Katka putuje do Santiago de Compostela.

Katka Loukotová je vytrvalým a neúnavným poutníkem. Po světě i uvnitř sebe

Řada důležitých věcí cestou ztratí svůj význam

Každý z nás má svůj příběh. Některý je plný zvratů a dobrodružství, jiný se odehraje celý klidně na jednom místě bez větších vzruchů. Většinou věříme, že je všechno, jak má být a má to svůj smysl. Pro někoho jsou zážitky druhého velkou inspirací, jiný je naopak rád, že ho minuly.

Je skvělé, že si v dnešní době smíme vlastní příběh utvářet sami, bez omezování a úředních zásahů. Mladí studují, co chtějí, získávají zkušenosti ve světě, cestují bez zákazů. Vědí, že se o sebe musí postarat sami, že nalezení vlastní cesty ke spokojenosti a pocitu životního naplnění záleží jen na nich. A tak hledají.

Jedním z takových pátračů je i pětatřicetiletá Katka Loukotová žijící střídavě v Praze a v Rousínově. Přes veškeré předchozí cestování se právě tady cítí nejlíp.

Čím se zabýváš, Katko?

Živím se jako šperkařka. Třetím rokem navštěvuju učňovský obor zlatník-klenotník, abych mohla pracovat s drahými kovy. Za sebou mám ale různé profese i studia. Po gymplu jsem šla na Vyšší odbornou školu publicistiky s tím, že se budu věnovat psaní, ale nebylo to ono. Potkala jsem kamaráda studujícího Husitskou teologickou fakultu UK a strávili jsme večer při vyprávění, co pro něj studium znamená. To mě nasměrovalo.

Zajímala ses předtím o teologii?

Zabývala jsem se tím tématem hlavně v duchu, měla jsem k němu blízko. Odborné studium mě však do té doby vůbec nenapadlo. Sama jsem nevěděla, jestli věřím v existenci nějakého boha, spíš jsem byla ve stavu hledání čehosi. Na teologické fakultě jsem si vybrala religionistiku (věda o náboženství) v kombinaci s husitskou teologií. Škola je zaměřená na křesťanskou teologii. Kromě jiných náboženství se zde učí hlavně Starý a Nový zákon, jazyky jako hebrejština či řečtina a starozákonní biblistika (překlady a výklady Bible).

Bavilo tě to?

Živé kvítky v čiré pryskyřici vypadají jak čerstvě utržené.

Zpočátku jsem se pohybovala hodně na povrchu, religionistiku jsem brala jako pohled zvnějšku, udržovala jsem si odstup. Otázkou mnohých zainteresovaných sporů je, jak dalece musí být člověk vnitřně angažovaný, aby dokázal studovanému náboženství porozumět. Nyní se domnívám, že bez vnitřního zaujetí to nejde. U všeho přece platí, že čím hlubší je osobní zkušenost, tím větší je pro jakoukoliv věc porozumění.

Stala jsi se věřící?

Před studiem jsem se za ni určitě nepovažovala. V současné době mají slova víra a Bůh až pejorativní význam, ve většině lidí se ihned zvednou negativní emoce. Přesto existuje málokdo, kdo se v případě nouze neobrací k vyšší moci s prosbou o pomoc. Máme to v sobě. Víra není jen o doktrínách a církvi, to může být součást (pro mnohé velmi důležitá), ale není to všechno. Mívala jsem to stejně jako spousta lidí, a právě škola ze mě tohle smyla. Víra je pro mě vnitřní, velmi osobní stav.

Jak si Boha představuješ?

Těžká otázka. Obecně jsme si ho v dětství personifikovali do dědečka na obláčku a přes to se málokdo dostal. Mnoho z nás vstoupilo do dospělosti s touto dětskou představou a pak prostě ztratilo chuť se ptát. Uvízli jsme v doslovném výkladu náboženských textů a nedokázali se přenést do symbolů, které více odpovídají dospělému vnímání světa. Víru vidím jako naprosto subjektivní věc odrážející naše kaž­dodenní rodinné i pracovní zkušenosti, všechno to spolu souvisí.

Není vlastně každé náboženství omezující?

To si nemyslím. My mu přece dáváme obsah svou vírou. Určitou dobu jsem pozornost směřovala k náboženským tradicím Východu a jejich výklady skutečnosti jsou pro mě dodnes velmi inspirující. Žiju ale ve střední Evropě a cítím, že to je můj kulturní okruh. Zabývala jsem se duchovní literaturou i praxí různých směrů, až jsem se vrátila zpět ke křesťanství. Možná proto nechápu rituály jako svazující, ale jako nabídku, příležitost k setkávání.

Teologií se však profesně nezabýváš.

Farářkou jsem se nestala. Po fakultě jsem pět let pracovala jako vedoucí sekretariátu a asistentka ředitelky Uměleckoprůmyslového muzea v Praze. Nebavilo mě to. Dala jsem tehdy výpověď bez jakékoliv představy o další budoucnosti. Ten večer mi padl zrak na šperk se živými kvítky, který jsem si přivezla ze stáže v londýnském British museu. Úplně mě to nakoplo a najednou jsem věděla, že právě to chci umět.

Neměla jsi vůbec žádné zkušenosti.

Po 308 km společně v cíli!

