Jaroslav Najbert nad svojí kronikou plnou výstřižků.

Poslední žijící mohykán z doby Oldy Nejedlého a Josefa Košťálka

Zlomená noha ukončila slibnou kariéru

Většina sportovní veřejnosti asi tuší, že se v Rakovníku kdysi hrávala i nejvyšší republiková fotbalová soutěž. Poprvé to bylo v sezóně 1942/43 a podruhé v sezóně 1945/46. Dres SK Rakovník tehdy oblékali stříbrní medailisté z Mistrovství světa z roku 1934 Oldřich Nejedlý a Josef Košťálek. Málokdo už ale ví, že s těmito borci si zahrál také dnes sedmaosmdesátiletý Jaroslav Najbert (* 20. ledna 1931), který se narodil v Rakovníku a v současné době bydlí ve svém domku v Krušovicích. Měli jsme tu čest ho navštívit a pořídit s ním rozhovor. Jak nám prozradil, jsme jediné periodikum, kterému takovou možnost nabídl.

Pane Najberte, jaké byly vaše fotbalové začátky?

Jako žáček jsem hrával za Tatran Rakovník. Na hřiště se procházelo mezi hustými stromky a hráli jsme za krajíc chleba a půlku černýho piva. V roce 1945 jsem přestoupil do žáků SK Rakovník. Strejda byl velký fanoušek fotbalu a koupil mi první kopačky. Byly o tři čísla větší, tak jsem je musel vycpávat novinami, ale byl jsem rád, že je mám. Od roku 1948 jsem hrál za dorost SKR a o rok později jsem nastoupil poprvé za první mužstvo dospělých, které hrálo divizi.

Jako žáček jsem chodil koukat na Oldu Nejedlého a Josefa Košťálka. V roce 1949 se mi splnil fotbalový sen, když jsem s těmito významnými osobnostmi československého fotbalu vyběhl v jednom dresu na hřiště.

Jaké to byly pocity?

Nepopsatelné. Před zápasem jsem byl hodně nervózní. Přišel za mnou trenér Anka Tobiáš a řekl mi – hraj, na nic jinýho nemysli, Olda ti dá balón přímo k noze. – A měl pravdu. Hned v prvním utkání jsem vstřelil gól, což bylo nezapomenutelné. Jako osmnáctiletý kluk jsem měl vůči oběma stříbrným medailistům z Říma velký respekt, ale ono to nebylo jen o Nejedlém nebo Košťálkovi. Tenkrát byla v Rakovníku vynikající parta – Tobiáš, Diepold, Vostatek, Ronc nebo Moravec. Posléze přišel další internacionál Josef Kadraba. S touto partou jsem hrával od roku 1949 až do roku 1956, což bylo moje nejúspěšnější období.

Jak se Nejedlý a Košťálek chovali v kabině i mimo ni?

Budu upřímný. Dodnes je obdivuji. Ať jsme hráli přátelák na vesnici nebo mistrák ve větším městě, tak nedělali rozdíly. Přijeli hrát a vůbec jim to nevadilo. Byli to skromní kluci. V naší době jezdil Olda Nejedlý na tréninky ze Žebráku vlakem a nestalo se, že by se na něco vymlouval. Dnes je to úplně o něčem jiném. Peníze a jenom peníze.

Na jakém postu jste nastupoval?

Tenkrát se hrálo na pět útočníků. Většinou jsem nastupoval na pravé spojce. Krajní křídla a střední útočník hráli víc vpředu. Spojky byly trochu zataženější.

Netrpíte dnes, když vidíte, jak se hraje?

Ani nemluvte. To je strašný. Dnes se hraje na sedm obránců a jednoho útočníka. A to nemluvím o poměrech, jaké jsou pro fotbal dnes a jaké jsme měli my. Ale to se nedá srovnávat. My chodili trénovat jednou týdně po práci. Většinou ve čtvrtek. Na trénink jsme měli dva míče. Současným hráčům nezávidím, ale jejich výkony by měly být mnohem lepší. Oni si přijedou autíčkem až na stadion. Dopoledne odtrénují, jdou na oběd, odpoledne potrénují a jedou domů, ale to není trénink. To je takové poklusávání s míčem, aby si neublížili, nebo se válejí po zemi a zvedají nohy. Nás Olda Nejedlý trénoval hlavně na vytrvalost, abychom vydrželi hrát celý zápas v plném tempu. Cvičili jsme střelbu v klidu a v pohybu. My jsme si potrpěli na střelbu z dálky. Dnes to tahají až do branky a pořádnou střelbu nevidíte. A to nemluvím o těch oslavách a gestech. Já dal jednou v zápase čtyři góly, a kdybych měl dělat ty skopičiny jako oni dnes, tak bych se ulítal. My jsme si podali ruku a šlo se dál.

