Panu primáři přišla popřát k letošním sedmdesátinám i jeho dlouholetá kolegyně, emeritní vrchní sestra ARO Běla Kollmanová.

Připadám si jak převozník, který čeká, až bude moci strčit veslo někomu do ruky.

Už 40 let vede primář Pavel Kozlík rakovnické ARO

Anesteziologicko-resuscitační oddělní Masarykovy nemocnice v Rakovníku (ARO) patří ke špičkovým pracovištím ve Středočeském kraji. Už dlouhých 40 let stojí v jeho čele primář MUDr. Pavel Kozlík. Byl to on, kdo spolu s vrchní sestrou Bělou Kollmanovou vytvořili na konci 70. let minulého století funkční tým spolupracovníků, začali v praxi užívat všechny progresivní metody a „rozjeli“ nové oddělení, na typ nemocnice, jaká tehdy v našem okresním městě byla, událost nevídaná. Letos primář Pavel Kozlík oslavil v plné svěžesti sedmdesátiny. Dobrá příležitost k popovídání…

Pane, primáři, jak jste se vůbec dostal k medicíně. Rodinná tradice?

Kdepak, v našem rodě žádné lékařské geny nemáme. Bylo přáním mé maminky, abych se stal lékařem. Ta to do mě od raného školního věku tak vtloukala, že se to nakonec stalo i mým přáním.

V rakovnické nemocnici pracujete už dlouhá léta, jak jste se sem vůbec dostal?

Narodil jsem se v Kladně, ale záhy jsme se stěhovali do Hradce Králové, kam byl můj otec pracovně přeložen. Když mi bylo 10 let, vrátili jsme se na Kladno, kde bydlela moje babička. Po absolvování kladenského gymnázia a 1. lékařské fakulty UK v Praze jsem hledal umístění, protože jsem chtěl být chirurgem. Podle telefonního seznamu jsem napsal na všechny nemocnice ve Středočeském kraji. Rakovnická odpověděla expresně, tak jsem nastoupil na její chirurgické oddělení.

Ale dlouho jste tam nevydržel…

Tehdy byl primářem zdejšího chirurgického oddělení doktor Jaromír Sudek. Zhruba po měsíci jsem ale zjistil, že tenhle obor dělat nechci, protože primář mi ho pěkně znechutil. Tehdejší anesteziolog doktor Jan Vráblík mi nabídl, abych s ním dělal anesteziologii. Tak jsem se vlastně dostal ke své specializaci. Odešel jsem na vojnu, a sotva jsem se vrátil, doktor Vráblík zemřel. Anestezie se znovu vrátila pod chirurgii. Musel jsem jít někam, kde bych získal kvalifikaci, a tak jsem odešel do kladenské nemocnice. Tam jsem získal atestaci 1. stupně.

Primář Pavel Kozlík.

Do Rakovníka jste se ale brzy vrátil.

Můj návrat byl trošku kuriózní. Když jsme se v roce 1976 vraceli z tradičního volejbalového turnaje zdravotníků v Kroměříži, zeptali se mě rakovničtí kolegové, zda bych nechtěl v této nemocnici pracovat jako anesteziolog. Abych byl konkrétní, tehdejší „panský kočí“ Zdeněk Žihla mi povídá: „Pojď k nám, u nás pořád nikdo není.“ V legraci jsem Zdeňkovi odpověděl: „Tak to zařiď a já půjdu.“ Protože to bylo jen několik měsíců po atestaci I. stupně, bral jsem celou nabídku spíš jako řečnickou otázku.

Ale ona to tak úplně řečnická otázka nebyla, že?

Zdeněk Žihla šel za tehdejším ředitelem rakovnické nemocnice doktorem Zdeňkem Novotným. To byl rázný a akční muž. Aniž bych cokoliv tušil, zavolal do Kladna mému primáři MUDr. Vladimíru Lemonovi a zeptal se ho, kdy mě tedy pustí. Primář si mě zavolal na kobereček, vynadal mi, že jednám za jeho zády, ale když jsem mu vysvětil, jak ke všemu došlo, tak mě nakonec uvolnil a navíc se nám stalo kladenské ARO vzorem a mnohé jsme zde udělali podle jeho příkladu.

A rakovnické ARO bylo na světě!