Celý rok to taky byla práce pokus-omyl, než jsem se odvážila vylézt s výsledky na veřejnost. Výrobní proces je poměrně komplikovaný a pracný a s pomocí manžela Radka jsme ho celý dávali dohromady sami. Už třetí rok jsem tedy podnikatelka s vlastní značkou Dandylion, jezdím na markety a mám e-shop. Vyrábím náušnice, náramky, prsteny a náhrdelníky a do všech ukrývám opravdové květiny. Mé šperky jsou půvabné a něžné a mám radost, že jim (spolu se mnou) spousta žen neodolá. Je báječné vidět, že se zákaznice vracejí a dávají mi najevo, že svou práci dělám dobře.

Podnikla jsi nedávno pouť (camino) do Santiaga de Compostela.

Že je to silný duchovní i fyzický zážitek jsem věděla dávno a najednou to ke mně samo přišlo. Od první zmínky o pouti uplynulo do odletu pouhých deset dnů. Byl to fofr, rozhodnutí a čin naráz. Putovaly jsme s kamarádkou Míšou 308 km během třinácti dnů a můžu doporučit úplně každému, kdo snad váhá kvůli nevalné kondici, strachu z neznáma, spousty kilometrů nebo podobných důvodů. Vybraly jsme si cestu z portugalského Porta podél oceánu, vlastně prý tu nejjednodušší. Není totiž moc z kopce do kopce. Míša je sportovkyně, já vůbec. Samozřejmě jsem z tří set kilo­metrů měla obavy, samozřejmě mě kaž­dý večer bolely nohy a byla jsem unavená. Ale to k tomu patří. Pouť jsem dala bez puchýřů a v pohodě. Cesta je výborně značená žlutými mušlemi v modrém poli, nedá se zabloudit. Ubytování jsou různé úrovně, vždycky se ale dá přespat. Domorodci milí a vstřícní, víno skvělé a dary moře v každém občerstvení. Nic dalšího jsme nepotřebovaly.

Splnilo camino tvoje očekávání?

Víc, než jsem si dokázala představit. Šly jsme s Míšou každá svým tempem, potkávaly jsme se většinou až večer. Pokud člověk nechce jít úplně sám, může se k někomu na čas připojit, to je tu běžné a moc milé. Poutníci se navzájem zdraví, dávají do řeči, všichni jsou velice přátelští. Zpočátku byly úseky bez lidí, čím blíž k cíli, tím putujících přibývalo. Jednotlivé trasy se spojují. Cestou je spousta času na přemýšlení. Člověk zjistí, jak málo k životu vlastně potřebuje, zbaví se předsudků, ujasní si postoj k životu. Řada doma důležitých věcí ztratí svůj fatální význam.

Jaké to bylo v cíli?

Krásné, úlevné a dojemné. Asi všichni poutníci si touží po příchodu do města vyzvednout diplom o absolvování cesty (min. 100 km) a hlavně navštívit katedrálu sv. Jakuba. Název Santiago de Compostela znamená v překladu Svatý Jakub v hvězdném poli. Jakub byl jedním z Ježíšových apoštolů a je pochován v kryptě pod oltářištěm katedrály. Ta je dominantou celého komplexu budov a po Jeruzalému a Římě je považovaná za třetí nejvýznamnější křesťanské místo na světě. V hlavní lodi kostela se slouží dvakrát denně mše pro poutníky a vždycky večer se čtou názvy států, ze kterých pocházejí. Bylo hezké slyšet República Checa a vědět, že tím myslí nás dvě. Nad oltářištěm visí obrovská kadidelnice vážící asi 80 kg. Na konci mše ji několik silných mužů spustí a zapálí v ní kadidlo. Pak ji povytáhnou a pomocí tlustých lan rozhoupou tak, že létá těsně nad sedícími přes celou příčnou kostelní loď. Je to neuvěřitelný zážitek. Párkrát v historii se stalo, že se utrhla a vylétla třeba oknem ven, ale nikomu se zatím nikdy nic nestalo.

Co bude dál?

Snažím se žít teď a tady, to považuji za velké a užitečné životní umění. Jsem v posledním ročníku učňáku, takže spěju k profi zlatníku-klenotníku. Další studium zatím neplánuju, podnikání mě komplexně zaměstnává. Jsem velice precizní člověk, samozřejmě při výrobě, ale tou vlastně cesta teprve začíná. Moc důležitá je pro mě komunikace se zákazníky, snažím se ji držet na osobní bázi. Tak, aby nám všem bylo příjemně a moji zákaznící se cítili hýčkaní a opečovávaní. Miluju svou útulnou dílnu a to, co tvořím. Tak doufám, že je to ze šperků cítit.

Lída Faflíková

Začít nanovo se dá vždycky

Po dlouholetých studiích stála Katka na začátku. „VOŠka mě procvičila v psaní a teologická fakulta zas byla směrovkou pro život, objasnila mi spoustu souvislostí. S výrobou šperků jsem začala jako naprostý samouk, bez špetky znalostí a zkušeností. Tak jsem nastoupila do učňáku. Zlatničina je tisíci lety prověřený obor, některé postupy člověk doma na koleni prostě nevymyslí. Teď mám vlastní a už zavedenou značku Dandylion. Naštěstí mají lidi rádi hezké věci a já šikovné ruce,“ usmívá se Katka.