Městecký Uhlák. S kytarou Ríša Pavlíček, s banjem Jarda Vlach.

Před pětatřiceti lety tragicky zahynul kytarista skupiny Střelci Ríša Pavlíček

Jarda Vlach: „Moc mi chybí a často na něj vzpomínám.“

Je to neuvěřitelné, ale 8. listopadu uplynulo už 35 let, kdy tento svět opustil bezva kamarád, čundrák a kytarista bluegrassové skupiny Střelci Ríša Pavlíček z Městečka. Odešel tragicky a zanechal po sobě mladou ženu a nedávno narozenou dcerku. Osudnou se mu stala zatáčka na horizontu Špičáku, do níž vjel v nočních hodinách na motorce v husté mlze rychleji, než by býval měl. Náraz do stromu ukončil jeho život. Bylo mu pouhých 26 let. O Ríšovi, o Střelcích a muzikantském životě jsem si povídal s Jardou Vlachem z Městečka. Ten letos oslavil šedesátiny. Čas neúprosně letí…

Jarda Vlach krátce po svých šedesátinách.

Čundry ve dvou

„Ríša Pavlíček byl můj nejlepší kamarád. Chodili jsme spolu do křivoklátské základky a od 15 let jsme vyráželi na čundry. Ten úplně první byl kolem Berounky. Další rok jsme jeli do Jižních Čech, sami dva. Pak přišly Prachovské skály, Adršpašsko-teplické skály a spousta dalších míst. Do Adršpachu jsme jezdili každý rok,“ vzpomíná na společné vejšlapy s Ríšou Jarda Vlach. Ten v té době studoval na SPŠ potravinářské v Kroměříži, která byla jedinou tohoto oboru v České republice. „Kamkoliv jsme přijeli, tak jsem tam měl nějakého spolužáka nebo spolužačku. Tak jsme je rovnou navštívili.“

Putovali o víkendech a hlavně o prázdninách. Aby dokázal, že si nevymýšlí, vyndává Jarda ze skříně pěkně tlustou kroniku. Má jich několik. „Schovávali jsme si jízdenky a psali jsme si deník. Občas tam Ríša něco namaloval. Na čundry jsme spolu jezdili prakticky až do té doby, než tragicky zemřel,“ listuje kronikou Jarda.

Jeden z posledních koncertů s Ríšou se uskutečnil na hradě Křivoklátě 14. 8. 1983. Ríša Pavlíček je třetí zprava s foukačkou, Jarda Vlach s kontrabasem stojí zcela vlevo.

Od klavíru ke kytaře

Senomatská bluegrassová skupina Střelci patřila k nejlepším country kapelám v okrese. V dobách své největší slávy v první polovině 80. let minulého století se skládala z kluků ze Senomat a z Městečka. Jarda s Ríšou patřili k jejím tahounům.

„Měl jsem nějaké hudební geny. Můj děda Josef Vlach byl bubeníkem místní dechovky. Vozil jsem mu na kárce bubny ke vlaku, v tašce měl paličky, činely a stojánek na ně. Mým prvním hudebním nástrojem bylo piano. Čtyři roky jsem se učil hrát u slečny Olgy Syrové na Křivoklátě. Pak zvítězil fotbal. Přesto ve mně něco z teorie uvízlo,“ vzpomíná na své muzikantské začátky Jarda Vlach. „V roce 1973 jsem uslyšel u kamaráda LP Greenhorns ´72 a měl jsem jasno. Věděl jsem, že tohle je muzika, kterou chci dělat. Máma mi koupila kytaru za 270 korun a já začal cvičit. Protože vůbec neladila, koupil jsem si za 700 Kč španělku i s pevným futrálem za peníze, které jsem si vydělal na brigádách. V novinách jsem si přečetl, že jedna kroměřížská kapela hledá kytaristu, tak jsem se přihlásil do konkurzu. Přišel jsem na něj sám, tak mě vzali. Celý čtvrťák jsem s nimi hrál bluegrass. Pak se na mě usmálo štěstí. Babička jela do Kanady, kde máme tetu, a přivezla mi banjo. Tenkrát neměl pětistrunné banjo hned tak někdo. Hned jsem se na něj učil hrát,“ pokračuje Jarda Vlach.