Nebylo to tak úplně jednoduché. Když se ředitel Novotný rozhodl vybudovat lůžkovou stanici, musel pro rakovnickou nemocnici získat „ministerskou výjimku“, což se mu nakonec za významné podpory hlavního odborníka doc. Josefa Hodera podařilo a oddělení bylo v říjnu 1979 definitivně otevřeno.

Když říkáte definitivně, tak otevření předcházel nějaký zkušební provoz?

Ihned po dokončení výstavby výškové budovy nemocnice v roce 1978 v ní získalo vznikající ARO prostory. Ještě v témže roce byl zahájen zkušební provoz. Já jsem se stal nejmladším českým primářem. V roce 1979 byl zkušební provoz na několik měsíců přerušen, protože jsem absolvoval atestační školení k II. atestaci. V říjnu 1979 jsem se vrátil a od té doby byl provoz ARO zahájen naplno.

Zpočátku jsme bojovali se zoufalým nedostatkem sesterského personálu, protože 10 sester na čtyři lůžka připadalo všem odpovídající. Museli jsme se také vyrovnat s prostorovými problémy. Samozřejmě také přístrojové vybavení odpovídalo standardu malé okresní nemocnice, což nás nutilo ke každodenní improvizaci a výrobě řady pomůcek ve vlastní režii.

Začátky na rakovnickém ARO nebyly jednoduché. Na snímku sestry Běla Kollmanová a Lenka Pavlíčková při ranní toaletě pacienta.

„Porodní bolesti“ jste ale úspěšně překonali.

Překonali. Tak třeba spatřila světlo světa naše úprava Chirologu pro zástupovou ventilaci, jejíž některé principy převzala do inovovaného přístroje i tehdejší slavná a monopolní Chirana. Dalšího účinného pomocníka jsme nalezli ve výpočetní technice. Po kladenském vzoru jsme se i my začali angažovat v Rychlé zdravotnické pomoci, nejprve časově omezenou službou a od roku 1982 nepřetržitou. Zpočátku nám pomáhali kolegové z dalších oddělení nemocnice, od roku 1988 ale byla tato služba již plně v režii anesteziologů. Jako jedni z prvních jsme získali dva sanitní vozy Latvija, které se staly opět po vlastní úpravě naší chloubou.

Čas uplynul a dnes patří rakovnické ARO k nejmodernějším v kraji…

Tomu předcházela celá řada změn. Významná etapa rozvoje oddělení nastala v roce 1991, kdy jsme získali dotaci ve výši 5 milionů korun na nové přístrojové vybavení. Přímo v areálu nemocnice byl vybudován heliport, který nám umožňuje úzkou spolupráci s Leteckou záchrannou službou. Tu nyní využíváme k převozům pacientů na specializovaná pracoviště v Praze. Postupně se rozšiřoval i počet lůžek na dnešních 16 a bylo zřízeno nové pracoviště – DIOP, kde jsou na 10 lůžkách ošetřováni pacienti v bezvědomí s tracheostomií, spontánně dýchající. Jsou to lidé po závažných úrazech hlavy, neurochirurgických operacích a po kardiopulmonální resuscitaci, u nichž se nepodařilo obnovit životní funkce bez poškození mozkových buněk nedostatkem kyslíku.

Zkuste porovnat ARO před 40 léty a dnes.

Rozdíl je téměř ve všem. Disponujeme moderní technikou, máme účinnější a kvalitnější léky, kvalifikovaný personál. Zhruba dvojnásobek pacientů, kteří by dříve zemřeli, dnes přežívá. Stavy, které jsme tenkrát nebyli schopni ošetřit, už nyní ošetřit umíme.

Co čeká oddělení v nejbližších týdnech?

Vedení nemocnice nám přidá dvě další stanice. Budeme mít následnou intenzivní péči (pacienti, kteří jsou dlouhodobě ventilovaní), a budeme spravovat multioborovou JIP pro všechna oddělení nemocnice. Počet současných 16 lůžek vzrosten na dvaatřicet. Vše bude umístěno zde, na třetím patře výškové budovy.

Jak dlouho ještě setrváte ve své funkci?

Připadám si jak převozník, který čeká, až bude moci strčit veslo někomu do ruky. Svoji funkci jsem dal k dispozici už předloni na podzim. Od té doby tady bylo 13 zájemců a zatím to nikdo nevzal. Je mi líto jen tak odejít a nechat svoje kolegy tady v tom plácat. Takže uvidíme.

Tomáš Bednařík