Pavel Nejman před Rakonou, kde celý život pracoval. Právě odtud pochází několik snímků ze srpnové invaze.

Příjezd ruských okupantů do Rakovníka fotil a točil na kameru

Když to ukazuji dětem, tak tomu nevěří

Říká se, že nepříjemné životní události se člověk snaží z mysli vytěsnit. Pavel Nejman to zas tak jednoduché nemá. Vpád ruských vojsk do Rakovníka mu připomínají snímky, které v srpnu 1968 pořídil. „Nemělo smysl si přitom hrát na hrdinu. Ozbrojení vojáci přijeli nevyspalí a unavení. Snadno mohlo dojít k tragédii,“ říká člen rakovnického klubu Amfora.

S energickým sedmasedmdesátníkem sedíme v redakci Raportu a na osudové události vzpomínáme přesně v den padesátého výročí. „Tchyně vařila v krušovickém pivovaru a ráno 21. srpna nám telefonovala, ať si honem pustíme rádio, že kolem jezdí ruské tanky. To, co jsme slyšeli, působilo jako nepovedená rozhlasová inscenace. Do té doby jsme slyšeli jen, že Rusové jsou naši osvoboditelé. Teď nás obsadili.“

Nad Rakovníkem míří tanková děla na obklíčená kasárna.

Bude válka

Pavlu Nejmanovi došlo, že tanky jedou na Rakovník. Zachová se jako správný fotograf, bere do ruky aparát a odhrnuje závěs u okna. „Bydlím v Havlíčkově ulici naproti Aquatopu. Po osmé ranní bylo vidět, jak se sem od Vysoké brány hrne kolona vozů a obrněných transportérů s vojáky. První reakce ženských z okolí byla, že šly nakupovat. Myslely, že je válka.“

Na směnu do Rakony nastupoval Pavel Nejman až odpoledne a doma hlídal tříletou dceru. Co je to ale platné, když fotograf chce být v centru dění. „Vzal jsem dcerku za ruku a šel před barák. Měl jsem poměrně nenápadný fotoaparát Zorki (ruská kopie Leica) a chtěl jsem udělal pár snímků. Viděl jsem, že vojáci jsou ozbrojení a nevyspalí, protože celou noc jeli. Když viděli foťák, tak sahali po samopalech. Uvědomil jsem si, že tu mám holku a šel jsem raději zpátky domů a fotil z okna. Později jsem šel nad Vysokou bránu, kde jsem si sedl na stráň, odkud mě neviděli. Vzal jsem kameru a točil. Na filmu jsou vidět auta plně obsazená vojáky. Když to občas ukazuji dětem, tak tomu nevěří,“ usmívá se Pavel Nejman.

Třiadvacet let po válce jsou ruské tanky opět na Husově náměstí.

Tanky na horizontu

Na odpolední směně v Rakoně všichni nad novou situací diskutují. Neví se, co bude dál. Fotograf nelení a vyleze na nejvyšší budovu podniku rafinérii a opět mačká spoušť. „Nad Jilským okruhem stály na horizontu tanky a mířily na kasárna a město. Napočítal jsem jich dvacet. I když je to foceno z dálky a při vyvolání jsem musel udělat výřez, je to dokumentární fotka a má pro mě velkou hodnotu. Podobnou fotku pořídil i další Amforák – Vašek Hvězda. Ten zase fotil z elektrárny v Rakoně, protože to byl elektrikář.“

I následující dny, kdo měl fotoaparát a trochu odvahy, chodil po Rakovníku a fotil. Přímo v centru se toho už prý moc nedělo. Fotografové už také byli opatrnější. „To už jsme se dozvěděli, že se jinde střílelo a jsou oběti na životech. My jsme nechtěli jít do konfliktu. Kdyby mi dneska někdo vyprávěl, že dělal hrdinu, stál před tankem s fotoaparátem a fotil, tak mu řeknu, že kecá. Já jsem znal rachot tanků z vojny, když vidíte, jak se ty tuny železa valí městem – má strach každý.“

Výmluvné snímky z prvních okupačních dnů jsou dnes k vidění na výstavě v Galerii Samson Café. Jsou na nich zachyceny tanky, jak jedou z Poštovní ulice na náměstí zahnou doleva a jedou kolem železářství a rybárny do Palackého ulice a odtud pokračují ke kasárnám. Několik fotografií existuje i z křižovatky u soudu. Aby si tanky nebylo možné splést s československými, měly přes pancíře bílé pruhy. Některé nebyly natřeny barvou, ale přelepeny novinami. Invazní vojska se nakonec utábořila v okolních lesích, kde po tancích dodnes najdete zákopy.

