. A také Nový Dvůr a Janov. Osada Nový Dvůr i ves Janov sice byly i podle sčítání v roce 1910 české, měly však tu smůlu, že od dvacátých let tvořily jeden samosprávný celek s obcemi, jichž se obsazení týkalo. V případě Nového Dvora to byly Řeřichy, v případě Janova Svojetín.

Obsazení Kounova

Od podepsání Mnichovské dohody byli Češi v Kounově pořád jako na trní. Znovu a znovu se objevovala fáma, že co nevidět vtrhne do Kounova německé vojsko, německé úřady nebo ordnéři ze sousedních Nečemic a obec zaberou. Nikdy ale k ničemu z toho nedošlo.

Až večer v neděli 20. listopadu přinesl rozhlas úřední sdělení, že Kounov připadne Německu. O pravosti zprávy se nedalo pochybovat. Činnost berlínské komise skončila, nová státní hranice byla stanovena s konečnou platností. Každé odvolání bylo už předem marné.

Mezi Čechy v Kounově vypukla panika. Kdo měl vlastní povoz, nebo alespoň trakař, ihned začal se stěhováním, kdo odvoz neměl, vydal se ještě v noci do sousedních českých obcí nějaký obstarat. „Po cestách rachotily vozy a cesty se netrhly, ať byla noc či den. Přijížděla auta nákladní i osobní, potahy koňské i kravské, ruční vozíky, kola, dětské kočárky,“ popsal očitý svědek pro Rakovnické noviny.

Od 20. do 24. listopadu 1938 opustilo Kounov 71 českých rodin. Velká část z nich našla útočiště v sousedních Mutějovicích, kam byla převezena i vzácná divadelní opona, kterou v roce 1937 vytvořil pro kounovskou sokolovnu malíř Oskar Brázda.

K obsazení Kounova došlo ve čtvrtek 24. listopadu. Po silnici od Nečemic přijel v devět hodin ráno oddíl německých četníků, sto dvacet příslušníků říšské celní služby a ostrahy hranic, auta s politickými a úředními činovníky ze Žatce a nákladní automobil s asi dvaceti kounovskými exulanty. Podél silnice stály řady mávajících Němců a vlajky s hákovým křížem visely i z vyklizené české školy a sokolovny.

Provolávala se sláva Hitlerovi, kounovští exulanti dodatečně převzali šek na 600 marek, který na jejich podporu vybrala žatecká organizace nacistické strany, jásalo se, zvedaly se pravice a řečníci slavnostně prohlašovali, že odteď Kounov zůstane už navždy německou baštou.

Obsazení Kounova mělo i jednu oběť. Manželku německého cestáře. Samou radostí jí puklo srdce. Svých „osvoboditelů“ se nedočkala. Zemřela hodinu před jejich příchodem.

Roman Hartl