Jarda Vlach hraje na čundru.

Senomatští Střelci

„Na čundry s Ríšou jsem všude tahal kytaru a on se ode mě naučil hrát. Pak si koupil dvanáctistrunku. Když jsem odešel na vojnu, naučil Ríša hrát Dlouhána (Milan Dlouhý z Městečka). Po mém návratu jsme hráli ve třech. Sehnali jsme si kontrabas, na který hrál většinou Ríša. Já na kytaru a banjo a Dlouhán se ještě naučil na mandolínu a střídal ji s kytarou. Hrávali jsme hodně v chatce u městeckého mostu, což bývala svazácká klubovna. Pamatuji se, že jsme si říkali Uhlák,“ směje se Jarda.

Zatímco byl na vojně, zjistil Ríša Pavlíček, že v Senomatech jsou kluci, kteří hrají country. Ta jejich parta se ale rozpadala. Když se Jarda Vlach vrátil domů, dali se dohromady. A tak vznikli Střelci. Ríša Pavlíček (12 strunná kytara), Milan Dlouhý (rytmická kytara), Jaroslav Ryšavý (mandolína), Zdeněk Trešl (banjo), Stanislav Šamonil (dobro), Petr Hůla (housle) a Jarda Vlach (kontrabas), který vystřídal původního basistu Jardu Hokra. O něco později přišel ještě Vlastimil Ryšavý (bicí) a spíkr Tonda Škrdlant. V Senomatech si pronajali klubovnu (i s kamny) a tam každou neděli zkoušeli. Výsledky se dostavily brzy.

Porty i Malostranská beseda

„Hrávali jsme čtvrtky, pátky a soboty. Jezdili jsme na Porty nejen do Rakovníka, ale i do Berouna a Sedlčan. Vystupovali jsme v žateckém divadle, zvali nás do Malostranské besedy na Písně dlouhejch cest (tam jsme hráli asi šestkrát). Asi půl roku před svou smrtí sehnal Ríša skvělého houslistu Míru Polánka. Nejdřív s námi hostoval a potom se stal stálým, členem. Opačnou cestou šel Milan Dlouhý. Když začal stavět v Městečku dům, už s námi vystupoval jen občas jako host,“ vysvětluje Jarda Vlach.

Osudná noc

Přicházíme ke smutnému úterý 8. listopadu 1983. „Hráli jsme v Senomatech a Ríša měl u nás spát. Tehdy jsem tam bydlel u rodičů mé manželky. Už měl ustláno, ale řekl, že už tři dny nebyl doma. Vzal kytaru, sedl na motorku a vyrazil do tmy a mlhy. Domů už ale nikdy nedojel… byl jsem u výslechu, esenbáci se mě ptali, kolik toho Ríša vypil, jestli byl v pohodě, jestli tam na něj nemohl někdo čekat a spoustu dalších nepříjemných otázek. Bohužel to nebyla jeho první nehoda. Jezdil rychle a dost riskoval. Mezi kamarády se mu přezdívalo Plašan. Moc mně chybí, často na něj vzpomínám,“ dodává Jarda a radši přechází na jiné téma.

Střelci hráli ještě asi tři roky. Místo Ríši Pavlíčka přišel Luděk Ryšavý. Když začal stavět i Jarda Vlach, bylo jasné, že se dny Střelců chýlí ke konci. Poslední koncert odehráli v Tylově divadle v Rakovníku. V srpnu 1986 se skupina definitivně rozešla.

Tomáš Bednařík

Nezůstalo skoro nic

Kromě převzaté bluegrassové klasiky měli Střelci i hodně svých písniček. Nejlepší texty prý psal Jarda Ryšavý, o nějaké se pokoušel i Ríša Pavlíček. Bohužel se skoro nic nedochovalo. „Oficiálně jsme žádnou desku nenatočili. Tenkrát to nebylo tak snadné, jako dneska. Dvě naše písničky vyšly i na kazetě Je to jenom rock and roll, kterou vydal v roce 1994 Raport. Pár skladeb jsme nahráli v Klubu mládeže na kotoučový magnetofon. Bohužel, většina se ztratila,“ lituje Jarda Vlach.