Jaký zápas vám nejvíce utkvěl v paměti?

Tady to mám vystřižené z tehdejších novin. Porazili jsme Rubenu Náchod 8:1 a já dal čtyři branky. Druhé čtyři vstřelil Zdeněk Brabec, se kterým jsme se v pár zápasech na hřišti potkali. Zdeněk býval velmi dobrý fotbalista.

Článek po vstřelení čtyř gólů do sítě Rubeny Náchod.

Když vidíte dnešní krásné plochy, zažil jste někde trávu?

Samozřejmě. Na každém hřišti, ale jenom na křídlech (smích). Jinak všude byla vesměs škvára. Na staré hřiště SKR mám dodnes památku – škváru pod kůží. To je další věc. My jsme se po hřišti neváleli, jako je to dnes. Dnes někoho trošku kopnou, on se svíjí a čeká, až přiběhne doktor a postříká ho živou vodou. My jsme doktory vůbec neměli. Když mě soupeř nakopnul, tak jsem heknul, a za chvíli už jsem běhal. A obstřiky? To neexistovalo. Navíc se hrálo bez střídání.

Pro vás ale byl osudný rok 1956. Co se stalo?

Odjeli jsme hrát přátelský zápas do Klatov a mně tam zlomili nohu a tím moje kariéra skončila. Sice jsem se uzdravil a vrátil se na trávník, ale nebylo to ono. Bál jsem se chodit do soubojů, abych si něco neudělal. Nejlepší na tom bylo, že SK Rakovník neměl pojištěné hráče, takže jsem neviděl ani korunu. A těch zranění bylo. Po zlomenině jsem ještě odehrál pár zápasů za SK Rakovník, ale pak jsem skončil.

Nemrzelo vás, že jste musel s fotbalem skončit?

Chvilku jsem dělal trenéra v Byšicích, což byla okresní soutěž, ale dlouho ne. Nechal jsem toho. A ani mi to nemrzelo. Nenavázal jsem na výkony před zlomeninou a raději toho nechal.

Mívali jste nějaké odměny po zápase?

Rakovník na tom byl bídně. Někdy jsme dostali dvacet korun za zápas. Někdy byla večeře. Pamatuji si jako dnes, že jsme hráli v Písku. Potom se šlo na pivo, a protože nebyla ještě dvanáctka, tak jsme si dávali do desítky štamprli rumu (smích). Ale dlouho jsme neseděli. Rychle najíst, napít, do autobusu a domů.

Komu fandíte ve fotbalu?

Spartě a trpím. Když jsem tuhle viděl, že v základní jedenáctce jsou pouze dva Češi, tak si říkám, který pitomec tohle vymyslel.

Víme o vás, že jste hrával také tenis.

S tenisem jsem začal v roce 1946 a vlastně oba sporty se mi kryly. Často se stávalo, že jsem dopoledne hrával tenisový zápas přeboru a odpoledne jel hrát fotbal. To kdyby dnes někdo udělal, tak by mu dali. Nakonec jsem se dvakrát stal okresním přeborníkem. Tenisté si na mě v roce 1997 vzpomněli a dali mi pamětní diplom. Fotbalisté nikoliv, ale já jim to nezazlívám. Sešel jsem z očí a skoro nikdo neví, že nějaký Najbert v padesátých letech za SK Rakovník hrával. Jediný, kdo o mě věděl, byl Míra Pancner, ale ten už taky není mezi námi.

Chtěl bych vám ještě jednou poděkovat, že jste kontaktoval redakci Raportu, abychom mohli tento rozhovor udělat.

Jsem pravidelným čtenářem Raportu, a když jsem četl ve vašem Kalendáriu, že jsou tam osobnosti jako Zdeněk Weis, tak to ve mě vzbudilo vzpomínky a řekl jsem si, že jsem ještě starší a hrával jsem dřív, tak proto jsem se ozval. Už jsem ani nepředpokládal, že bude o rozhovor zájem. Sedmdesát let jsem s nikým o sportu nemluvil a vy jste první člověk, kterému o své kariéře říkám.

David Svoboda

Z osobní fotbalové kroniky

Vlastní rukou si Jaroslav Najbert napsal k článku z prvního utkání v dresu dospělých SK Rakovník. „Největší můj sen se splnil. Dnes prvně jsem kopal spolu s Oldou Nejedlým a Pepou Košťálkem, s těmi, kteří kdysi hájili ve finále mistrovství světa v Římě barvy naší republiky. S těmi, kteří rozšiřovali slávu naší kopané v celém světě již v době, kdy mně byly pouhé dva roky. A dnes, po osmnácti letech stojím vedle těchto ostřílených hráčů a je mi tak nějak divně.“