Zachvatčiky na ceduli

Za další zdařilou fotku, vystihující trauma té doby, považuje Pavel Nejman snímek svého kolegy. „Když Rusové odjeli z olešenských lesů, zůstali tam po nich zemljanky a úžasný bordel. Náš člen Jarda Vojáček z Olešné tam vyrazil a mezi pryčnami z kulatin nafotil rozšklebenou vojenskou botu, jak stojí na novinách a na nich je azbukou napsáno Pravda. To byl tak úžasný snímek. Později jsem ho ještě jednou viděl na výstavě, kterou jsme k roku 1968 pořádali, ale pak už ne. Snad ho má někdo z Amforáků v archivu,“ přeje si Pavel Nejman.

Navzdory vážnosti situace se po srpnu 1968 děly i příběhy, nad kterými se už jejich aktéři (pokud žijí) spíš pousmějí. „Tehdy se všude vyvěšovaly transparenty, které Rusáky posílaly domů a vysvětlovaly jim, že tady není žádná kontrarevoluce. Na plotu u Rakony visel transparent na dřevotřískové desce, kde bylo azbukou napsáno „1945 osvoboditeli – 1968 zachvatčiky“ (to znamená okupanti). Jeli kolem Rusáci a pohrozili, že jakmile to okamžitě nepřijde dolů, že to tam rozstřílí. Já jsem u toho nebyl, ale ty desky se dostaly k truhlářům v Rakoně. Asi po čtrnácti dnech mě napadlo udělat z fotek s okupanty nástěnku. Šel jsem za klukama do truhlárny, jestli by mi kus desky na nástěnku neuřízli. No a je nenapadlo nic jiného, než že mi dali tu s nápisem „1968 zachvatčiky“ a měli z toho hroznou legraci. Jak jsem tu desku nesl po fabrice, tak v ten moment přijel do Rakony ruský gazík, z něj vylezli ruští oficíři a šli do vrátnice, okolo které jsem zrovna procházel. Jak jsem je zmerčil, rychle jsem s tou cedulí zaběhl do baráku. Pánbůh stál při mě a nevšimli si toho, jinak nevím, co by bylo. Nakonec jsme se tomu zasmáli a z té nástěnky sešlo.“

Galimatyáš

Podle Pavla Nejmana euforie z focení trvala zhruba týden. Jakmile se v Rakovníku vyměnily posádky, tak pohyb vojáků po městě ustal. „Napadlo mě, že se s manželkou pojedeme podívat autem do Prahy. Na Václaváku jsme úplně zkoprněli, jak byl podstavec u koně polepený plakáty a všude kolem svíčky. Muzeum mělo šedivou barvu, jak bylo rozstřílené (později se v jednom vtipu říkalo, že ho oklovali vrabci). Byli jsme i u rozhlasu, který byl totálně zničený a vypálený. Tam musel být mazec. Odtud mám také fotky, ale okolí už bylo uklizeno. U Václava nějaké studentky prodávaly časopis Okamžik. Jeden výtisk jsem koupil. Nedávno jsem ho hledal, protože jsem chtěl, aby si to vnoučata přečetla, ale už jsem ho nenašel.“

Díky rakovnickým Amforákům – a nejen jim – jsou osudové okamžiky srpnových dnů zachyceny pro příští generace. I když podle Pavla Nejmana toho o roce 1968 moc nevědí. „Mají v tom galimatyáš. Ono by je to i zajímalo, ale nejsou schopni si to zařadit do nějakých souvislostí. Nezbývá si jen přát, aby nic podobného nemuseli prožít,“ končí vyprávění rakovnický fotograf.

Sláva Vaic